Narodil se do hudební rodiny, vystudoval dirigování a hru na housle, nakonec však dal přednost lidskému hlasu. Barytonista Jan Kukal se vedle operního repertoáru věnuje také sborovému zpěvu, mimo jiné v souboru Schola Gregoriana Pragensis. Před koncertem festivalu Mahler Jihlava, který se uskuteční 16. června a na němž spolu se sopranistkou Nelou Kindigerovou a klavíristy Matoušem Zukalem a Momokou Ito uvede písně Schumanna, Mahlera a Janáčka, hovoří o rodinném zázemí, sportu, studiu v zahraničí i o přesvědčení, že úkolem interpreta je především sloužit hudbě.

Jméno Kukal je v naší zemi celkem pojem. Pojďme začít tím, že si představíme váš hudební klan…

Tatínka, dirigenta a skladatele Ondřeje Kukala asi není třeba představovat, maminka Eva je violistka a pedagožka, sestra Eliška je poměrně etablovanou houslistkou a bratr Jiří se na rozdíl ode mě nechal zlákat kouzlem vysokého hlasu a stal se kontratenoristou. 

Špičkujete se někdy s bratrem kvůli vaším odlišným hlasovým oborům?

Já se u bráchy pokaždé snažím být citlivý – nechci mu jeho oborovou příslušnost moc často připomínat! (smích) Ale vážně, jsme především šťastní, když se sejdeme na stejném projektu a společně si dobře zazpíváme. Nedávno se nám to zase povedlo při provedení Palestrinovy mše Missa Papae Marcelli. Toto dílo je srdcovka nás obou.

Aby toho nebylo málo, vzal jste si jednu z našich nejuznávanějších mladých skladatelek Darju Kukal Moiseevu. Zajímalo by mě, jestli člověk žijící a čerpající z takového podhoubí má vůbec na výběr jinou dráhu než hudební…

Ač jsem z čistě hudebního prostředí, na výběr jsem určitě měl. Rodiče pouze chtěli, ať hudbu a umění poznám z co největší možné šíře, což se projevovalo zejména tak, že v ZUŠce jsme s mými sourozenci trávili snad každé odpoledne na různých orchestrech, výtvarkách, sborech. Následně nám ale dali volnou ruku ve volbě naší kariéry. U mě padla volba na housličky, které jsem potom šel studovat na hudební gymnázium. 

Žádný nehudební „plán B“ jste tedy neměl?

Na gymnáziu jsem v jednu chvíli úplně propadnul lehké atletice, konkrétně běhům na osm set a patnáct set metrů, trénoval jsem před školou i po škole a chtěl přestoupit na sportovní gympl. V šestnácti letech jsem si ale zranil achilovku, s běháním jsem musel na delší dobu přestat, takže jsem hudební gymnázium dokončil. Tenkrát to pro mě byla celkem bolestivá epizoda, ale zpětně jsem rád, že to dopadlo právě takto.

Říkáte, že jste rád, že jste nezůstal u atletiky, ale přesto: Obohatila nějak váš hudební progres?

To rozhodně a v mnoha ohledech. Ať se jedná o práci s dechem, smysl pro disciplínu či schopnost vyčistit si hlavu. I když už dávno nezávodím, snažím se si na sport cíleně vyhrazovat čas. Ať jde o běh, posilování či plavání – vždycky si tím krásně vyčistím hlavu. Po tréninku pak ideálně finská sauna a pak jsem nejspokojenější a „nejvyzenovanější“ bytost pod sluncem. (úsměv)

Popište nám svou cestu ke zpěvu. Proč jste dal přednost hlasu před strunami a smyčcem?

Se zpěvem jsem začínal v dětském pěveckém sboru Rolnička a zároveň jsem hrál a také zpíval v různých folklórních souborech. Bral jsem to zprvu jako přirozený a vítaný doplněk k houslím. Postupem času mě zpívání bavilo čím dál více a dostávalo se do popředí zájmu, až jsem byl po absolvování gymnázia přijat ke studiu na Pražské konzervatoři na dva obory: zpěv a dirigování.

