Koncertní část festivalu Janáček Brno přinesla v pátek hostování vídeňského rozhlasového orchestru. Janáčka nehráli, samozřejmě že nemuseli. Přijeli naopak se zajímavým rakousko-uherským programem z jeho doby – s Bartókem, Mahlerem a Brahmsem. Dirigoval je Tomáš Netopil a sólistou byl Adam Plachetka. V přímém televizním přenosu.

Centrem koncertního večera tělesa ORF Radio-Symphonieorchester v Janáčkově divadle v Brně byly 23. října Písně potulného tovaryše, mladistvé dílo Gustava Mahlera, plné pozdě romantických privátních emocí. Měly ve výsledku pěknou atmosféru, posmutnělou z nešťastné lásky – takovou, jak má vypadat, jakou má skladba mít. Tomáš Netopil pozorně vedl citlivý, chápavý doprovod a Adam Plachetka soustředěně a upřímně zpíval o modrých očích a žhnoucím noži v hrudi, o krásném ránu a trápení. Dokázal svůj mohutný hlasový fond kontrolovat a zkáznit, nechal ho však i rozeznít. I v nejvyšších polohách pěkně, otevřeně a zněle klenul melodie a zřetelně a uvěřitelně deklamoval. 

Adam Plachetka, kterého si posluchač rád spojuje s různorodými úkoly, sahajícími od baroka přes Mozarta, Smetanu a veristy až po muzikál a swing, i zde obstál. Gustav Mahler přitom dosud „jeho“ nebyl. Poetika tohoto repertoáru v jeho podání nevyznívá nijak změkčile. Naopak. Jeho projev je chlapský, nesentimentální. Určitě případnější pro orchestrální verzi Mahlerových písní. Pro verzi s klavírem by však asi přece jen byly a jsou ideálnější měkčí, intimněji znějící barytony.

Rozhlasoví symfonikové z Vídně jsou dobrým orchestrem, ale pocitově nebyli tento večer tím „top“. V Bartókovi, Brahmsovi se trochu drželi zpátky, i když se Netopilovo fyzicky naléhavé a náruživé dirigování rozhodně nedá nazvat rezervovaným, odtažitým nebo málo inspirujícím. Není řeč o přesnosti, vyváženosti či spolehlivosti orchestrální hry. Tyto parametry byly naprosto v pořádku. Řeč je o jedinečnosti okamžiku, možná i o entusiasmu, o tahu na branku… O zasažení posluchačova srdce, o nezměřitelných věcech mezi nebem a zemí, které z některých koncertů činí ty nezapomenutelné. A tam chyběl k ideálu ještě krůček.

První i poslední skladba večera byla – v kontrastu ke čtyřdílnému, dovnitř zaměřenému písňovému cyklu – vnějškově efektnější, ráznější a extrovertnější. Taneční suita Bély Bartóka z první poloviny dvacátých let je na svou dobu docela novátorská, v průběhu hudebního toku někdy i sršatá, rozhodně výrazně neromantická. K tradicím ji nicméně poutá folklórní inspirace, vyjadřovaná rytmicky i melodicky. Skladba, které mimochodem pomohl získat mezinárodní pozornost koncert řízený v Praze v roce 1925 Václavem Talichem, nabízí atraktivní mix náhlých kontrastů, virtuózních témat, lyrických pozastavení s barvami smyčců a harfy nebo třeba provokativních trombonových glissand. Od orchestru, který nabídl atraktivní zvuk celku i pěkně znějící sóla dechových nástrojů, by se však asi dalo žádat ještě o něco víc odvážnější spontaneity.

Češi měli za Rakouska-Uherska chtě nechtě úzký vztah k Vídni. Naopak to však moc nefungovalo, nebylo ani proč. A tak pokud Rakušané nacházeli hudební inspiraci mimo své tradice, tak spíše v Uhrách, v maďarské kultuře. Ostatně název habsburské monarchie to říká jasně… A tak i Brahms nenapsal České tance, ale tance Uherské. Úsměvné je, že melodický základ pro ně byl svým původem mnohem konkrétnější než u slovanských inspirací Antonína Dvořáka. Dvořák přišel v Moravských dvojzpěvech a ve Slovanských tancích s vlastní invencí. Brahms vesměs s melodikou někde slyšenou. Ostatně nebyl Maďar a hledal jen kolorit. Neméně úsměvné rovněž je, že zdaleka ne všechny Uherské tance dal do orchestrální podoby on sám. Přesto jsou tak populární…

Někdy bývá některý z Uherských tanců vděčným přídavkem, na festivalovém koncertě nicméně výběr jedenácti z nich vyplnil celou druhou hlavní polovinu programu. Pro vídeňské interprety jsou nejtypičtějšími straussovské valčíky a polky. Ale Uherské tance jsou na řadě hned potom. A tak se jim dostalo mnoha charakteristických výrazových poloh – tempových proměn, manýristických detailů i virtuózních eskapád a rozkošných epizod, vemlouvavých i výbojných témat a všech zpomalení k nádechům… Přesto se nelze ubránit dojmu, že ještě chybělo pár procent k úplně autentické „cikánské“ energii, k rafinovanosti, k pikantnosti a šibalství. Dirigent už víc udělat nemohl. Tohle je na orchestru.

A že nepřidali? Hostující orchestry se většinou něčím blýsknou. V tomto případě mohl klidně přijít na řadu nějaký Dvořákův nebo Janáčkův tanec. Obvyklé dvě hodiny nebyly zdaleka vyčerpány. Ale třeba byla důvodem ta televize.

Foto: Marek Olbrzymek

Facebook X E-mail WhatsApp