Pražský komorní orchestr založený už v roce 1951 pokračuje ve své koncertní činnosti a tentokrát publiku v koncertním sále Pražské konzervatoře nabídl neotřelý program z děl Mendelssohna, Beliczaye, Elgara a Holsta, kdy navzdory nejméně známému příjmení byl maďarský autor Gyula Beliczay patrně nejsvětlejším bodem poměrně stručného večera. V roli koncertní mistryně se povolaným způsobem opět představila Ludmila Pavlová.

Člověku, který má v živé paměti senzační výkon instrumentalistů Collegia 1704 při aktuální brněnské Agrippině, se těžko zavděčit, nicméně platí, že i v suché akustice podobné té, co je v Janáčkově divadle, či té, co panuje v koncertním sále Pražské konzervatoře, lze přinášet čistou herní intonaci. To je bez diskuze a Pražský komorní orchestr v tomto ohledu zjevně zaostává za profesionálním standardem, nicméně nenechme si odvést pozornost od možná důležitějších bodů úterního večera. (Roztomilou shodou okolností je, že Collegium 1704 ve stejný večer hrálo „hned vedle“ v Rudolfinu – i tento koncert KlasikaPlus.cz reflektovala.)

Pražský komorní orchestr 21. dubna zahrál celkem čtyři skladby. Začal u Mendelsohna a jeho rané Smyčcové symfonie č. 10 h moll, díla teprve čtrnáctiletého autora. (Fakt, že mladý autor, narozený v roce 1809, napsal v rozmezí let 1821 a 1823 celkem třináct vůbec ne nezajímavých „sinfoniett“, je mimo dnešní chápání – představme si obvyklou činnost dnešního dvanáctiletého puberťáka… –, byť se jedná o poměrně kratší opusy.) Nikoli poprvé jsem vnímal, že orchestr se zkraje koncertu musí dostat do správné provozní teploty… Jaksi chladný, matný projev tělesa úvodem nebylo možné považovat za žádoucí a nemyslím si, že na vině byla hudba hamburského rodáka. Podání chyběl zápal, větší nasazení, snaha zaujmout.

Na úplně jiném místě, a to nejen geograficky, se posluchači ocitli při následující Serenádě pro smyčce d moll, op. 36 Gyuly Beliczaye, maďarského skladatele, který dnes, dle slova k programu, „patří k neoprávněně zapomenutým“ autorům. Kdybychom se orientovali čistě podle kompozice, která byla k poslechu na Pražské konzervatoři, musíme dát takovému popisu za pravdu. Čtyřvětý kus přináší vylehčenou, jaksi lázeňskou atmosféru, zajímavé náznaky polyfonie (místy přímo fugato), jakoby nepovědomou harmonii a snad zejména melodickou invenci, kterou by zcela jistě záviděl i Beliczayův současník Johannes Brahms (byť ten by ji záviděl téměř komukoli). Výrazově propracované podání efektivně i pěkně čitelně podpořené koncertní mistryní Ludmilou Pavlovou, vítězkou Akademie Václava Hudečka za rok 2014, aktuálně pedagožkou HAMU, se za mě stalo vrcholem večera. Orchestr se prezentoval výtečnou souhrou i přitažlivým dynamickým vrásněním. Na přestávku se odcházelo ve výborné náladě.

Po ní jedenáctičlenný lesík smyčců zahrál nejprve další serenádu, tentokrát Elgarovu, označenou tóninou e moll a opusovým číslem 20. V tomto případě třívětá skladba syna worcesterského varhaníka a obchodníka s hudebninami je označovaná za první větší dílo autora; takové, kterým se – i když šlo o dar k třetímu výročí svatby, a tedy počin v principu soukromý – dostal do širšího povědomí hudební obce. Elgar zde, v souladu s koncertní brožurkou, skutečně zaujme především větou Larghetto, která ovšem (minimálně z dnešního pohledu) umně hraničí s kýčem především oněmi sladkobolnými průtahy na podkladu bezpečně konsonantní harmonie. Pražský komorní orchestr zde podal reprezentativní výkon.

Suita svatého Pavla Gustava Holsta, jehož veřejnost zná zejména skrze orchestrální suitu Planety, zazněla závěrem. Zvukově se nacházíme opět v úplně jiném, archaizujícím světě, hned úvodní Jig načíná téma lidového charakteru (ostatně jig má být skotský/irský lidový tanec) a zaujme absencí citlivého tónu (d dórská) – nedivil bych se, kdyby se leckomu vybavili Piráti z Karibiku a jejich hlavní téma… Suita příjemně plyne, hezky se poslouchá, je stravitelná a přístupná, zároveň ale kompozičně diskutabilní ve všech těch prázdných harmoniích a slyšitelných paralelismech. Nádherně vyšel sólový kvartet v závěru části Intermezzo, podobně sólové vstupy koncertní mistryně, energické Finale zakomponovávající motiv úvodní části, přičemž kontrapunkticky zároveň slavnou píseň Greensleeves (v češtině obvykle Dobrodružství s bohem Panem), vyznělo přesvědčivě. Celkově bych přesto volil o něco vyšší tempa, která mají potenciál skrýt některé otazníky díla – dostupné nahrávky hovoří o obvyklé duratě kolem třinácti minut.

Podobně jako celý večer i klanění ve slušně navštíveném sále proběhlo svižně a bez větších vzruchů a diváci se bez obdrženého přídavku rozcházeli domů. Já osobně nasycen tak nějak zpola.

Foto: Daniel Pinc, archiv KlasikaPlus.cz (ilustrační záběry)

Facebook X E-mail WhatsApp