„Česká filharmonie se pod řízením Vasilije Petrenka aktivně poslouchala, dlouhé pauzy měly napětí, zvukově obnaženější části citlivě vycházely z ticha.“

„Ačkoliv třetí věta byla vlastně tempově v pořádku, přesto mi zněla břichatě a příliš pod kontrolou, chyběl mi v ní od klavíristy prvek troufalosti.“

„V tomto světle byla Petrenkova koncepce jednou z těch, která se mi přijímá přirozeněji, protože upřednostňovala formu, nedávala na odiv malichernosti.“

Ve středu 14. prosince se v pražském Rudolfinu uskutečnil první ze tří po sobě jdoucích abonentních koncertů České filharmonie s programem z děl Clauda Debussyho, Maurice Ravela a Modesta Petroviče Musorgského. Původně měl orchestr řídit dirigent Tugan Sochijev, ale teprve pár dní předem byl oznámen záskok Vasilije Petrenka. Ten výzvu víc než ustál – v programu neprovedl žádné změny, byl dobře připraven a díla měla jasnou koncepci a směr. Orchestr pod ním nabídl i pár přídavků a výrazově zanechal silnější dojem než sólista Pierre-Laurent Aimard.

S orchestrálními skladbami Clauda Debussyho to mám poslední dobou obtížnější. Většinu z nich znám dlouho a dobře, vždy se mi dobře „slyšely“, ale čím dál hůře se mi aktivně „poslouchají“. Při živém poslechu některých skladeb (například Moře nebo Pélleas a Mellisanda) mě občas znepokojuje, že se navzdory často i dobrým pocitům, náladám a dojmům nedokážu myšlenkově pohodlně zorientovat ve struktuře. Je to vlastně vůbec nutné? Jako posluchač-nadšenec bych nad tím jenom mávnul rukou, ale jakmile ode mě byl očekáván zodpovědnější poslech, hned se ve mně probudil vnitřní neurotik, raději jsem si honem opatřil partituru, pečlivě začal studovat nahrávky a vnitřní hudební vztahy a také jsem se objednal na jednu zkoušku orchestru (tam jsem ale bohužel zrovna neschytal Debussyho).

Příprava pro mě byla určitě zajímavá a zábavná, ale jak se ukázalo, tak ve vztahu k tomuto koncertu i naprosto zbytečná; Faunovo odpoledne totiž vyznělo srozumitelně a návodně samo o sobě, nebyla to jen „hezká“ interpretace, ale i dávala smysl. Myslím, že posluchači v sále to vnímali stejně. Česká filharmonie se pod řízením Vasilije Petrenka aktivně poslouchala, dlouhé pauzy měly napětí, zvukově obnaženější části citlivě vycházely z ticha. Některé sólové nástroje mě naplnily krásou samotného tónu asi méně než jiné, ale fráze byly obecně vedeny ohleduplně, lidsky, s vnímavostí vůči ostatním partům. Z jednotlivých hlasů na mě udělal velmi dobrý dojem hoboj, zejména jsem zdvihl obočí při jeho sólu někde před koncem, které bylo zahráno v ideálním zvukovém poměru k harmonické složce. V gradaci uprostřed skladby se mi moc líbilo, jak se charakterově doplňovaly vertikálnější sekundy klarinetů s kulatými dlouhými crescendy ve smyčcích. Po vydařeném vrcholu pak mohla o to citlivěji vyniknout i závěrečná část. Napadlo mě, jak pěkně se hodí Faunovo odpoledne na začátky programů – okamžitě si vynutí napětí v sále, jeho délka je asi tak na úrovni operních předeher a jde párovat s koncertantními skladbami, ale přitom slibuje uzavřený zážitek a současně i vzdoruje zvykům chronologického programování.

