PORTÁL O KLASICKÉ HUDBĚ

Hudební dráha, jakou má za sebou dirigent Jonathan Nott, který 23. února pozdvihne v Rudolfinu taktovku v čele Symfonického rozhlasu Českého rozhlasu, zavdává příčinu ke dvěma úvahám. První smeká klobouk nad tím, co tento dirigent dokázal: šestnáct let vedl symfoniky v Bamberku, kde také rozvíjel mezinárodní dirigentskou soutěž, tucet let byl šéfdirigentem Tokijských symfoniků, řídil operní soubory ve Wiesbadenu či v Lucernu, dirigoval Berlínské filharmoniky a nyní stojí v čele barcelonského Gran Teatre del Liceu. Druhé zamyšlení potěžkává význam Štěstěny, která v propojení s PR a marketingem vyzdvihne do výšin jen hrstku vyvolených, zatímco o jiných, dost možná stejně dobrých, se ví mnohem míň. Přitom za ně nejen mluví výsledky, ale také z nich prýští myšlenky, k nimž se přezaměstnané hvězdy nemívají čas uchýlit.

„Adamova dostala možnost předvést opojné hloubky svého rejstříku, jimiž je pověstná.“

„Ač Alminy písně vykazují bezespornou kvalitu a zasluhují si místo na repertoárech umělců, kvalit a geniality písní jejího muže přece jen nedosahují.“

„Zemlinského symfonie se vyznačuje silným vlivem Johannesa Brahmse – chvílemi jsem měl až dojem, že musel tomuto svému vzoru koukat při komponování přes rameno.“

Symfonický orchestr Českého rozhlasu spolu s hostujícím dirigentem Gregorem Mayrhoferem uvedl 9. dubna v Betlémské kapli koncert s názvem Písně Almy a Gustava M., přičemž v druhé části koncertu orchestr zahrál Zemlinského Symfonii č. 1 d moll. Písně manželů Mahlerových zazněly v podání mezzosopranistky Belly Adamové.

„Koncert měl název ‚Pocta velkým českým skladatelům‘ a zazněla i díla klasická, v úpravě pro dechové kvinteto.“

„V interpretaci vynikla zvukomalebnost a postupně i dravost zvířecího světa, stejně jako živočišná radost ze života.“

„V některých pasážích byla úprava přesvědčivější než originál.“

Poslední koncert festivalu Silberbauerovo hudební Podyjí se uskutečnil v městečku Röschitz v dolnorakouském kraji Weinviertel. Je tam půvabný a milý kostel se Silberbauerovými varhanami, na které hrála Kateřina Málková ve spolupráci s tělesem Belfiato Quintet. Pro tento dechový soubor a varhany a přímo na objednávku tohoto festivalu napsali skladby Robert Fuchs a Lukáš Sommer. Účastníci koncertu tak byli svědky hned dvou světových premiér.

„Pěvkyně znamenitě prezentovala své umění vkusného hereckého ztvárnění.“

„Simona Šaturová a Marek Kozák předvedli i tento výběr s mistrovským citem pro detail a opět s pochopením pro jejich styl a interpretační potřeby.“

„Mistrovské ruce Marka Kozáka však proměnily ‚těžké noty‘ v impozantní hudební zážitek.“

V sobotu 17. srpna se v rámci Mezinárodního hudebního festivalu Za poklady Broumovska uskutečnil další z řady pozoruhodných koncertů. Konal se v malebném prostředí kostela sv. Máří Magdalény v Božanově, který náleží do unikátní skupiny sakrálních staveb Broumovska, spojených s tvorbou architektů otce a syna Dientzenhoferů. Na koncertě vystoupila renomovaná sopranistka Simona Šaturová, kterou na klavír doprovázel výrazný představitel mladší generace našich klavíristů Marek Kozák. Váženým hostem večera se stala skladatelka Sylvie Bodorová, jako autorka díla s názvem Tři žalmy. Její kompozice zazněla v závěru koncertu a byla i pozoruhodným dramaturgickým zpestřením klasického repertoáru.

„Zemlinského hudba je postupně objevována, po roce 1990 i v tuzemsku. Další pozitiva přinesl nedávno končený projekt Musica non grata.“

„Jeho hudba je nejkrásnější, když vyjadřuje beznaděj.“

„Ženský a mužský hlas vedou milostný dialog. Hudba doříkává mnohé další.“

Rakouský skladatel a dirigent Alexander Zemlinsky patří nezanedbatelným způsobem do hudebních dějin Prahy. Od roku 1911 vedl šestnáct let operní soubor Nového německého divadla, ve dvojjazyčném městě významný protějšek českého Národního divadla. V československé metropoli vznikla a před sto lety, 4. června roku 1924, měla premiéru Lyrická symfonie na verše Rabindranátha Thákura, jeho stěžejní koncertní dílo. Nahrávka dirigenta Bohumila Gregora z druhé poloviny 80. let je nadále jediná tuzemská. A stále podnětná.

