Dan Dlouhý je činorodým člověkem, který se věnuje mnoha různým činnostem. Je skladatelem, jehož skladby zněly v posledních letech například na Expozici nové hudby v Brně nebo na festivalu Ars Electronica v Linci. Jako interpret se zabývá multimediálními projekty a je uměleckým vedoucím Středoevropského souboru bicích nástrojů Dama Dama, se kterým provede 5. listopadu kompozici Brána slunce Víta Zouhara na koncertu Moravské filharmonie Olomouc. Dlouhý také vyrábí vlastní, unikátní hudební nástroje a navíc je vedoucím Katedry kompozice a multimediální tvorby na Janáčkově akademii múzických umění v Brně, kde vyučuje. A jak také vyplývá z rozhovoru pro portál KlasikaPlus.cz, Dan Dlouhý se věnuje i výzkumu v oblasti umělé inteligence.

Jste člověk s neuvěřitelně širokým záběrem. Jste skladatel, interpret, výrobce hudebních nástrojů, které jsou na pomezí výtvarného umění, vedoucí katedry na JAMU, pedagog, výzkumník… A hádám, že jsem nevyjmenovala vše. Kdybyste se měl teď popsat vy sám: Kdo je Dan Dlouhý?

Děkuji za tu poctu s vyjmenováním mých činností. Ono je jich vlastně asi ještě víc, protože mě stejně tak strašně zajímá permanentní sebevzdělávání, třeba v nových softwarech, které se snažím využívat, nebo v různých vědních oborech, například ve fyzice, matematice či psychologii, a jejich aplikování do hudby. Ale přiznám se, že se nedovedu charakterizovat přesněji než jako permanentní pracovník. Jak Stravinskij říkal, že je vynálezce hudby, tak já si rozhodně nepřipadám jako umělec. Mám pocit, že člověk musí být ještě někde úplně jinde, aby byl umělcem. Já si připadám jako člověk, který dělá maximum toho, co dokáže, a víc už prostě nestihne. To je možná moje základní charakteristika.

Začněme s vaší roli interpreta. Jste uměleckým vedoucím Středoevropského souboru bicích nástrojů Dama Dama. S ním vás již zanedlouho čeká účinkování na koncertu Brána slunce s kompozicemi Víta Zouhara. U příležitosti tohoto koncertu rozhovor vychází, a tak bych svou otázku ráda směřovala na propojení souboru Dama Dama s Vítem Zouharem. Jak jsem se dočetla, skladbou Brána slunce začala vaše dlouholetá spolupráce. Co pro vás tato spolupráce znamenala a co jste spolu prožili?

Určitě to byla inspirativní spolupráce. Skladba sice nebyla premiérována námi, ale Filharmonií Brno už asi dva roky předtím, přesto se stala jednou z kmenových skladeb v počátcích naší existence. Nemyslím však orchestrální verzi. Tu jsme hráli mockrát, ale ještě častěji jsme hráli jednu větu, která je určena čtyřem hráčům na bicí a nevyžaduje orchestr. Ta se stala jednou z kmenových skladeb našeho repertoáru.

Potom Vítek na naši žádost napsal několik dalších věcí, třeba Duny pro dvě marimby nebo Petite sirène pro čtyři hráče na bicí. Jeho pregnantní rytmika a osobitý minimalistický styl se nám samozřejmě hodily do řady míst v programu. Tyto skladby tak tvořily výrazné a pro diváky nepochybně přitažlivé body ať už na začátku, nebo na konci koncertu. Doufám, že se naše spolupráce bude dál rozvíjet, i když jsme v posledních letech poměrně dlouho nic dalšího společně neudělali. Věřím ale, že se k tomu vrátíme.

Jaké interpretační výzvy skladba Brána slunce vašemu souboru klade?

Je velmi náročná v tom, že musí být zahrána naprosto přesně. Jsou v ní některé komplementární rytmy, u kterých i přes veškerou snahu při nevhodném způsobu nahrávání, kdy se mikrofony umístí přesně mezi dva hráče na bicí, slyšíte ostré – byť drobné – rozhozy, přestože při poslechu naživo všechno dokonale souzní. Zahrát skladbu tak, aby všechno přesně sedělo, vyžaduje extrémní soustředění.