Po Debussym byl na programu Klavírní koncert G dur Maurice Ravela s Pierrem-Laurentem Aimardem jako sólistou. Aimard byl určitě profesionálně připravený, manuálně zručný, asi má dost zkušeností s hraním v souboru i s touto konkrétní skladbou, spolehlivě držel tempa. Přesto mi ty nejlepší dojmy nezprostředkoval klavírista, ale orchestr: trubka na začátku první věty, harfová pasáž před kadencí v první větě nebo třeba brilantní šestnáctinové pasáže smyčců ve třetí větě. Kamarádka, která Ravelův koncert hrála, byla ve finální větě nadšená ze šestnáctinových pasáží dvou fagotů. Aimardův hlasitý projev dýchání, který byl patrný hlavně v začátku druhé věty, posluchačům okolo mě přišel komický. Já jsem to tak nevnímal, ale upřímně bych čekal, že se za ním bude ukrývat podstatně větší hudební naléhavost a intenzita. Ačkoliv třetí věta byla vlastně tempově v pořádku, přesto mi zněla břichatě a příliš pod kontrolou, chyběl mi v ní od klavíristy prvek troufalosti nebo kus nějaké té nebezpečné touhy trochu utéct orchestru. Dopad tohoto provedení však celkově vyzněl úspěšněji než v minulé sezoně se Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu a Jeanem-Efflamem Bavouzetem, přestože klavírista mi tehdy byl daleko bližší. Aimard ještě přednesl jeden přídavek, Debussyho Etudu pro osm prstů, s určitou dávkou mechaničnosti, srozumitelnou prstovou technikou a vkusnou mírou levého pedálu.

Jedna krátká vsuvka ohledně skladby, které náležela druhá polovina koncertu: u Musorgského Obrázků z výstavy jsem sice vyrůstal na instrumentální verzi, ale později jsem si jako student rychle zvykl upřednostňovat jejich původní klavírní podobu. Osobně to vnímám tak, že klavír nemusí být vždycky jenom nástrojem imitace nebo transformace, takovým kapesním (a horším) orchestrem. Myslím, že je naopak možné beze studu přiznat i vysokou hodnotu jeho vlastního zvuku. Jedna barva jednoho nástroje v této konkrétní skladbě totiž vyznívá syrověji, navíc pro mě představuje něco jako takovou další promenádu, zkrátka sjednocující prvek v epizodické struktuře o mnoha kontrastech. No, možná je to napadnutelná myšlenka, ale říkám to proto, že právě od principu jednoty se odvíjí i moje sympatie při poslechu orchestru – jestliže třeba v provedení první věty Mahlerovy Čtvrté symfonie mám moc rád, když jdou jednotliví hudebníci s chutí naproti té ohromné instrumentační invenci, v Kartinkách to vlastně vnímám opačně. Řekl bych, že v této skladbě spíš upřednostním obecný rámec jednotlivých hudebních obrazů nad nástrojovou rafinovaností a virtuozitou. Většinou tedy asi nebývám na straně „aktivních“ interpretací, takové to, když tuhle postraší nižší smyčce, támhle něco cinkne, jinde si zase jednu linku okázale předají tři nástroje po sobě… Ravelova instrumentace je samozřejmě výborná a živá, ale nemyslím si, že se v ní ukrývá „fór“ skladby, nějaký zásadní klíč pro interpretaci.

V tomto světle byla Petrenkova koncepce jednou z těch, která se mi přijímá přirozeněji, protože upřednostňovala formu, nedávala na odiv malichernosti. Na tom měla určitě velikou zásluhu například tempa – promenády se nezříkaly prvku pohybu a směru, scherzandové části byly někdy až mimořádně rychlé. Park v Tuileries jsem asi nikdy neslyšel zahrán živěji, až už to bylo nebezpečné, ale ještě v tom dobrém smyslu; byla tam ta dávka vzrušení, která mi chyběla ve finální větě Ravelova koncertu. Z objemné masy zvuku v Bydlu mě mrazilo, unisonové pasáže v části Samuel Goldenberg a Shmuyle zněly přesvědčivě, rozpínavě a intenzivně. Baba Jaga byla opět svižná, strhující, s tahem vpřed, s nezjemnělými údery perkusí a Petrenkovými imperativními gesty. Z hlediska celku podle mého názoru opadlo napětí jenom v široce pojaté Velké bráně kyjevské – tempový předěl po rozpohybované předcházející části byl nárazový, nezněl mi tolik přirozeně. Drobné škrábance, které k živým provedením patří, by bylo zbytečné zmiňovat. Celkově šlo o charakteristickou interpretaci, u které posluchač dokázal vnímat široký oblouk od začátku až po konec. Ani v nejmenším nejevila známky záskokového koncertu a zdálo se, že i hudebníci přijímají dirigentovu osobnost kladně. Toto živé provedení s filharmonií mi výrazově imponovalo vlastně víc než Petrenkova nahrávka s Královským liverpoolským filharmonickým orchestrem. S plnou pozorností byly zahrány i přídavky, dvě části z Čajkovského Louskáčka, kterými dirigent popřál publiku šťastné Vánoce.

******

Foto: Petr Chodura