Hudební festival Antonína Dvořáka Příbram vyvrcholil v úterý 9. června v Divadle Antonína Dvořáka závěrečným koncertem s velkolepým Dvořákovým oratoriem Stabat Mater, jež provedla Janáčkova filharmonie Ostrava, Český filharmonický sbor Brno a sólisté pod taktovkou Stanislava Vavřínka. Téměř dvouměsíční festival, který rozprostřel své koncerty nejen na Příbramsko, ale i do vzdálenějších míst, uspořádal jedenadvacet hudebních setkání a 57. ročník potvrdil, že tradice má stále na co navazovat.

Večer v Divadle Antonína Dvořáka v Příbrami po úvodním slovu ředitelky festivalu Albíny Houškové zahájila předsedkyně Kompoziční soutěže HFAD skladatelka Sylvie Bodorová, aby předala do rukou letošní vítězky Markéty Kapustové Cenu Antonína Dvořáka za skladbu pro flétnu a klavír America on the Horizon, inspirované tématem příštího ročníku Festivalu „Dvořák a Amerika“. 

Poté již divadelní jeviště patřilo nádhernému Dvořákovu Stabat Mater, jež v roce 1883 zaznělo poprvé v Anglii ve slavné londýnské Royal Albert Hall pod vedením skladatele. Triumf rozsáhlého díla prodchnutého hlubokým smutkem, ušlechtilou lidskostí a vírou v naději přinesl pod autorskou taktovkou do Londýna vroucí Dvořákovu melodiku a harmonii a znamenal počátek světového věhlasu českého skladatele; po četných dalších úspěšných návštěvách Anglie s premiérami nových velkých skladeb a pozdějším Dvořákovým působením  na Konzervatoři New York s formováním tamního hudebního života patří dodnes Antonín Dvořák v celosvětovém kontextu k nejznámějším a nejhranějším českým autorům.

Stabat Mater, oratorium pro sóla, sbor a orchestr, op. 58 bylo uvedeno v Praze koncem roku 1880 a právem sklidilo v provedení předních umělců Prozatímního divadla velký úspěch kritiky i veřejnosti. Skladba psaná na latinský středověký text, mnohokrát zhudebněný, dostává ve Dvořákově Stabat Mater nesmírně bohaté a oceňované vokální i orchestrální ztvárnění obsahu liturgického textu: Stabat mater dolorosa – Stála matka bolestná, matka Kristova pod křížem. Mladý skladatel ztratil v průběhu necelých dvou let tři ze svých dětí a skladbu původně určenou komornímu obsazení přepracoval a rozšířil do finálního závažného a nesmírně ušlechtilého tvaru. Zármutek snoubící se se zvukovou krásou barvité instrumentace a plastického sborového partu vrcholí působivými sólovými vyznáními a lze jen blahopřát vedení příbramského festivalu k vynikajícím sólistům, sboru i orchestru, pozvaným k provedení jedné z nejosobitějších a lidsky nejhlubších liturgických skladeb světového dědictví.

Sopranistku Alžbětu Poláčkovou, sólistku Národního divadla v Praze, můžeme již dnes označit jako hvězdu, která spoluvytváří ve „Zlaté kapličce“ novou generaci zlaté éry naší první scény. Její jiskřivý sytý soprán velkého rozsahu a bohatě sametové barvy s vroucností zněl v úzkostlivě smutných prvních vstupech i vzedmutě oddaných kvartetních sekvencích. Vynikla jasným, mimořádně kultivovaným a vřelým projevem, který i přes vysokou kvalitu dalších pěvců vyvolával úžas procítěností pohyblivého a precizně odvažovaného pěveckého mistrovství.

Stejně mimořádně zvládl svůj part tenorista Aleš Briscein, jehož hlas nese stále mladistvý energický tón a udivuje až neskutečně bohatým rejstříkem nuancí niterných, ale vždy nádherně znělých sólových i komorních vstupů. Působení Aleše Brisceina na zahraničních scénách je patrné na vybroušeném a citově i technicky dokonale odvažovaném pěveckém výkonu vždy do posledního detailu vynikajícím. Jeho árie i duety se sopránem Alžběty Poláčkové fascinovaly a dodávaly na kráse oddanému podání Dvořákova monumentu.

Mezzosopranistka Sylva Čmugrová, rovněž sólistka pražského Národního divadla, zaujala hladkým hlubším témbrem, který liturgickému dílu tolik sluší; její Inflammatus doslova rozechvívalo srdce a v kvartetu sólistů podkreslovalo sopránové výšky. Výborně vybraný byl rovněž basista Pavel Švingr, opět sólista naší první scény s mnoha zkušenostmi ze zahraničních operních i koncertních vystoupení a podtrhoval svým znělým a hluboce probarveným hlasem závažné scény v kvartetu sólistů i svých významných vstupech jednoznačně vynikajících.

Zkušený dirigent Stanislav Vavřínek vybranými gesty vedl svěží a pečlivou Janáčkovu filharmonii Ostrava i světoznámý Český filharmonický sbor Brno, jež celé oratorium zahajovalo s čistotou a jemností až neskutečnou. Vytříbenost, zkušenost a neokázalá, ale vždy přítomná oddanost Dvořákovu dílu s všeplatnou a nadčasovou výpovědí, zněla po celou dobu provedení náročného Stabat Mater, které vede posluchače od jedné nádherné části ke stále dalším, ještě krásnějším a stále gradujícím až k závěrečné desáté s velebným Amen, ztrácejícím se v nekonečnu.

Procítěnost, sehranost a zjevná radost ze společného provedení Dvořákovy hudby naplňovala prostor příbramského divadla od počátku do konce. Akustika divadelního sálu sice zpočátku poněkud skrývala výkon sboru umístěného v nejzazší poloze u zadní stěny divadelní scény, kdy živější vstupy orchestru výkon sboru občas překrývaly, v průběhu koncertu se ale tyto nesrovnalosti zahlazovaly a vynikající sólisté v popředí scény vévodili v sólových partech i ve společných, vypjatých scénách. Dojem posluchačům zanechali umělci tak dokonalý, že po doznění posledních tónů nastalo obdivné, vnitřně prožívané ticho umělců i posluchačů. Díky vynikajícím pěvcům, orchestru i dirigentu za večer důstojný a hodný poctě velkému skladateli.

Foto: Martin Andrle

Facebook X E-mail WhatsApp