„Vytvořil poměrně rozsáhlé dílo, jenomže jeho životní pouť byla v řadě zlomových chvil zavrženíhodná.“

„Horlivost myšlenkám národního socialismu projevoval ochotně; zároveň se zasloužil o to, že Pražská konzervatoř nebyla během válečných let uzavřena.“

„Za svoji novou kariéru v NDR, pro niž provedl názorový obrat o 180 stupňů, musel Finke projevit vděk.“

V podloží cyklu, mapujícího příběhy našich hudebně zaměřených spoluobčanů židovského či německého původu, se skrývá špetka nostalgie. Proč se dějiny ubíraly tak klikatě, že tito nadaní lidé museli odejít? Jak to, že neprojevili zájem se vrátit zpět? Čím to, že jsme na ně zapomněli? Proto, že jejich umělecký vklad nebyl významný? Anebo už z podvědomé nechuti k těm, kteří vyzařovali jinakost?

Leitmotivem většiny dílů je pocit, ne-li přesvědčení, že jejich odchodem jsme tratili; možná jsme nevykonali dost, abychom je lépe přichýlili, dokud žili zde; posléze neusilovali o jejich návrat. Vždyť mohli zdejší společnost, kulturu a hudbu, obohatit. Mnohým se už zpátky ani nechtělo. Ale ani tak nemůžeme vyslovit okřídlené „At least we tried“, alespoň jsme to zkusili.

Je však jeden případ, kdy vskutku nebylo o co stát, přestože dotyčný skladatel vytvořil poměrně obsáhlé dílo. Bezmála dva tucty skladeb či cyklů pro klavír a varhany. Čtyři opery, jednu taneční pantomimu. Několik sonát, po jedné svitě či symfonii. To vše v rozmezí let 1903 až 1964. Jenomže jeho životní pouť byla nejen pestrá, ale v řadě zlomových chvil zavrženíhodná. A není divu, že se za ním v podstatě zavřela voda. Fidelio Fritz Finke totiž nebyl jen talentovaným a pilným skladatelem, ale též bezskrupulózním politickým chameleonem. Tím, který byl vždy připraven sloužit moci, která právě vládla, bez ohledu na krkolomné veletoče, jež byl při tom bez váhání ochoten učinit.

Na kalendáři bylo datum 22. říjen 1891, když se narodil v nevelké obci Josefstahl, nyní Josefův Důl, ležící u říčky Kamenice v Jizerských horách. Založena byla jen před dvěma staletími, ovládána německým živlem a zaměřena na sklářskou výrobu. Tři roky před chlapcovým narozením se původní huť výrazně modernizovala, protože o umělecké sklo byl zájem široko daleko. Jak ovšem novorozeně, pro něž si rodinný klan přál jméno Fritz, přišlo navíc k neobvyklému Fideliovi?

Kostel Proměnění Páně, Josefův Důl

Stopy pravděpodobně vedou k jeho otci, učiteli hudby a příležitostnému skladateli, který kromě Richarda Wagnera uctíval také tvorbu Ludwiga van Beethovena. A jeho jedinou operu zbožňoval téměř tak silně jako Lohengrina, Tannhäusera či Bludného Holanďana. Nejenže si k údivu příbuzných prosadil jméno pro svého synka, ale jako by ho tím vědomě či podvědomě nasměroval k hudební dráze.

Základy hudebního vzdělání tedy budoucí skladatel nabyl doma, od tatínka. Poté, co v Liberci, pardon Reichenbergu, absolvoval učitelský ústav, byl roku 1908 přijat na Pražskou konzervatoř ke studiu kompozice ve třídě Vítězslava Nováka. Během tříletého studia se osvědčil jako výborný žák, takže mu bylo v roce 1915 nabídnuto na této škole místo pedagoga. Finke, ověnčený za svoji tvorbu několika cenami, přijal. Zároveň se aktivně včlenil do pražské německé menšiny; ba co víc, stal se jedním z jejích vlivných představitelů. Dva roky po vzniku Československa byla založena Německá hudební akademie, jejímž prvním rektorem byl jmenován Alexander von Zemlinsky. A následovala pozvánka pro Fidelia Fritze, aby se stal jedním z profesorů. Při tom stále komponoval, hodně pro klavír, neboť se oženil s pianistkou a navíc na tento nástroj koncertně hrála i její sestra.

Alexander Zemlinsky

Každý, kdo by chtěl módně blouznit o útlaku německého živlu v meziválečném Československu, nechť zohlední ve svém uvažování jeden z mnoha příběhů oné doby, týkající se právě Finkeho. Jakkoli se na Německé hudební akademii stal nadlouho, mezi lety 1927 až 1945, rektorem, československý stát a jeho Masarykem inspirované elity mu dlouho prokazovaly úctu. Fideliovo dílo bylo hned dvakrát odměněno Státní cenou Československé republiky. Poprvé v roce 1928, podruhé o devět let později. To už šlo zčásti o gesto, o jeden ze střípků mozaiky, snažících se udržet loajalitu našich německých spoluobčanů. Výrazně postižených v Sudetech hospodářskou krizí. A proto, ovšem nejen proto, nadšeně naslouchajících Hitlerovu vábení.

