„Pokud jde o provedení této Partity, tak ‚je vymalováno‘.“

„Jsou to jediné skladby, které měl i v původně ohlášeném programu, a protože je nikdy nenahrál, tipnul bych si, že je nastudoval nově.“

„Obecně se mi samotná interpretace Beethovena vstřebávala velmi těžce, byla zjemnělá, kouskovaná, prioritizovala detaily, které jsem nepokládal za podstatné.“

V pražském Rudolfinu se ve čtvrtek 9. listopadu uskutečnil závěrečný koncert Klavírního festivalu Rudolfa Firkušného. Po pěti letech na něm opět vystoupil klavírista Piotr Anderszewski. Páteř jeho programu stejně jako posledně tvořila díla Johanna Sebastiana Bacha a Ludwiga van Beethovena, přičemž nejpravdivěji vyzněly Bachovy skladby. Ačkoliv posluchači byli koncentrovanější než obvykle, koncert se neobvykle obešel bez potlesku ve stoje.

Piotr Anderszewski měl původně na programu svého pražského koncertu úplně jiný program – byly tam třeba Bartókovy Bagately nebo Bachova Francouzská ouvertura a Francouzská suita č. 5 G dur. Postupně jsem si všímal, že nejprve na stránkách festivalu vyměnili jednu skladbu, a teprve pár týdnů před koncertem byla nahrazena i celá druhá polovina programu. V novém programu byly pochopitelně skladby, které má na repertoáru mnoho let, ale zároveň jsou všechny velmi, velmi náročné „na hlavu“. Dělá na mě dobrý dojem, že se může jen tak rozhodnout a na poslední chvíli vyměnit program a vystoupit s ním ve velkém sále v hlavním městě.

Klavírista vstoupil na pódium Dvořákovy síně skoro deset minut po uzavření sálu. Nejdříve bylo ve vzduchu napětí, to se po nějaké době zlomově rozvolnilo a posluchači se mezi sebou začali nahlas bavit. Čas utíkal podstatně rychleji při první skladbě programu, nejdelší klávesové suitě Johanna Sebastiana Bacha, Partitě č. 6 e moll, BWV 830. Krajní díly úvodní Toccaty hrál Anderszewski přímočařeji a víc syrově, než jsem zvyklý. Nebylo mi to zrovna pohodlné, vnímal bych je podstatně víc romanticky, ale byl přesvědčivý, vše měl ospravedlněné harmonicky a bez názoru to také nebylo. Fuga zněla fantasticky. Myslím (a doufám), že v hlavě musel mít bouřku, která by dostala mimo provoz velké letiště. Je tam zkrátka hodně věcí na práci, ale přesto seděl klidně, neměl žádné technické ani paměťové potíže a zbývala mu spousta kapacity k tvoření. Dojemně vyznělo, když na nějakou dobu přepnul do o dva stupně nižší dynamiky, ve které hudba plynula úplně stejně přirozeně, srozumitelně a ve stejném pulzu. V repeticích dalších částí zdobil vkusně, a když už ho někdy zaneprázdnil text hraničním množstvím not, vyzdvihl dynamicky širší notové hodnoty v jiném hlase v zájmu srozumitelnosti. Působivá pro mě byla rozvolnění do dominant nebo tónik na konci jednotlivých dílů, jako kdyby nikdy nemusel mezi hlavou a rukama posílat informace tam a zpátky, aby dokázal provést ideální decrescendo – prostě jen stisknul klávesu a klavír mu vyhověl. Významně vyzněl čas navíc před závěrečnou Gigou, která byla pevná, konfrontační, dílo hodnotně uzavřela. Řekl bych, že pokud jde o provedení této Partity, tak „je vymalováno“.

Po Bachovi Anderszewski přednesl výběr z Mazurek, op. 50 Karola Szymanowského, byla to čísla 3, 7, 8, 5 a 4. Jsou to jediné skladby, které měl i v původně ohlášeném programu, a protože je nikdy nenahrál, tipnul bych si, že je nastudoval nově. Dosud jsem v životě slyšel jen několik málo z nich a ty se mi z paměti téměř vytratily, a tak pro mě byla tato část koncertu poměrně objevná.