Navíc musí mít velkou energii. Skladbu nehrajeme úplně přesně tak, jak je napsaná. Všechny její části zachováváme, ale přidáváme různé extatické výkřiky, změny dynamiky a podobně. Tato skladba totiž obsahově není selanka. Je vlastně o uctívačích slunce, kteří obětovali živé zajatce nebo členy vlastní komunity a vyřezávali jim srdce. Nemůže tedy být primárně veselá. Samozřejmě se na ni díváme z různých úhlů pohledu. Není to jen drastická reminiscence těchto obřadů, ale rozhodně první věta musí mít odpovídající agresivní a extatický výraz.

Dalším problémem je skloubit expresivitu při návratu ve třetí větě se zvukem symfonického orchestru, aby byl vůbec slyšet. Skladba tak přináší řadu specifických problémů, které u jiných skladeb nenastávají.

Skladba vznikla v roce 1989, tedy už před docela dlouhou dobou. Kdy jste ji hráli naposledy?

V pozdější době jsme ji hrávali už jen s orchestrem. Myslím, že naposledy to bylo v Pardubicích v roce 2015, tedy před jedenácti lety.

Bude se provedení 5. listopadu něčím lišit od toho, jak jste skladbu hráli poprvé nebo v jejích začátcích?

Skladba se vlastně nedá modifikovat žádnou improvizací. Doufám ale, že dosáhneme stejné exprese, a možná díky věku i o něco větší než tehdy.

Jaké další plány se souborem Dama Dama máte?

To je trochu problém… I někteří mí kolegové mi trochu vyčítají, že neorganizuji další akce. Přiznám se ale, že na to nemám úplně čas. Jsem tak zabraný do kompoziční práce, vytváření nástrojů, učení se softwarů a všeho kolem… Velkou část mého času samozřejmě zabírá také práce ve škole, takže to pořád odkládám. Rád bych se ale se souborem Dama Dama zase někam posunul. Konkrétní plány teď ale nemám.

Konkrétní plány nemáte, ale máte nějaké sny?

Já si svoje osobní sny vlastně plním i bez Dama Dama. Před dvěma lety jsem měl představení v Besedním domě na Expozici nové hudby, které se jmenovalo Cesty. Byla to vlastně sólová show, v níž jsem využil řadu principů, které byly také součástí koncertů Dama Dama. Mělo to multimediální přesah: mnou vytvořené nástroje včetně znějícího objektu na pomezí výtvarného umění, elektronika, video a do toho živý výkon, čili všechno jsem „odpracoval“ sám.

Bylo to precizně připravené, protože se spouštělo mnou připravené video s elektronickým podkresem a já do toho živě hrál skladby nebo jejich části, které byly zkomponované a zapsané v notách. Hrál jsem ale zpaměti, protože jsem měl kostým a k tomu brýle, které bohužel už potřebuji ke čtení partů, jsem mít nechtěl. Takže to byla jedna velká věc, a tím jsem si splnil jakýsi svůj sen (sice jsem sólové koncerty dělal mockrát, ne ale s takovou mírou využití řady médií). Vytvořil jsem vlastně „jednomužné“ představení za pomoci podkresu zvuku, který by jinak vytvářel velký soubor, třeba i symfonický orchestr, protože v něm byly také symfonické pasáže.

Další věc se týkala elektroniky. Letos jsem dělal skladbu pro festival Ars Electronica v Linci. Náš kolega Jiří Suchánek připravil „expedici“ naší školy, takže tam měli studenti i pedagogové své skladby. Já jsem tam měl jednu a ta byla pro mě nová tím, že byla určená pro dvacetikanálový systém, který Jiří Suchánek objevil, objednal a zprovoznil. Skutečně tam kolem vás v takové obrovské molekule dvacet reproduktorů přenáší různé kanály. To jsem předtím také nedělal, takže i tohle jsem si splnil.

Teď jsem dělal skladbu pro další ročník Expozice nové hudby, tentokrát pro sólový klavír s elektronickým podkresem. Tu jsem si sám zahrál, takže jsem samozřejmě musel zase hodně cvičit na klavír. Byla to objednávka, jakýsi nový pohled na spektralismus. V podstatě si tedy svoje sny plním za pochodu. Nečekám, až se něco stane, a pořád jdu dál.

Jakým směrem vás to aktuálně kompozičně nejvíc táhne?

