„Abychom mohli plně docenit Ullmannův přínos, musel nejprve čas milosrdně zmírnit četné křivdy minulosti, utišit národnostní nesváry a hraniční spory.“

„Ruce nad celou akcí s přirozeným šarmem a nezdolným odhodláním drží od počátku zejména dvojice noblesních dam – Jana Galášová a Magdalena Živná.“

„Ve skvělém, zasvěceném a přímo strhujícím podání Fama Quartet zazněla díla židovských autorů, kteří měli k Viktoru Ullmannovi blízko.“

Aby se mohly uskutečnit některé věci, je třeba, aby pro ně nazrál čas. A je to právě tato naše doba, paradoxně plná tragických událostí a zvratů, v níž nastal ten správný okamžik pro vznik nového hudebního festivalu Ullmannovské slavnosti. Letos se v Českém Těšíně a polském Cieszyně, které na jeho pořádání od počátku partnersky spolupracují, konal již jeho čtvrtý ročník. 

Viktor Ullmann jednoznačně nepatřil k žádné z tradičně vymezených národních či státních kultur. Jako pokřtěný Žid se narodil a vyrůstal v rakouskouherském Těšíně (Teschen), studoval ve Vídni, trvale žil a působil v Praze, krátce též v Ústí nad Labem, v Curychu a ve Stuttgartu, tedy v podstatě v celém středoevropském prostoru. Promlouval hudbou, touto kouzelnou mezinárodní řečí, která nezná hranic a nalézá se vysoko nad všemi ideologiemi a konfesemi. Žil kosmopolitním stylem v historicky neklidné době, krajně nepříznivé pro jakoukoliv systematickou životní, pracovní a uměleckou dráhu, a přece vytvořil dílo vysokých uměleckých a čistě lidských hodnot. 

Abychom mohli plně docenit Ullmannův přínos, musel nejprve čas milosrdně zmírnit četné křivdy minulosti, utišit národnostní nesváry a hraniční spory. Jedině za těchto příznivých okolností se totiž mohli od počátku jedenadvacátého století k připomínkovým aktivitám okolo tohoto skladatele spojit badatelé, hudební organizátoři a sponzoři z celého středoevropského regionu, tvořeného zejména dnešním Českem, Polskem, Rakouskem a Německem. Tyto země se také účastní pořádání ojedinělé hudební akce, mezinárodního hudebního festivalu Ullmannovské slavnosti. Ruce nad celou akcí s přirozeným šarmem a nezdolným odhodláním drží od počátku zejména dvojice noblesních dam – Jana Galášová, ředitelka festivalu a emeritní ředitelka Městské knihovny Český Těšín, která vznik celé akce v roce 2018 iniciovala, a Magdalena Živná, muzikoložka a umělecká ředitelka festivalu, autorka textů v programové brožuře. V mnohačlenném česko-polském kolektivu realizátorů tohoto složitého projektu však čteme i další důležitá jména. Organizační ředitelkou české části festivalu je Dana Zipserová (též současná ředitelka Městské knihovny Český Těšín), té polské Lukasz Kazimierowicz. Garantkou výzkumu života rodiny Viktora Ullmanna je polská historička Irena French, na přípravě festivalu se podílí i ředitel Těšínského kulturního centra Dom narodowy Adam Cieslar, o výtvarnou stránku rozsáhlé programové brožury i všech propagačních tiskovin se od počátku existence festivalu stará přední český grafik Pavel Noga.

Dramaturgie letošního ročníku Ullmannovských slavností na celkem čtyřech koncertech dále prohloubila jedinečný umělecký profil festivalu, jak z hlediska jeho mezinárodnosti (ČR, Polsko, Rakousko, Německo), tak i z hlediska volby programu. Jeho osou je samozřejmě dílo Viktora Ullmanna, které zní na každém koncertě, ale přehlídka se neomezuje pouze na něj. Naopak se snaží tohoto skladatele prezentovat v širokém kontextu moderní hudby přelomu 19. a 20. století i hudebních tvůrců meziválečné i poválečné moderny.