„Měkké a rozezpívané pojetí s přesně vystavěnou gradací Mahlerově sentimentální větě Blumine opravdu slušelo.“ 

„Poetické příběhy Berliozových písní Markéta Cukrová vylíčila, jako by byly napsány přímo pro ni.“

„Provedení Zemlinského symfonie ukázalo, proč má cenu chodit na koncerty za skladbami, které z přímé posluchačské zkušenosti neznáme.“

Janáčkova filharmonie v pátek 17. května zahrála v Opavě. První abonentní koncert se konal v nejstarším opavském kostele sv. Václava. Sólistkou večera byla mezzosopranistka Markéta Cukrová, filharmoniky vedl španělský dirigent Jaume Santonja. Na programu byla díla Gustava Mahlera, Hectora Berlioze a Alexandra Zemlinského.

„Abychom mohli plně docenit Ullmannův přínos, musel nejprve čas milosrdně zmírnit četné křivdy minulosti, utišit národnostní nesváry a hraniční spory.“

„Ruce nad celou akcí s přirozeným šarmem a nezdolným odhodláním drží od počátku zejména dvojice noblesních dam – Jana Galášová a Magdalena Živná.“

„Ve skvělém, zasvěceném a přímo strhujícím podání Fama Quartet zazněla díla židovských autorů, kteří měli k Viktoru Ullmannovi blízko.“

Aby se mohly uskutečnit některé věci, je třeba, aby pro ně nazrál čas. A je to právě tato naše doba, paradoxně plná tragických událostí a zvratů, v níž nastal ten správný okamžik pro vznik nového hudebního festivalu Ullmannovské slavnosti. Letos se v Českém Těšíně a polském Cieszyně, které na jeho pořádání od počátku partnersky spolupracují, konal již jeho čtvrtý ročník.

„Od zmapování všeho, co komunistický režim, skrytě antisemitský, lidem zatajoval, byl už později jen krůček k pořadatelské ochotě a nakonec i k rozhodnutí přeložit knihu o něm.“

„Autorovi se daří propojovat odkazy na prameny s reálnými detaily, zachycovat běžné životní peripetie vedle uměleckých zážitků a osobnostní vývoj v souvislosti s hudebním zráním.“

„Přidáním aktuálních statí vzniká autorem zmiňovaná ´jiná kapitola´, obohacená o fakta, která v době vzniku knih nebyla ještě známá a přístupná, kapitola potřebná pro pohled z odstupu.“

Život Viktora Ullmanna, rakousko-česko-židovského skladatele, kapelníka a sbormistra Nového německého divadla v Praze, se uzavřel v šestačtyřiceti letech. Stalo se tak v říjnu 1944 v Osvětimi, po dvouročním pobytu v terezínském ghettu. Jeho jméno dnes už není úplně neznámé…

„Svatá Zuzana pojednává o jeptišce, která za noční meditace v kostele před oltářem propadá do transu.“

„Pěvecké hlasy byly zvoleny šťastně. Klementina Lucie Hilscherové předvedla báječný vývoj charakteru od konejšivé sestry k výrazu obav až k závěrečnému odsouzení.“

„Manželé zjišťují, že jsou si stále atraktivní.“

Opera Národního divadla a Státní opera uzavřely závěrem týdne čtyřletý projekt, připomínající pod názvem Musica non grata kompoziční tvorbu autorů a autorek pronásledovaných nacistickým režimem. Mezi skladatele se vztahem k hudebnímu prostředí první Československé republiky byl zařazen i Paul Hindemith, jehož jednoaktovka Svatá Zuzana zazněla na pražském jevišti dne 6. dubna opět po 101 letech od premiéry v Novém německém divadle. Druhou operou plně navštíveného večera byla Florentinská tragédie od Alexandra Zemlinského. Orchestr Státní opery dirigoval Karsten Januschke, koncertním mistrem byl Michal Sedláček, sbor připravil Adolf Melichar.

„Klasikem je Smetana, i když zaznívají hlasy, že inscenovat jeho opery je kvůli jejich příběhům obtížné a že na ně lidé ani nechtějí moc chodit.“

„I když pro odezvu poměrně širokého publika nějaké silné podněty jejich hudba tak snadno nenabízí, tak třeba ještě jejich čas přijde…?“

„Kdo další vstoupí po slavné české skladatelské čtveřici a několika jejich souputnících s fanfárami na pomyslný Olymp, nebo se tam, což je pravděpodobnější, tak nějak nenápadně objeví?“

Debaty a úvahy o tom, kdo ze žijících nebo nedávno zesnulých skladatelů se jednou stane klasikem, kdo se dostane do kánonu uznávaných za ty nejvlivnější a nejdůležitější, tedy i nadále hrané, jsou ošemetné. Vzpomeňme na autory minulosti, objevené až mnohem později, ale i na oslavované…

„Program zahájila Šaturová výběrem čtyř písní z odkazu Franze Schuberta, které dramaturgicky uspořádala do čtyř kontrastních nálad.“

„Kozák hrál úvodní část Scherzo z hudby k dramatu Sen noci svatojánské, op. 61 Felixe Mendelssohna-Bartholdyho v rychlém tempu, podobném motu perpetuu, vitálně a s bravurou.“

