Sledovat polského mistra Piotra Anderszewského v akci představovalo setkání s naprostou uměleckou integritou. Kdo čekal okázalou hru na efekt, vnějškové pózy a oslnivou prstovou ekvilibristiku, musel z ostravského sálu Vesmír odcházet zklamán. Anderszewski nabídl něco mnohem vzácnějšího: introvertní ponor do nitra sdělení a schopnost odemknout tajemné komnaty tvůrčích duší skrze hru, která se bezvýhradně sklání před odkazem velkých autorů. Klavírní recitál polského pianisty se odehrál v pondělí 19. října v rámci koncertní řady Janáčkovy filharmonie.

Piotr Anderszewski platí na mezinárodní scéně za nesmlouvavého solitéra. Jeho svébytnost se vyjevila hned, co překročil práh pódia Vesmíru. Žádná teatrální gesta, žádné vychutnávání potlesku či koketování s auditoriem; ani slovo. Jen blesková, střídmá úklona a okamžité usednutí ke křídlu. Bylo zřejmé, že si nepřišel užívat obdiv, nýbrž předat díla, která jej fascinují, bytostně naplňují a v jejichž hloubku neochvějně věří. Tento asketicky introvertní příchod předznamenal vyznění celého večera.

První polovina recitálu patřila mozaice z pozdních cyklů Johannesa Brahmse (op. 116, 117, 118 a 119). Anderszewski zvolil radikální dramaturgické gesto: přednesl rozsáhlý sled skladeb německého mistra bezprostředně za sebou. V sevřeném běhu, bez vstávání a oddělujících poklon. Pro nezasvěceného posluchače to s sebou neslo určitou míru nepohodlí – absence zřetelných předělů poněkud komplikovala orientaci v programu a možná budila rozpaky, zda a kdy tleskat. Tento dramaturgický oblouk si bezesporu zasloužil zřetelnější avízo.

Interpretačně však pianista našel k pozdnímu Brahmsovi téměř dokonalý klíč. Skladatel ve svých pokročilých dílech nedráždí smysly ostrými kontrasty; shlíží z věže svých zralých let s velkorysým odstupem a tichou nostalgií. Anderszewski hrál s neobyčejnou delikátností zejména v tichých dynamických patrech. Klavír pod jeho dotykem bezmála zpíval, plakal a chvěl se v lyrických barvách. Před očima s trochou fantazie vyvstával obraz skladatele, hrajícího v podzimním altánu mezi poletujícím listím úzkému kruhu přátel. Polský pianista nezapomněl na vytříbenou úhozovou paletu. Jediným úskalím takto kompaktního, tři čtvrtě hodiny trvajícího bloku byl celkový vjem – navzdory veškeré poetické hloubce působil takový program místy monotónně a ospale. Nebyl to snadný poslech, což ovšem vyvěralo ze samotné povahy zvoleného materiálu, nikoli z interpretační lhostejnosti umělce.

Změna programu po přestávce – kdy původně ohlášenou Schubertovu Sonátu c moll vystřídala poslední sonáta Ludwiga van Beethovena op. 111 – přinesla zásadní zvukový i myšlenkový předěl. V sále rázem jako by se rozezněl docela jiný instrument. Anderszewski demonstroval schopnost odstínit nejen formální kontury partitury, ale samu duchovní podstatu kompozičního slohu posledního mistra vídeňské školy.

V Beethovenovi rozvinul strhující, odbojný a nespoutaný tah. Úvodní věta Maestoso – Allegro con brio e appassionato ohromila přesným timingem i svrchovanou souhrou obou rukou při modelování lomených, ostře tesaných témat, jež si nekompromisně předávaly jednotlivé hlasy. Ze hry tryskala právě ona podobná monumentalita a tvůrčí přetlak, s nimiž tento titán zápasil s nepřízní osudu. Byť by se v ztvárnění našly drobné technické kazy a pasáže volající po větší brilanci, šlo o vesměs podružný detail. Anderszewského architektonická vize a síla výrazu veškeré drobné rezervy v prstové kázni bezpečně převálcovaly. Následná Arietta Adagio molto semplice e cantabilepak přinesla ztišení v podobě nehmotného, hluboce prožitého duchovního dialogu.

Reakce auditoria věrně odrážela charakter večera: ovace byly zpočátku zdrženlivé a pozvolné, posléze však gradovaly, až vyústily v zasloužené standing ovation. Odměnou se stal jediný, leč výjimečný přídavek – Sarabanda z Bachovy Partity č. 1 B dur, BWV 825. Zde polský pianista představil další, opět zcela autonomní zvukovou tvář. Anderszewského klavír jako by se proměnil v cembalo: jeho úhoz nabyl na jasu a zvonivé artikulaci. Melodické ornamenty vysázel do klaviatury s neuvěřitelnou lehkostí a drobnokresbou.

Vystoupení Piotra Anderszewského ukázalo, v čem spočívá podstata velkého umělce. Není to schopnost oslnit povrchní rychlostí prstů a okázale poutat pozornost před zraky obecenstva, nýbrž dar odhalit a zpřítomnit skrytý svět tvůrce. Lyrickými a melancholickými emocemi prodchnutý Brahms, vzdorný i monumentální Beethoven a slohově ryzí, vroucně milující Bach byli svědectvím interpreta, který potlačil ego ve prospěch hudební pravdy. Šlo o večer náročný, nepodbízivý, ale ve své nekompromisní opravdovosti hluboce očistný.

foto: Maxim Bajza

Facebook X E-mail WhatsApp