Skvělým důkazem byl už letošní zahajovací koncert, který se odehrál v Kulturním a společenském středisku Střelnice v Českém Těšíně. Pod titulem Viktor Ullmann a jeho předchůdci, současníci a následovníci tam v úterý 23. dubna vystoupili zkušení němečtí interpreti, sopranistka Monika Teepe a klavírista Christoph Orendi. Přednesli náročný program, jehož některé tituly byly u nás uvedeny zřejmě vůbec poprvé či po velmi dlouhé době. V úvodu zazněl výběr z písňového cyklus Kniha visutých zahrad, op. 15 pro soprán a klavír na texty Steffana Georgeho, přelomové atonální dílo Arnolda Schönberga (které, alespoň dle informací dostupných online, u nás naposledy zaznělo v roce 1957 na Pražském jaru). Následovala čtyřvětá Sonáta pro klavír německého protinacistického skladatele Karla Amadea Hartmanna (1905–1963) s podtitulem „27. duben 1945“, napsaná pod zdrcujícím osobním dojmem z pochodu smrti 20.000 vězňů koncentračního tábora v Dachau. Po přestávce program pokračoval poněkud optimističtěji, písňovým cyklem Sedm písní v lidovém tónu, op. 18 (z něhož zaznělo písní pět a interpretka je zpívala v českém originále!) od brněnského rodáka Pavla Haase. Klavírista pak sólově přednesl Sonátu pro klavír č. 2 Viktora Ullmanna, jejíž druhá věta je variacemi na moravskou lidovou píseň „zaznamenanou Leošem Janáčkem“, jak skladatel výslovně v názvu skladby uvádí. Melancholicky smírný závěr večera pak vytvořila nejznámějších z Mahlerových Rückertových písní (Rückert-Lieder), nádherná Ich bin der Welt abhanden gekommen (Já ztratil jsem se světu). Oba interpreti, kteří se hudbě 20. a 21. století věnují systematicky (v loňském roce například s dalšími kolegy realizovali v německém univerzitním městě Erlangen čtyřdílný koncertní cyklus, věnovaný 125. výročí narození Viktora Ullmanna), předvedli poučený i emociálně poutavý výkon, který přesvědčil i do moderní hudby nezasvěcenou část publika k velkému potlesku. 

Na úvod tohoto koncertu byla festivalovému publiku v Ullmannově rodném městě představena nová knižní publikace Neklidný Středoevropan Viktor Ullmann. Příběh pražského německého skladatele, český překlad monografie o skladateli z pera německého muzikologa Inga Schultze, rozšířený aktualizační závěrečnou kapitolu (kniha byla nedávno slavnostně pokřtěna v Praze). Titul, společný vydavatelský počin Nakladatelství AMU (NAMU) a Noemi Arts&Media, do češtiny přeložila a k vydání připravila Magdalena Živná, která se také v Těšíně ujala jeho prezentace. 

Podle organizátory již dříve zavedeného schématu se druhý festivalový koncert ve středu v podvečer uskutečnil na pravém břehu řeky Olše, tedy v polském Cieszyně, který disponuje krásným koncertním sálem ve zdejším Národním domě (Dom Narodovy) z přelomu 19. a 20. století. Tento večer, připravený ve spolupráci s Rakouským kulturním fórem ve Varšavě, patřil mimořádnému hudebně-literárnímu projektu s názvem Aby se nezapomnělo. Hudba byla nadějí (Hudba a poezie z Terezína). Program připravili a po loňské premiéře v Rakousku přednesli tři z členů vídeňského hudebního souboru Merlin Ensemble Wien (Martin Walch – housle, Luis Zorita – violoncello a Till A. Körber – klavír), textovou část z básní a textů židovských vězňů koncentračních táborů v Terezíně i v Dachau připravil, vlastním komentářem doprovodil a také recitoval dramaturg a režisér Hermann Beil, v tandemu s režisérem Clausem Peymannem slavná postava německojazyčného divadla posledních čtyřech desetiletí. 

Úvodní hudební kompozicí a také událostí večera (tedy českou i polskou premiérou) byla Sonáta pro housle a klavír, op. 39 Viktora Ullmanna (z roku 1937), z níž se ale zachovaly pouze dvě věty houslového partu. Ten klavírní na základě pečlivého studia Ullmannova kompozičního stylu zrekonstruoval a spolu s Martinem Walchem provedl klavírista Till A. Körber, který také všechny dále uvedené skladby židovských autorů upravil pro obsazení klavírního tria. V průběhu večera zaznělo například několik Mendelssohnových Písní beze slov a Píseň benátského gondoliéra, op. 30, Suita pro violoncello a klavír Otta Mannasseho, výběr z Schulhoffových Devíti malých tanců pro klavír, op. 13, tři úryvky ze slavné dětské opery Hanse Krásy Brundibár, fragment z Dua pro housle a violoncello Gideona Kleina i část ze Suity pro klavír, op. 13 Pavla Haase. 

