„Simon Rattle s Českou filharmonií sólistku doprovázeli obdivuhodně spolehlivě, jak v ohledu souhry, tak v ohledu dynamického vývoje.“

„Kdyby mi někdo řekl, že přesvědčivější interpretaci nikdy neslyšel, nevymlouval bych mu to.“

„Možná vlivem velmi živého tempa, navíc nabitého jakýmsi nervním prvkem, jsem měl dojem, že na první dvě témata expozice první věty Brucknerovy symfonie koukám z okna jedoucího vlaku.“

Když do Prahy zavítají hvězdná jména jako Yuja Wang nebo Simon Rattle, pak typicky na sérii tří vyprodaných abonentních koncertů. Tím spíš, je-li součástí programu dílo tak proslulé jako Koncert pro klavír a orchestr č. 3 Sergeje Rachmaninova. Provedení tohoto díla s Českou filharmonií na prvním koncertě 8. února bylo v mnoha kvalitativních ohledech nenapodobitelné, ale současně vybízelo k úvahám o významu dokonalosti v interpretačním umění.

Třetí klavírní koncert Sergeje Rachmaninova je všude okolo nás – uživatelé na YouTube o něm sdílejí jedno fanouškovské video za druhým, má zásadní dějovou úlohu ve filmu Záře, každý ho volí do finálového kola mezinárodních klavírních soutěží, uchytila se pro něj populární přezdívka „Rach 3“. Přestože z hudebního hlediska mezi moje oblíbené nepatří, zároveň mě přitahuje svou aurou a jeho kultovnímu statusu se vůbec nedivím. Představuje totiž kulminaci kultury aktivně hrajících a cestujících klavíristů-skladatelů v první polovině dvacátého století, a možná i proto je tolik naživu, proto patří pódiu, ne nějakému „ideálnímu světu“ v představách. Jde o jednu z těch skladeb s „melodiemi za milion“, sólista v ní má spoustu prostoru ukázat své přednosti, instrumentace je na poměry svého žánru štědrá. Navzdory tomu všemu se na koncertech překvapivě zdaleka ne vždy poslouchá snadno – rozsahem je to poměrně upovídané dílo, klavír často nebývá dostatečně znělý, všudypřítomné chromatismy dokáží snadno zahltit ucho, pokud se s nimi nezachází citlivě. Kromě toho se v jeho specifičnosti, ambicích a virtuózní faktuře ukrývá nemilosrdná výzva pro interprety, aby se nějak vyrovnali s pianistickou i vkusovou úrovní samotného skladatele… Jak se s kvalitami i úskalími skladby na svém pražském vystoupení vypořádala Yuja Wang, klavíristka, která mimo jiné zkraje minulého roku v Carnegie Hall uvedla všech pět skladatelových koncertantních děl během jednoho večera?

Hlavní téma první věty spustila v mírném záklonu, s větší autoritou, než jsem u ní zvyklý. Na tomto koncertě mi celkově připadala nějak zralejší – zatímco při svém nedávném pražském vystoupení v Prvním klavírním koncertu fis moll, op. 1 s efektním leskem pohazovala hlavou a její tělo se v hlasitých dynamikách škubalo, tentokrát obecně seděla pevněji, akordové pasáže v kadenci sesílala mocně a shora, důsledky použité síly jí projížděly skrz záda plynuleji a elastičtěji. V melodiích někdy možná už příliš předvídatelně oslabovala vrcholy frází (typicky třeba ve vedlejším tématu první věty), ale zároveň v nějakém obecně vkusném rámci, nepokládal bych to za manýru. Proslulou pasáž s repetovanými tóny ve druhé větě hrála tiše a ve stínu orchestru, navzdory své závratné virtuozitě na sebe neupozorňovala. Největší náboj z celé skladby pak pro mě měl přechod mezi druhou a třetí větou.

Simon Rattle s Českou filharmonií sólistku doprovázeli obdivuhodně spolehlivě, jak v ohledu souhry, tak v ohledu dynamického vývoje. V první větě mě vždy před každým znovuuvedením hlavního tématu v tónině d moll přesvědčilo tempové rozšíření a následné a tempo. Tónově se mi moc líbilo oduševnělé klarinetové sólo po kadenci, nastupující hned po sólech flétny a hoboje. Přestože hybnost skladby plynula přirozeně, strukturu celku mírně tříštily některé motivy v orchestru, které si dynamickými poryvy vyprošovaly možná víc vlastní pozornosti, než by potřebovaly. Oproti tomu některé fráze, například v orchestrálním úvodu druhé věty, se skoro ještě ani neuzavřely a záhy po nich následovala nová. Výsledkem byl dojem jedné ještě delší, nekončící fráze, která mi zněla v tomto typu hudby pravdivě, idiomaticky.