Mazurky mi připadaly mi jako hodně utrápená a nejednoznačná hudba, která jde samovolně naproti potížím, převážně je doma v introspektivních plochách. Ty „větší“ mazurky vlastně nebyly ani slavnostní nebo hrdé, ani selské, nepatří pódiu ani lidem. Nepřišel jsem úplně na kloub tomu, co přesně mi měly sdělit, ale neměl jsem dojem, že by pro ně pianista mohl podniknout něco navíc, interpretace měla myšlenku, jasný směr a barevné bohatství. Navzdory taneční formě a čitelné klavírní stylizaci to nebyl jednoduchý poslech, ale nenudil jsem se. Po skončení první poloviny jsem cítil vděk za tak definitivní provedení Bachova díla, měl jsem zvláštně pokojnou náladu a spoustu nové potravy k přemýšlení. Zhnusil jsem se, když někdo za mnou řekl sprosté slovo, a když jsem v respiriu vyhledal svého pana profesora, nechtělo se mi moc mluvit. Nemůžu říct, že by mě Anderszewského hraní emocionálně „zničilo“, ale mimořádné bylo určitě.

Druhou polovinu otevřely Variace, op. 27 Antona Weberna. Už dlouhou dobu na ně mám doma noty, a protože mám moc rád klavírní hudbu Albana Berga a Arnolda Schönberga, vnímám jako takovou zbývající povinnost se pokusit dát Webernově jediné opusované skladbě pro sólový klavír ještě šanci. Nedaří se mi to – jestliže v některých místech vnímám zřetelně strukturu a fráze, jiná na mě při poslechu působí epilepticky, dovedu v nich postřehnout třeba jen prvek vertikality a nedokážu si vysvětlit těkavé změny dynamik a poloh na klaviatuře. Zatímco Glenn Gould skladbu hraje spíš sarkasticky, Anderszewski je citlivější, barevnější, vážnější. Poslouchal jsem pozorně, ale rekreační hodnota této skladby mi zatím stále uniká…

Kombinace Weberna a navazující Beethovenovy Sonáty As dur, op. 110 ale vlastně vyznívá velmi dobře, umocňuje nějaký pocit vykoupení, katarze. Klavírista sonátou navázal bez potlesku hned na variace, začal velmi tiše a barevně a v této souvislosti jsem měl pochopení pro méně konkrétní tón. Obecně se mi ale samotná interpretace vstřebávala velmi těžce, byla zjemnělá, kouskovaná, prioritizovala detaily, které jsem nepokládal za podstatné. Když se v cyklu objevil nějaký zásadní milník, třeba chmurný začátek třetí věty v b moll, interpret využíval stále stejné prostředky, které už několikrát použil na méně důležitá místa v první větě. Není to tak, že by skladbu hrál pasivně, napětí tam bylo dost, ale bylo to takové napětí pro napětí, které mi připadalo odtržené od samotné skladby. Přál jsem si víc obecné velkorysosti a gilelsovského tónu, který by byl dolován až ze dna nástroje. Forte byla spíš strnulá a méně průchodná, ale ozývala se, například úplný konec skladby byl dynamicky dotažený.

Přídavky oznamoval jedním slovem – skladatelovým příjmením. Byly to Bartókovy Maďarské lidové písně z Csíku, Bachovo Preludium f moll z druhého dílu Dobře temperovaného klavíru, Beethovenova Bagatela G dur, op. 126, a pak ještě jeden Bach, Sarabanda z Partity č. 1 B dur. Vlastně to bylo hodně přídavků (a hodně repetic v Bachovi) na to, že každý jsem si přál méně a méně a že publikum bylo tak nějak středně nadšené a ani se nezvedlo ze sedadel. Bachy bych objektivně považoval za velmi dobré, kdybych na ně ještě měl pozornost, ale po Beethovenovi už jsem hudbu tohoto typu moc poslouchat nechtěl. Po krátké úvaze a jednom vnějším impulzu jsem si řekl, že na pokoncertní rozhovor nakonec přece jenom nezůstanu.

Anderszewského jsem slyšel veřejně poprvé (posledně jsem jeho Diabelli variace poslouchal jen zpětně z nahrávky) a jsem z něj trochu zmatený, čekal jsem něco jiného. Před několika lety se s ním objevil příspěvek na blogu Humans of New York a tehdy mluvil o zamýšleném sabatiklu, jeho myšlenky byly vzletné, připadal mi citlivý, zodpovědný, ušlechtilý. Takový je i v dalších rozhovorech nebo v některých fragmentech o hudbě, které napsal na svoje webové stránky. Nevím však, jak mi to všechno zapadá do jeho hraní a pódiového vzezření: ta rovná a pomalá chůze, to strohé oznamování přídavků, výběr programu, který je skoro až okázalý ve své neokázalosti, v mluvě je vřelejší než ve hře… z dálky mi u klavíru v něčem trochu připomínal Michaila Pletňova.

Foto: Pražské jaro / Petra Hajská