Kvantitativně větší část programu však představovala literární část, kterou si posluchači v německém originálu i v českém překladu a přebásnění Magdaleny Živné a Vlasty Reittererové (a v polském Jacka Kasperczyka) mohli přečíst i v pečlivě připravené (jak je na tomto festivalu zvykem) programové brožuře. Zazněly například verše Oskara Schlesingera (Terezín, Tak říkám si v duchu), Lea Strausse (sarkastické Město Jakoby), několik básní známé terezínské autorky Ilse Weberové, Friedricha Hölderlina, slavný fejeton Mileny Jesenské z časopisu Přítomnost Praha, 15. března 1939 i „dachauská hymna“ Jury Soyfera Práce osvobozuje či populární Terezínský pochod kabaretiéra Karla Švenka. Přestože přednes Hermanna Beila velmi působivě tlumočil zoufalství i naději vězněných umělců, přece jen jistá disproporce převažujícího mluveného slova a malého podílu hudby byla celkovému vyznění programu trochu na škodu. 

Ve čtvrtek 25. dubna dopoledne se v dalším těšínském kulturním centru, literární kavárně Avion v Českém Těšíně, uskutečnila přednáška s názvem Viktor Ullmann a české vlivy v jeho tvorbě. Magdalena Živná zde v zastoupení původně avizované Vlasty Reittererové, další české odbornice na život a dílo Viktora Ullmanna (která se musela omluvit ze zdravotních důvodů), publiku nejprve za pomoci historických i současných fotografií připomenula základní data skladatelova pohnutého života, jeho rodinné zázemí, doby studií i vojenské kariéry a místa uměleckého působení ve středoevropském regionu a poté shrnula hlavní postavy i styčná témata díla Viktora Ullmanna a české literární i hudební kultury doby první republiky, které skladatel znal a které ho ovlivnily. 

A opět na české straně města, v synagoze Schomre-Schabos, se téhož dne, tedy ve čtvrtek v podvečer, uskutečnil třetí koncert festivalu. Dostal název Viktor Ullmann a jeho vídeňské vzory. Ve skvělém, zasvěceném a přímo strhujícím podání pražského smyčcového kvarteta Fama Quartet, které hraje ve složení David Danel, Roman Hranička (housle), Ondřej Martinovský (viola) a Balász Adorján (violoncello), na něm zazněla tři kvartetní a jedno triové dílo čtyř židovských autorů, kteří měli k Viktoru Ullmannovi před první světovou válkou i po ní úzký vztah. Dramaturgickou událostí koncertu se staly úvodní, v české premiéře uváděné Variace a dvojitá fuga na téma Arnolda Schönberga, op. 3c v autorské verzi pro smyčcové kvarteto, z roku 1939 od Viktora Ullmanna, následovaly dvě věty ze Smyčcového kvartetu č. 4, op. 25 Alexandera Zemlinského, dalšího Ullmannova uměleckého „guru“. Dále jsme vyslechli Smyčcové trio pro housle, violu a violoncello Gideona Kleina, na závěr pak celý Smyčcový kvartet, op. 2 Hanse Krásy. Byl to program nesmírně náročný nejen pro interprety, ale i pro posluchače. Ti zcela zaplnili prostor bývalé synagogy Schomre-Schabos a se zaujetím a vstřícností se snažili zdolat nelehký úkol, tedy proniknout do hloubky specifické, v mnohém si podobné, převážně expresionistické hudební řeči stále ještě koncertně méně frekventovaných tvůrců první poloviny dvacátého století. Ullmann ve svých Variacích vzdal hold nejen svému učiteli Arnoldu Schönbergovi, ale i barokním mistrům. Vytvořil úctyhodné kvartetní dílo, v němž ve dvanácti variacích převažuje novodobě pojatý instrumentální vícehlas. Touto kompozicí se autor velmi přiblížil k hudebnímu světu svého učitele a vzoru mimo jiné i tím, že nehierarchické tónové struktury vtělil do formy variací. Předmětem Ullmannova celoživotního obdivu a respektu byla rovněž umělecká osobnost Alexandera Zemlinského, jemuž byl zase osobně blízký další exponent „Druhé vídeňské školy“ Alban Berg. Zemlinský si na Bergovi cenil jeho emocionality, výrazové hloubky a lyričnosti a uváděný kvartet vznikl pod dojmem Bergova úmrtí. Nejmladším ze čtveřice tak zvaných „terezínských“ skladatelů, uvedených na koncertě, je přerovský rodák Gideon Klein, který v důsledku nesmyslného nacistického teroru zahynul pár měsíců před koncem válečného konfliktu. Rovněž jeho hudební jazyk toho má s vídeňskými vzory mnoho společného. Ve Smyčcovém triu, které je Kleinovou poslední skladbou, napsanou jen několik dní před osudným transportem z Terezína do Osvětimi v říjnu 1944, však silně rezonují i jeho moravské kořeny. Slyšíme tam janáčkovské sčasovky a dokonce i náznaky lidové melodiky. Koncert byl uzavřen hudbou Hanse Krásy, jehož třívěté kvartetní dílo rovněž zapadá do schönbergovské tvůrčí linie. Zaujme svojí výrazovou mnohotvárností, kdy se ze složitých atonálních kontrapunktických struktur vynořují světlé okamžiky hravosti a dokonce i lidového tance. 

