Národní divadlo v Praze uvedlo v neděli 25. října ve Stavovském divadle písňový recitál věnovaný Antonínu Dvořákovi. Program byl sestaven z tematicky kontrastních cyklů, které však spojovala intimita vyjádření: zazněly Biblické písně, Vier Lieder (Čtyři písně) a Písně milostné. Jako interpreti se představili sopranistka Tamara Morozová, basbarytonista Lukáš Bařák a barytonista Pavol Kubáň a na klavír je doprovázel Bronislav Procházka.

Pro návštěvníky dalšího z písňových recitálů Národního divadla v Praze skýtal úkryt v onom chladném a deštivém nedělním dopoledni prostor Stavovského divadla. Po odložení kabátů jsme byli zavedeni do místa, kam se diváci obvykle nedostávají. Dřevěná podlaha prozrazovala, že jsme se ocitli na samotném jevišti divadla. Alternativní koncertní prostor na mě působil vzhledem k množství okolní techniky industriálním dojmem. Seděli jsme na židlích, za námi byla opona dělící nás od obvyklého hlediště a před námi se prostírala úsporná scéna s klavírem, notovým pultem a za nimi obrovské plátno, v tu chvíli modře nasvícené. V obnaženém jevištním prostoru bez oken a s výrazným osvětlením jsem se cítila mírně stísněně. Alternativní prostor jeviště však vytvořil vhodně velkou „místnost“ pro intimní Dvořákovy písně. Většina židlí byla obsazena.

Samotnou smršť dvaceti dvou písní předcházel dramaturgický úvod nahrazující svým způsobem jindy dostupnou podrobnou brožuru k programu koncertu. Dramaturgové Beno Blachut a Zdeněk Klauda nám osvětlili okolnosti vzniku Dvořákových písní a jejich kontext, který vycházel z bohatého skladatelského podhoubí tehdejších Českých zemí, ze kterého zvláštně prorazil všem známý Bedřich Smetana a Antonín Dvořák. Dozvěděli jsme se také něco o německé básnířce a milovnici českého jazyka Otilii Malybrok-Stieler.

A pak už přišly na řadu písně samotné. Dramaturgie koncertu určila, že nejprve vyslechneme prvních pět písní z Biblických písní, poté budou následovat Vier Lieder, po nich Písně milostné, které tvoří obsáhlejší cyklus, aby se po nich vrátily zbylé Biblické písně. Přišlo mi to jako velmi dobrá volba rozdělit Dvořákův delší a asi nejznámější cyklus na dvě poloviny.

Každý z vystupujících zpěváků nám přednesl jeden z písňových cyklů. Biblické písně jsme slyšeli v podání barytonisty Pavla Kubáně. Oblak a mrákota jest vůkol Něho začalo znít a my jsme se vposlouchávali do měkkého a plného hlasu zpěváka. Slávu, o které píseň zpívá, podtrhla i změna podbarvení plátna, které se rozzářilo žlutou. Následovaly Skrýše má a pavéza má Ty jsi a Slyš, ó Bože! Slyš modlitbu mou, ve kterých jsem oceňovala citlivý a vkusný přednes, dobrou srozumitelnost textu a decentní klavírní doprovod. Vše bylo zvukově velmi dobře vyvážené, a to po celou dobu koncertu.

Obzvlášť pečlivé provedení měla nejznámější píseň z cyklu Hospodin jest můj pastýř. Bylo vidět, že si na jejím provedení dávají oba interpreti úzkostlivě záležet a věnují velkou pozornost každému detailu. Vyplatilo se jim to. Kubáňovi se podařilo nás vtáhnout do Žalmu 23 a vytvořit intimní niternou atmosféru, která na tu chvíli odhodila všechna slavná provedení této písně, a donutila být posluchače tady a teď v modlitbě žalmisty. Po usebranosti přišla radost. Bože! Bože! Píseň novou znělo radostně. Zdařilo se vyvolat žádoucí kontrast.

Biblickou tématiku vystřídala tématika přírodní, lidová. Vier Lieder (Čtyři písně) na slova Otilie Malybrok-Stieler zazněla v německém originále v podání basbarytonisty Lukáše Bařáka. Jako první přišla na řadu třetí píseň z cyklu Frühling (Jaro), kterou podbarvila tyrkysová světla. Bezprostřední začátek nás vtáhl do písně, která utekla velmi rychle. Naštěstí bylo možné sledovat i text v českém překladu, neboť byl promítaný na velké plátno za interprety. Měla jsem tak možnost pronikat do vzdáleného poetického světa Dvořákovy doby. Druhou písní byla Die Stickerin (Při vyšívání). Hlas Lukáše Bařáka byl pronikavý a plný zároveň. Zpěvák ovládal dynamické polohy svého projevu, který tak získával na plasticitě. Rozkošné kolotavé bublání v klavíru v následující písni Am Bache (U potoka) bylo naplněno citem. Nejintimnější a nejsilnější píseň tohoto cyklu, která, ač jinak první, byla zařazena jako poslední – Lasst mich allein (Kéž duch můj sám). Provedení bylo vkusné, ač se jednalo o vyznání dívky zpívané však mužem.

Písně milostné na texty Gustava Pfleger-Moravského přednesla sopranistka Tamara Morozová. Plátno za hudebníky se obarvilo do vášnivé růžovo-fialové. Ó, naší lásce nekvete to vytoužené štěstí znělo v emotivním projevu, který se hodil k srdceryvnému tématu. Morozová prokázala svou bezpečnou nadvládu nad svým hlasem, který se v písních podle aktuálního afektu pohyboval od intimního, něžného piana až po drásavé fortissimo. S kontrastními plochami v dynamice i výrazu si zpěvačka poradila hravě. Bronislav Procházka vše na klavír citlivě doprovázel, bez náznaků strhávat pozornost hudbou na sebe. Jeho ruce v pauzách tiše tančily. Osm intenzitou nabitých písní odeznělo.

Žluto-oranžové pozadí podbarvilo návrat Biblických písní. Biblické písně v podání Pavla Kubáně zněly v instrospektivním pojetí. Herecký projev zpěváka byl velmi umírněný, spíše se soustředil do mimiky obličeje, který vyjadřoval ve shodě s textem. Jeho provedení bylo vkusné. Kubáňovi se dařilo předávat posluchačům různé emoční stavy včetně zádumčivosti v Pozdvihuji oči svých k horám až k jásavému Zpívejte Hospodinu píseň novou. Ačkoliv se jednalo svým obsahem o kontrastní přechod po Písních milostných, lidskost a intimita zůstala. Byl to společný prvek všech uvedených Dvořákových písňových cyklů.

Foto: archiv KlasikaPlus.cz

Facebook X E-mail WhatsApp