Opravdový, hluboký zájem o zpívání jako takové jsem v sobě objevil paradoxně až během koronavirové pandemie. Ukončil jsem během ní studium dirigování a najednou jsem v tomto podivném mezidobí měl čas objevovat a zkoumat, čeho všeho je i není můj hlas schopen. Zpívání se pro mě stalo vlastně základní lidskou potřebou. Hledal jsem si své vzory, poslouchal všemožné nahrávky a snažil se přijít na kloub pěvecké technice. Tenhle zápal u mě přetrvává.

Skladba vás nelákala?

Kdepak, maximálně si s kytarou skládám písničky pro sebe či pro své nejbližší. Komplexně zvládnout skladatelské řemeslo jako takové – osvojit si a „nacítit“ různé kompoziční formy i samotné nástroje a pak je propojit se svou ideou – je vysoce logická a zároveň vysoce intuitivní věc. Obdivuju každého skladatele a skladatelku, včetně své manželky i svého taťky, kteří to dokážou.

Moc se mi líbí, že s manželkou boříte po staletí budované klišé, kdy skladatel píše pro svou múzu – ženu, pěvkyni. Jak je tomu ve vašem případě? Píše vám manželka skladby přímo na tělo? Jste pro ni múzou?

To úplně nevím, ale dokážu si představit, že když doma často pozdě večer „hulákám“ z vedlejšího pokoje, múzou v tu chvíli pro ni určitě nejsem! (smích) Ale vážně: Rok a půl nazpět Darja napsala skvělou kantátu Zimní bezčasí na texty Jana Skácela pro orchestr, smíšený sbor a baryton. Dílo premiérovala Komorní filharmonie Pardubice s dirigentem Igorem Karpilovským a já měl tu čest si ono barytonové sólo zazpívat. Minulý rok jsme tuto kantátu provedli i se Západočeským symfonickým orchestrem a Martinem Peschíkem. Moc bych si přál, aby toto silné dílo žilo dál…

Máte poměrně rozsáhlé zkušenosti se vzdělávacím systémem u nás i v zahraničí. Jaké jsou mezi nimi podle vás zásadní rozdíly?

Hrozně nerad bych se v této otázce uchýlil k nějakému zobecňování. Tedy z mé vlastní zkušenosti jsem vnímal jako zásadní rozdíl ve fungování německé či rakouské a české vysoké hudební školy počet individuálních hodin na studenta. Uvedu příklad: V Grazu jsme jako studenti zpěvu měli sólové korepetice s odbornými kouči na každou vokální formu zvlášť, ať už se jednalo o píseň, operu, kantátu, oratorium či soudobou tvorbu. Umělecký vývoj studenta pak může být efektivnější. Vlastně jsem díky tomu pochopil, proč v německy mluvících zemích nemají konzervatoře. Jedním dechem dodávám, že s talentovanými studenti a kvalitními pedagogy se člověk setká všude, u nás i zahraničí. 

Vedle sólové dráhy se věnujete také chorálnímu zpěvu ve Schola Gregoriana Pragensis. Co jste se naučil od Davida Ebena?  A co vám působení v tomto ansámblu přináší po umělecké stránce? 

Příchodem do Scholy jsem se vůbec poprvé ocitnul v profesionálním souboru se vším všudy. Díky ní jsem se podíval na krásná místa, na tuzemské největší festivaly a podílel se i na natáčení CD. Davidovi vděčím za mnohé. To, že zpřístupňuje gregoriánský chorál širší veřejnosti a převádí ho z církevní sféry či akademického výzkumu k živé a atraktivní podobě na koncertní pódia, je opravdu nedocenitelné. 

Nyní vás čeká koncert na festivalu Mahler Jihlava. Co tam budete zpívat? 

S klavíristou Matoušem Zukalem jihlavskému publiku nejprve představíme výběr ze Schumannova cyklu Liederkreis, na kterém jsme pracovali minulý rok během společných studií na Kunstuniversität Graz. Jelikož se jedná o vystoupení na mahlerovském festivalu, přijde poté řada i na samotného Mahlera, konkrétně na krátký výběr z cyklu Chlapcův kouzelný roh. Na konec jsme zařadili našeho oblíbeného Janáčka, kdy jsme vytvořili pásmo písní z jeho sbírky Moravská lidová poezie v písních. 