Tradiční součást festivalu od jeho začátků, komentovaná prohlídka Cieszyna v pátek 26. dubna dopoledne s názvem Po stopách Viktora Ullmanna v Cieszyně, přilákala řadu zvědavých skladatelových příznivců. Městem krok za krokem provázela specialistka na místní ullmannovskou tradici, Irena French, ředitelka Muzea Těšínského Slezska v Cieszyně. Na zastaveních u objektů, souvisejících se zdejším skladatelovým jedenáctiletým životem – obytných domů, kasáren a školních budov – pro srovnání se současným stavem ukazovala dobové fotografie a zasvěceně hovořila o skladatelově zdejším dětství.

Závěrečný koncert Ullmannovských slavností 2024 dostal název Odkud jen se ta krása vzala. Konal se v pátek 26. dubna večer opět na polské straně města v Kulturním centru Dom Narodowy a byl sestaven výhradně z tvorby Viktora Ullmanna. Zazněly skladatelovy tři písňové cykly: Pět milostných písní podle Ricardy Huch, op. 26, Šest sonetů na verše Louise Labé, op. 34, a Tři písně v jidiš (Březulinka), op. 53. Přednesla je polská sopranistka Agnieszka Brzezicka za klavírního doprovodu polského klavíristy Witolda Pienkowského. Ten v průběhu večera ještě sólově zahrál Ullmannovu Sonátu pro klavír č. 7, poslední ze skladatelových děl tohoto žánru. Brzezická disponuje jemným, avšak málo nosným hlasem. Zpívala s citem a svůj projev vhodným způsobem zvýrazňovala gestikulací, její přednes však byl zjevně limitován hlasovou indispozicí. Pienkowski je sice galantním doprovazečem, ale v případě Ullmannových písní si toho klavírní part vyžaduje mnohem více, především barvitý přístup jako k autonomním klavírním kompozicím. Poněkud suchý dojem z jeho výkonu, a to i v sonátě, však lze přičíst na vrub i méně sonornímu nástroji.

Celý letošní, velmi zdařilý čtvrtý ročník ullmanovského festivalu v jeho rodném městě zakončila v neděli 28. dubna další komentovaná prohlídka s Irenou French, tentokrát Nového židovského hřbitova v Cieszyně. Historička Irena French se kromě rodiny Viktora Ullmanna věnuje intenzivně i výzkumu historie veškerého židovského obyvatelstva Těšína (která prakticky končí druhou světovou válkou) a spolu se skupinou přátel-dobrovolníků také poslední čtyři roky renovaci zmíněného hřbitova. Ten, podle jejích vlastních slov, nezničili nacisté, ale až poválečné politické otřesy v Polsku i obyčejný lidský vandalismus, který se nevyhnul ani Těšínskému Slezsku…

Foto: Ulmannovské slavnosti 2024