Skladatel, dirigent a houslista Ondřej Kukal, ročník 1964, říká v roce 2023, že mu táhne na dvacet. V roce 2003 totiž po virovém zánětu mozku částečně ztratil paměť a období po probuzení nazývá svým druhým životem. Pamatuje si, že hrál na housle. Vzpomíná si na konzervatoř, ale ne na studia na AMU. Hudba – umění hrát na housle a schopnost komponovat a dirigovat – mu zůstala. Mnohé jiné, třeba i to, kde bydlí, nebo to, že byl přítomen u porodu svých tří dětí, v paměti nezůstalo… V rozhovoru pro portál KlasikaPlus.cz uvažuje, jestli by komponoval bez tohoto zážitku jinak. „Možná bych byl modernější…,“ připouští. Jeho nejhranější skladbou je Clarinettino. Pokračoval Fagotissimem, Flautiannou… Napsal už koncertantní skladby pro všechny dechové nástroje. „Úkolem smyčcaře je prohánět dechaře…,“ usmívá se. Ale zkomponoval i Timpaniano a Organino. Za svou osudovou skladbu považuje Píseň vojína šílence na text Jakuba Demla. Byl asi v půlce, ale dokázal ji po své nemoci dokomponovat… Když se probíral, dopisoval opus 19. Nyní dospěl k číslu 65 – pro Rok české hudby 2024 píše kvartet pro čtyři lesní rohy, citující Bedřicha Smetanu. Jestli bude něco dalšího, neví. Nechává to otevřené… Mezi řečí Ondřej Kukal prozrazuje, že hodně žije tenisem. Někdy mu prý i překrývá hudbu…