Já se asi nedovedu vymezit nějakým konkrétním směrem. Mě prostě baví všechno. Mám rozpracovaných asi třicet dalších skladeb, ale mám takovou duševní úchylku: nechci ty skladby definitivně opustit. Vždycky si je po nějakém půl roce pustím nebo se do nich podívám a říkám si, že už jsou určitě hotové a můžu je konečně pustit ven. Pak ale zjistím, že ne, že zrovna tenhle zvuk nebo tahle vteřina ještě nejsou ono. A tak si říkám, že to musím zase nechat dalšího půl roku odležet, abych měl objektivnější pohled.

V podstatě mám tedy vršící se desítky skladeb, které nejsem schopen dokončit. Asi mám strach z definitivnosti. Jsou ale takoví autoři, jako Arnošt Lustig, který svou slavnou knihu ještě při snad čtvrtém vydání rychle korigoval přímo v tiskárně…

Můžete aspoň naznačit pár skladeb, které máte aktuálně rozpracované?

Většinou jsou to elektronické skladby, protože to je pro mě samozřejmě nejsnazší a nikdo mě v tom neomezuje. Nemusím čekat na provedení. Jsou ale nejrůznějšího typu. Použiji v nich třeba samplované zvuky akustických nástrojů všelijak „pokřivené“ nebo je tam něco pro nový znějící objekt. Mám také jednu rozplánovanou skladbu pro experimentální orchestr z podivných nástrojů, ale tam je vždycky problém, kdy se bude realizovat, protože to už nezávisí jenom na mně. To jsou asi ty základní směry.

Zmínili jsme, že vyrábíte vlastní hudební nástroje. Máte teď nějaký rozpracovaný? Už ale tuším, že jsem se měla zeptat spíše na nástroje v množném čísle…

Já mám nákresy asi šedesáti nebo sedmdesáti věcí. Některé jsou na pomezí architektury, ale zatím jsem „neukecal“ žádného architekta, aby je nějak využil. A taky pro to nic nedělám, to je druhá věc, protože na to nemám čas.

Je to třeba něco jako budova, kde jsou natažené struny a řada dalších velkých znějící částí. Zrovna včera jsem ale viděl, jak nějaký architekt fantasticky využil nápad natáhnout struny mezi částmi budovy. To už zažívám dlouho, protože když věci nerealizujete, někdo vás samozřejmě předběhne. Tak nevím, jestli se to někdy uskuteční.

Pak je tu hromada objektů, které jsou už vysloveně na pomezí výtvarných artefaktů, ale mají jakési znějící fragmenty. Problém je zaprvé čas, zadruhé to nemám kam dát, protože domek, který jsem si na ně postavil, je už naprosto plný. Dokonce jsem s nástroji „vyhřezl“ zpátky do bytu, kde bydlím. Třetí věc je, že to také stojí peníze. Ty bych tomu samozřejmě obětoval, ale čtvrtý a skoro hlavní problém je, že nástroje musí být rozmontovatelné, abych je mohl někam převézt. Ideálně by se měly v rozmontovaném stavu vejít do osobního auta.

Když pak změníte osobní auto a socha se tam už nevejde, máte problém. Už se mi stalo, že jsem musel sochu prostě přeříznout v polovině a vytvořit tam nějaký spojovací trn se šroubem, aby nebyl vidět. To jsou další praktické důsledky. Normální sochař tohle řešit nemusí, protože přijde expediční firma, odstěhuje jeho dílo někam na výstavu, tam zůstane dva měsíce a pak se zase přestěhuje zpátky. Já to bohužel musím řešit takhle.

Takže nevím, kterou z těch desítek věcí bych měl jmenovat. Ale můžu namátkou uvést jeden příklad. Je to takový diagonální stožár, kolem kterého by rotovaly nástroje. Říkám tomu znějící věšák, protože jsem ho kdysi vyrobil ze starého věšáku a tyče od hokejky. Je na něm napnutá dlouhá páska. Funguje to vlastně jako eolská harfa: když se s tím otáčí, vytváří se tón.

Na tom stožáru by tedy v různých směrech v prostoru rotovaly další takové pásky, které by vytvářely znějící akordy. Celé by se to dalo zapínat a vypínat. Byl by to vlastně větší akustický nástroj, i když u řady věcí používám amplifikaci. Někdy stačí jediný snímač uprostřed sochy, který krásně sejme všechno, a zvuk pak můžu elektronicky procesovat a dál s ním pracovat.

Teď mě napadá, že by mě zajímalo, jak u vás vlastně začíná vznik jakéhokoli díla. Jak přicházíte na nápad? Dokázal byste nějak popsat, jak to u vás funguje?