Naživo jsem Yuju Wang slyšel čtyřikrát a tentokrát mi byla zatím nejsympatičtější. Technicky dokonalé (přitom ne strojové) hraní, do vysoké míry vkusné, zvukově beze zbytku naplňující, orchestr stál na její straně, publikum nevyrušovalo… kdyby mi někdo řekl, že přesvědčivější interpretaci nikdy neslyšel, nevymlouval bych mu to. Koncert jsem považoval za výborný, a přesto jsem se po skončení první poloviny cítil trochu jako ten nepříjemný kritik Ego z animovaného filmu Ratatouille, který sice miluje jídlo, ale většině restaurací možná neprávem uděluje nelítostné soudy. Myslím si, že mimořádná hráčská disponovanost klavíristky je dvojsečnou zbraní – na jednu stranu tak moc vybočuje z normy, že už se stává „něčím osobitým navíc“, promítá se do její atraktivní pódiové aury. Na druhou stranu mi byla čím dál méně pohodlná představa, že by byla schopna zahrát od Sergeje Rachmaninova ne pět klavírních koncertů za sebou, ale klidně padesát. Nakonec osobně nosím v myšlenkách spíš provedení, která jsou třeba méně dokonalá a efektivní, ale komplexnější, ve kterých vše dobré existuje ve vztahu k tomu méně dobrému, například k chybám nebo pochybám. Do takové interpretace se pak dokážu lépe vcítit. Pokud jde o tuto skladbu, představím si třeba Lukáše Vondráčka, plného autentického neurotismu, snad i lásky, nebo zvířecky naturalistickou nahrávku Vladimira Horowitze z padesátých let. První jmenovaný ale právě zrušil už další pražský koncert, a ten druhý z osobních důvodů v součtu 21 let nehrál před publikem. Každá mince má dvě strany.

Kdybyste náhodou chtěli znát víc názorů, rád bych vás odkázal na článek Zacharyho Woolfa pro New York Times. Tehdy byl z Rachmaninova s Yujou Wang o něco nadšenější než já. Kromě toho jde o jednu z nejobratněji napsaných a nejosobitějších hudebních kritik, které jsem kdy četl. Určitě stojí za pozornost.

Druhá polovina koncertu patřila Symfonii č. 6 A dur Antona Brucknera. Dovedu si představit, že její první větu musí být se všemi těmi vertikálními rytmickými složkami velmi náročné udržet pohromadě. Rattle řídil orchestr zpaměti, řemen nespadl a určitě tady bylo množství kvalitního hraní, ale přesto se mi tato věta neposlouchala dobře. Možná vlivem velmi živého tempa, navíc nabitého jakýmsi nervním prvkem, jsem měl dojem, že na první dvě témata expozice koukám z okna jedoucího vlaku. Je škoda, že mi vlastně splývala i coda, která nabízí tolik různých tónin, nástrojových vstupů a mimořádných dynamik. V prvních dvou větách jsem také často přemýšlel nad balancem zvuku. Uvedu dva příklady: na přelomu provedení a reprízy první věty, kdy se vrací první téma z expozice, zahaloval hlavní rytmický prvek ve smyčcích melodii žesťů. Stejně tak jsem si přes housle a violy přál důvěrnější vyslechnutí tklivého duetu mezi hobojem a klarinetem ve druhé větě. Současně ale přiznávám, že v tu chvíli mě nenapadlo lepší řešení, neboť v obou příkladech mají smyčce vlastně nezanedbatelný materiál, v prvním případě až zásadní… je možné, že mi ještě něco schází k pochopení určitých vlastností Brucknerova hudebního jazyka.

Zbylé dvě věty mi v charakteru připadaly srozumitelnější. Krajní díly Scherza zejména kvůli bdělé artikulaci, pružným těžkým dobám a aktivním pianům bezprostředně po hlasitějších plochách. Finální věta vyzněla vzdušně, měla ducha, zapamatoval jsem si hlavně několik hřejivých melodií vyšších smyčců, pak transformované téma hoboje ze druhé věty a komunikaci mezi žesti v A dur pár minut před koncem. Přestože orchestr dotáhnul konec věty k vrcholu, z forte nebolely uši, poslouchalo se příjemně. Publikum odměnilo Brucknerovu symfonii větším potleskem, než bych očekával – přece jenom první polovina koncertu byla programově přístupnější a interpretačně jednoznačnější. Simon Rattle každopádně do své nové funkce hlavního hostujícího dirigenta České filharmonie vkročil šťastně.

Foto: Česká filharmonie / Petra Hajská