„Šaturová byla báječná ve tvorbě a rozvíjení tónu, v jeho pučící dynamice a následném útlumu.“

V nedělní večer 15. října se v památné síni Novoměstské radnice v Praze konal písňový koncert první umělecké kategorie. Protagonistkou této mimořádné události byla sopranistka klasického koloraturního repertoáru, famózní Simona Šaturová. Operní a koncertní pěvkyně sklízí ovace na prestižních festivalech v Evropě – v Salcburku, Lucernu, Římě, za kanálem v Edinburghu i v zámoří v Oregonu či Tanglewoodu. A samozřejmě i doma, ve svém rodišti na Bratislavských hudebních slavnostech a na Pražském jaru. Klavírní doprovod zajišťoval Marek Kozák. Absolvent HAMU ze třídy profesora Ivana Klánského sklízí už pár let úspěchy na domácích koncertních pódiích, vesměs kvitovaných laickým publikem i odbornou kritikou.

„Jitka Čechová pořad proložila třemi špičkovými díly pro sólový klavír.“

„Národnostně zaměřený návštěvník by možná zalitoval, že se zpívalo jenom německy a francouzsky, ale z uměleckého hlediska byl výběr bezchybný, zachovával pestrost i jednotící linku.“

„Martin Prokeš má komorní projev a je zřetelné, že vyrůstal na duchovní hudbě. Neopanovává prostor a neuslyšíme od něj velké drama, zato pečlivě promýšlí i detaily a jeho největší síla je v dlouhých ztišených soustředěných pasážích.“

Mezinárodní hudební festival Lípa Musica dospěl do závěrečné třetiny. Na českolipském koncertu v sobotu 7. října dvě klíčové osobnosti pořadatelského týmu vystoupily v roli interpretů.

„Vytvořil poměrně rozsáhlé dílo, jenomže jeho životní pouť byla v řadě zlomových chvil zavrženíhodná.“

„Horlivost myšlenkám národního socialismu projevoval ochotně; zároveň se zasloužil o to, že Pražská konzervatoř nebyla během válečných let uzavřena.“

„Za svoji novou kariéru v NDR, pro niž provedl názorový obrat o 180 stupňů, musel Finke projevit vděk.“

V podloží cyklu, mapujícího příběhy našich hudebně zaměřených spoluobčanů židovského či německého původu, se skrývá špetka nostalgie. Proč se dějiny ubíraly tak klikatě, že tito nadaní lidé museli odejít? Jak to, že neprojevili zájem se vrátit zpět? Čím to, že jsme na ně zapomněli? Proto, že jejich umělecký vklad nebyl významný? Anebo už z podvědomé nechuti k těm, kteří vyzařovali jinakost?

„Regerův hudební styl spojuje zdánlivě nespojitelné vlivy Bacha a Wagnera do originálního hudebního jazyka, který se dívá dopředu, ale je také nerozlučně spjatý s minulostí.“

„Regerův přístup k duchovní hudbě byl zcela jistě ovlivněn tím, jak obdivoval Bacha, který byl luterán. Současně byl ovšem ovlivněn i tím, že sám pocházel z katolické rodiny a považoval se za stoprocentního katolíka.“

„Jeho renesance a znovuobjevení úplně nepřišly – a je otázkou, zda přijdou, jako přišly třeba u Mahlera a pak i u jiných autorů z přelomu století, třeba Alexandera Zemlinského…“

Napsal mnoho skladeb pro sólový nebo čtyřruční klavír, přes třicet orchestrálních děl, desítky písní a duchovních skladeb, klavírní koncert, několik houslových koncertů, baletní suitu, mnoho a mnoho komorní hudby… a bezmála čtyřicet opusů pro varhany. Max Reger, od jehož narození se připomíná 19. března 2023 rovných 150 let, se přitom v povědomí publika postupně stal maximálně tak komponujícím varhaníkem, ale ještě spíše jen pouhým jménem. Zaslouženě? Neprávem? A proč?

„Múzou štědře políbený Hermann se na prahu 20. století narodil do prostředí, které mu umožňovalo všestranná studia.“

„Ve druhé polovině 30. let se Grabe připravoval na evropské turné; měl hrát na klavír, na cembalo i na clavichord a mezi skladbami číst úryvky ze svých povídek.“

„Zemřel v New Yorku jako šestačtyřicetiletý, zdeptaný poznáním, že Praha jeho mládí, kde vedle sebe žili Češi, Němci a židé, už neexistuje.“

Příběh vzdělaného muže a nadaného interpreta, který se v Praze přátelil s Maxem Brodem a v New Yorku učil po boku Rudolfa Firkušného, se z galerie postav tohoto cyklu vymyká. Většina z našich opomenutých krajanů se sice v této zemi narodila, ale osud je brzy zavál do světa, odkud se k nám už nevraceli. Hermann Grabe, narozen 6. května 1903, zde naopak setrval tak dlouho, jak jen to bylo možné. Prožil tu, většině českého publika bohužel neznámá, zato však rozhodující léta svého vyzrávání.