Třeba u těch znějících objektů to vzniká velmi jednoduše. Dokonce k tomu vedu v některých předmětech i studenty, aby si to zkusili, a sám to v hodině dělám také, aby viděli, že to jde. Zavřu oči a udělám na papír automatickou kresbu. Vznikne hromada čmáranic. Pak se na ně podívám a tužkou vytáhnu ty věci, které se mi hodí a které mě nějak inspirovaly, a ostatní vymažu. Tak může vzniknout třeba návrh sochy za pět minut. Ten nákres i s popisem je tedy bleskovka.

U skladeb je to samozřejmě složitější. Někdy člověk postupuje od celku k detailu. Když jsem například připravoval představení Cesty, měl jsem mimohudební program a řešil jsem jednotlivé části, jejich inspiraci a obsah. K tomu jsem pak hledal konkrétní hudbu.

Jindy je to velmi často tak, že si člověk hraje se zvukem. Pan profesor Piňos, můj učitel, tomu říkal sondy. Napadne vás zajímavá struktura nebo zvuk a uložíte si ho takzvaně do šuplíku. Já mám různé složky, podobně jako tvůrci konkrétní hudby, kterým se za to Boulez vysmíval, že pracují se zvuky, které jsou například „šedé“, „hladké“ nebo „drsné“. Já mám zase „drony“, „intonované struktury“, „mračna zvuků“ a podobně.

Z těchto materiálů pak vybírám, ať už pro elektroniku, nebo pro akustickou skladbu, a zkouším je řadit za sebe. Zjišťuji, co se hodí a co ne, a když něco chybí, vytvořím další materiál podle toho, co zrovna potřebuji a jak přesně to má vypadat.

Existuje tedy řada různých přístupů. Nedá se říct, že bych si prostě sedl a tvořil tak, jak to vždycky vidíme ve filmech: Antonín Dvořák najednou v restauraci uslyší symfonii Z Nového světa, vezme papír a tužku a rovnou ji začne zapisovat. Tak to samozřejmě nebylo a já to tak také nemám.

Vím, že se zajímáte o umělou inteligenci v souvislosti s uměleckou tvorbou. Mohl byste čtenářům KlasikyPlus.cz trochu nastínit, jaké možnosti AI v umění otevírá?

Na toto téma jsme už měli na JAMU dvě konference. Právě minulý týden se konal druhý ročník a zazněly tam nejrůznější možnosti využití. Jednou z nejpraktičtějších je třeba improvizace s pomocí umělé inteligence, která řídí určité parametry v programu Max/MSP. Vy jí v reálném čase zadáváte nějaká data a ona vygeneruje například zvuk. Vy do toho zahrajete jiný zvuk a takhle spolu průběžně spolupracujete.

Já osobně umělou inteligenci využívám mimo jiné například ke generování hlasů. Ne, že bych je nemohl získat běžným nahráváním, ale špičkových interpretů z oblasti hudebně-instrumentálního divadla není mnoho. A právě to mě zajímá. Zkouším, kam až se dá dojít. V některých programech záměrně zadávám naprosto nesmyslný, čistě onomatopoický text a požaduji, aby hlas zněl co nejvíce hystericky a expresivně, s obrovským množstvím glissand, šeptání a podobně. Program samozřejmě vždycky vygeneruje i nějaký primitivní doprovod, ale ten se dá odstranit. Samotný hlas pak najednou dělá věci, které bych si třeba ani nedokázal představit. Může mě to inspirovat k tomu, abych vytvořil něco v podobném duchu, nebo z výsledku vystřihnu nějaký fragment, který se mi hodí jako jakási mozaika.

Musím ale říct, že umělá inteligence je vlastně jakýmsi pokračováním počítačem podporované algoritmické kompozice. Tu také učím jako předmět a ve světě se jí skladatelé věnují už asi šedesát nebo sedmdesát let. Pracovali s ní Iannis Xenakis, Gottfried Michael Koenig a řada dalších skladatelů.

Umělá inteligence se liší především tím, že využívá neuronové sítě. Existují ale i další způsoby, jak mohou tyto programy fungovat. Jde tedy o obrovské urychlení celého procesu, protože neuronové sítě jsou mnohem rychlejší a schopnější než předchozí systémy.