Kdo stál za myšlenkou uvést právě Liederkreis? Přece jen se jedná o technicky nenápadné, ale interpretačně mimořádně náročné dílo…

Vybrali jsme si ho i na základě doporučení pianisty, profesora Josepha Breinla. Z cyklu samotného jsem do té doby znal pouze jeho poslední píseň Mit Myrten und Rosen. Proto jsem byl docela překvapen, jak obrovskou hloubku toto dílo má. Také mi přišlo zajímavé, že cyklus docela přesně kopíruje dějový oblouk slavné Schubertovy Zimní cesty, kdy se vypravěč postupně vyrovnává se ztrátou své milé, přičemž Schumannova expresivita je na mnoha místech daleko přímočařejší, agresivnější než Schubertova. Při poslechu cyklu občas máte pocit jako by Schumann i přes líbivou melodickou linku v sobě držel emoce jako v natlakovaném hrnci a pak na nejméně očekávaném místě najednou bouchnul. Netřeba se mu divit, vždyť texty Heinricha Heineho jdou občas vyloženě na dřeň.

I když jste se narodil v Praze, k folklóru a lidové písni obecně máte vztah odmalička. K Janáčkově Moravské lidové poezii jste si tedy asi cestu hledat nemusel…

K lidové písni a k folklóru obecně mám opravdu hluboký vztah, zpívám v souboru Chorea Bohemica a příležitostně i s Cimbálovou muzikou České filharmonie. Také jsme se s klavíristou Matoušem Zukalem shodli, že Janáčkovy úpravy dávají písním ještě další rozměr. Navíc jsme písně za sebou poskládali attacca v takovém pořadí, aby tvořily podobný dějový oblouk jako u Schumanna – tedy, že šťastně zamilovaného vypravěče jeho milá opustí a on se s tím postupně vyrovnává. V Janáčkově případě však končíme smrtí vypravěče.

Jste rád, že jste barytonista? Jaký jiný hlasový obor by vás lákal – třeba jen na vyzkoušení na jeden den?

V několika barokních projektech jsem si zkusil i tenorový obor a tím spíše jsem rád, že jsem barytonista a nemusím se pořád nikam šponovat. (smích) Další obor bych si asi ani na den zkusit nechtěl, bál bych se, že by mě začal bavit.

Máte v rámci svého oboru nějakou specializaci, které byste se chtěl věnovat?

O specializaci se zatím nesnažím, uvidím, k čemu hlas dozraje; a poté ho budu následovat. Řekl bych, že mým interpretačním posláním je v první řadě sloužit hudbě. Tu největší službu jí udělám právě tehdy, když upozadím egoistické ambice a budu se snažit rozpoznat místo, kde jí budu nejvíce platný. A to je někdy pro mě, ale i další interprety sakra těžká věc…

Co vám jako mladému člověku nejvíce vadí na současném stavu opery u nás? Ať už jde o to, jak ji vnímá veřejnost, nebo o nešvary a traumata, kterými podle vás sama trpí.

Když nad tohle otázkou přemýšlím, pořád se snažím připomínat si, že žiju v dost uzavřené sociální bublině. Když ji čas od času protrhnu, zjišťuju, že opera, obecně i klasická hudba, je z hlediska zájmu široké veřejnosti dost okrajovou záležitostí. Všechno ale začíná u nepatrných, dobrých skutků nadšených jednotlivců. Takových znám ve svém „bublinatém“ okolí dost. Tedy: Nezbývá než se stále snažit to měnit, nikdo jiný to za nás neudělá. Konkrétně opera je pro mě královskou symbiózou několika umění dohromady, prostě unikátní věc, nejkomplexnější forma. Stojí to za to.

Kdybyste si mohl zajít na sklenku vína s jakoukoli osobností z operního světa, koho byste si vybral a o čem byste si povídali?

Asi Mozarta. O čem bychom si povídali nevím, nejsem si jist, zda bych v té chvíli ze sebe dokázal něco kloudného vyloudit. On by se mi za to ve své rozpustilé povaze určitě začal smát… a třeba by ho to inspirovalo k nějakému divertimentu. (úsměv)

Foto: archiv Jana Kukala, Michaela Pondělíčková

Facebook X E-mail WhatsApp