Tomu v Praze podlehl i Fidelio Franz Finke. Jeho členství v NSDAP je nejisté, rozhodně o něj žádal, asi byl odmítnut, což ho muselo vylekat. Horlivost myšlenkám národního socialismu projevoval tím ochotněji. Potvrzují to jeho skladby, zkomponované buď na prahu druhé světové války nebo v jejím průběhu. Kromě oslavného sboru O Herzland Böhmens je to především Německá kantáta, složená na verše nacistického básníka Franze Höllera. Rodáka z Kraslic, tehdy Graslitz, který se po záboru Sudet stal na tomto území ředitelem Říšské propagandy. To jistě nebyla nevinná poezie. Zároveň se ale sluší uvést, že Fidelio Fritz Finke se významně zasloužil o to, aby Pražská konzervatoř nebyla během válečných let uzavřena podobně jako české vysoké školy.

Pražská konzervatoř, současnost

Za jeho činnost mu ovšem osud vystavil účet. A skladatel zaplatil vysokou částku. Jednak byl záhy po květnu 1945 zbaven všech funkcí a následně mu byl na základě Benešových dekretů zkonfiskován veškerý majetek. Přišla však horší rána. Když se nezvratně potvrdily Finkovy obavy, že jeho jediný syn zahynul na frontě, pokusil se skladatel o sebevraždu. Což lze pochopit. Bez možnosti nahlédnout zpětně do zdejší vřavy poválečných měsíců se ovšem jeví jako překvapivé, kdo jej ve zbídačelém stavu nalezl. A co pro něj učinil. Nebyli to sousedé nebo přátelé ani manželka Annie. Nýbrž příslušníci sovětské armády, asi spíš NKVD, kteří o něj měli zištný zájem. Fidelia zachránili a deportovali do Moskvy. Proč asi?

Odpověď na na sebe nenechala dlouho čekat. Píše se rok 1946, když je do Drážďan, poničených spojeneckým bombardováním, dopraven muž znalý hudby a schopný řízení. Mezi obyvatelstvo, prořídlé oproti předválečnému stavu o třetinu duší a nezřídka hladovějící v improvizovaných přístřeších, se vmísil čiperný Finke. S úkolem založit uprostřed rozvalin Státní akademii pro hudbu a divadlo. Nejenže to dokázal, ale stal se i jejím ředitelem. Za což se dočkal dalších odměn od režimu, jenž měl přece být protipólem nacismu a lidmi jako Fidelio pohrdat. Opak byl pravdou, účel světil prostředky. Kdo bude poslušný víc než ten, komu jsme zachránili krk?

Drážďany – Státní akademie pro hudbu a divadlo, kolem roku 1950

Roku 1951 se Finke stává profesorem skladby na Hudební vysoké škole v Lipsku, o pět let později získává titul Národní umělec Německé demokratické republiky. Spoluzakládá Svaz východoněmeckých skladatelů a hudebních vědců, stává se členem Německé akademie umění. Vstupuje do vládnoucí Socialistické jednotné strany Německa. Za svoji novou kariéru v NDR, pro niž provedl názorový obrat o 180 stupňů, musel však Finke projevit vděk.

Roku 1953, kdy východním Německem otřásly první protestní bouře, rozmetané až sovětskými tanky, připojuje svůj podpis pod politické prohlášení zdejších skladatelů. Přihlašují se k tezím socialistického realismu, jak je v boji proti buržoaznímu formalismu vytyčil sovětský ideolog kultury Ždanov. Ta tam je Finkeho někdejší láska k pozdnímu romantismu či impresionismu, v jejímž duchu složil třeba roku 1916 Romantickou svitu. Nebo vliv, jaký na něj měla Druhá vídeňská škola, slyšitelný z opery Die Jakobsfarht podle předlohy německého dramatika Antona Franze Schmida neboli Dietzenschmidta. Teplického rodáka, mimochodem též držitele Státní ceny Československé republiky z roku 1928. To vše bylo nyní zapomenuto, Finke svůj hudební talent poslušně rozmělnil, případně přesunul do tvorby pro děti. Například k opeře podle Pohádky o rybářovi a jeho ženě od bratří Grimmů, která se dočkala premiéry 3. června 1960 v drážďanské Státní opeře.

Že Finkeho umělecké zplanění přineslo škody, neboť měl rozhodně na víc, si roku 2015 všimli v publikaci Klasická hudba v NDR její zámořští editoři, germanisté z univerzit v Britské Kolumbii a v Kansas City Kyle Frackman a Larson Powell. U nás se dílem Fidelia Fritze Franka zabývá od roku 1992 muzikoložka a publicistka Vlasta Benetková, provdaná Reittererová. Do Sborníku Colloquium Brno 2001 přispěl její německý kolega Torsten Fuchs pojednáním s trefným názvem Fidelio Fritz Finke, der Künstler und der politische Mensch.

Když si pro Fidelia přišla v Drážďanech 12. června 1968 nevítaná návštěva s kosou, chybělo do osudového 21. srpna pouhých sedm týdnů. Představuji si, jak by tehdy byl zareagoval, pokud by se byl pár let předtím vrátil s chotí do Prahy, aby tu prožili podzim života. Nejspíš by zkušeně naslinil prst správným směrem a podporoval obrodný proces v KSČ. Ale na kterou stranu by se obrátil po okupaci? Hádejme třikrát…

Fidelio Fritz Finke

Foto: Wikipedia / volné dílo, Wikipedia / Miloslav Rejha / CC BY 4.0, Wikipedia / Daniel Baránek / CC BY-SA 3.0, Wikipedia / Bundesarchiv, Bild 146-1976-033-20 / CC-BY-SA 3.0, Wikipedia / Bundesarchiv, Bild 183-14573-0007 / CC-BY-SA 3.0., Youtube