V podstatě je to ale pokračování něčeho, co už jsme dělali dřív. Už před desetiletími jsme mohli převádět fraktály, další geometrické tvary, matematické rovnice nebo třeba sled slov do zvuku, zvukových struktur či MIDI dat. Děláme to i dnes, jen rychleji.

Pořád je to ale pouze prostředek. Program vygeneruje třeba tři sta struktur a z nich je zajímavá jediná. Tu pak ještě upravíme, protože sami dokážeme vytvořit něco ještě zajímavějšího. Není to tedy tak, že by umělá inteligence udělala kompoziční práci za člověka a ten už jen inkasoval peníze. Za prvé z toho člověk peníze většinou nemá a za druhé je to jen inspirační zdroj. Je to vlastně něco jako brainstorming s kolegy. Když se s někým neformálně bavíte, napadne vás spousta věcí, a tohle funguje podobně.

Jste vedoucím Katedry kompozice a multimediální tvorby na Janáčkově akademii múzických umění v Brně. Je nějaká myšlenka, kterou byste rád předal dnešní mladé generaci skladatelů a skladatelek?

Jednak bych nechtěl kázat moudra, jednak je toho strašně moc obsaženo už ve studijních programech. Primárně si ale myslím, že nejdůležitější je, aby byl člověk pro věc nadšený, aby ho strašně bavila a aby ji dělal pořád. A když ji bude dělat pořád, možná se ji také naučí. A když se ji naučí, třeba bude některá z věcí, které vytvoří, i dobrá.

To je nutná, i když ne postačující podmínka. Pokud někoho tvorba nebaví nebo k ní přistupuje s tím, že vlastně neví, jestli se jí chce věnovat a kam by ho v životě mohla zavést, není to úplně ideální. Člověk tím musí být posedlý. To je asi úplně základní věc. Když jsem posedlý, možná to někam povede. Když nebudu, tak to nepovede.

Jaká skladba vás v poslední době zaujala a proč?

Naprosto nečekaně jsem se teď setkal se skladbou jednoho člověka, který minulý týden přednášel online na naší konferenci o umělé inteligenci. Je to pan profesor Yu-Chung Tseng. Je mu možná už kolem sedmdesáti let, ale přesto vyhrál soutěž elektroakustické hudby Musica Nova, kterou pořádá paní doktorka Lenka Dohnalová. Tu soutěž jsem kdysi vyhrál také, ale když jsem se jí účastnil v roce 2000, byli jsme všichni ve věku kolem třiceti až pětatřiceti let. Panu profesorovi je kolem sedmdesáti a jeho skladba je přesto naprosto nejprogresivnější elektroakustická hudba, jakou jsem v poslední době slyšel. Je to vynikající věc, která údajně nějakým způsobem využívá umělou inteligenci. Nepochopil jsem asi úplně přesně jak, ale je to fantastická elektroakustická hudba s přesahem do akustické hudby. Skutečně mě nadchla.

Vůbec jsem netušil, kolik je na světě fantastických autorů, které vlastně nemáme šanci poznat, protože působí třeba na opačné straně světa. Kdyby se nepřihlásil do té soutěže, pravděpodobně bychom o něm dál nevěděli (nebo alespoň já).

Věřím, že nemáte moc volného času, ale přesto se zeptám. Při čem odpočíváte?

Já jsem asi nenormální, ale odpočívám třeba při skládání, to znamená při práci. Když objevím něco nového, najednou se člověk „probudí“ a má pocit, že svět má smysl. Samozřejmě že člověk má rád svoje děti, nepochybně jsou v životě to naprosto nejdůležitější a okamžiky s nimi jsou nejkrásnější, ale mimo to odpočívám vlastně jen u práce. Nebo když si člověk něco přečte. Teď už čtu snad x-tou knížku o matematice. Vždycky čtu asi deset knížek různého zaměření současně a objevím v nich vždycky pro mě tak vzrušující věci, že mě to pokaždé „nakopne“ na celý den i ty další. Nepotřebuju se pak nějak zvlášť rozjíždět, abych nastartoval mozek. Tohle je pro mě vlastně odpočinek. Asi to není ideální, člověk by měl jezdit na kole nebo dělat nějaké podobné fyzické aktivity, ale já potřebuji především potravu pro mozek a životní nadšení.

Foto: archiv KlasikaPlus.cz, Risto Illiü, Matouš Jan Novotný, archiv Dana Dlouhého, Vojtěch V. Sláma

Facebook X E-mail WhatsApp