Ti ve stínu aneb Na koho také vzpomenout v Roce české hudby? (18. týden)
Je Rok české hudby. Letopočet končící „magickou“ čtyřkou přináší významná výročí českých komponistů Bedřicha Smetany, Antonína Dvořáka, Leoše Janáčka a Josefa Suka; půlkulatá řádka let navíc uplývá od úmrtí Bohuslava Martinů – autora, který uzavírá pětici tuzemských patrně největších. Pod drobnohledem na zmíněné však může být nesprávně zapomenuto na ty, kteří si připomínku také zaslouží. Bez ambice na úplnost výčtu, o které jde v týdnu od 29. dubna do 5. května?
Na 1. květen samozřejmě připadá 120. výročí úmrtí Antonína Dvořáka, nicméně záměrem textu je soustředit se na nikoli velmi známé osobnosti.
Heinrich Ignác Franz Biber (1644–1704)
Od povýšení do šlechtického stavu císařem Leopoldem I. roku 1690 Biber von Bibern byl česko-rakouský barokní hudební skladatel německé národnosti – 3. května uplyne 320 let od jeho úmrtí. Patřil ve své době k předním houslovým virtuosům a byl též výborným skladatelem. Jeho skladatelským oborem byla jak duchovní, tak světská hudba. Přední místo mezi jeho skladbami zaujímá cyklus zvaný Růžencové sonáty. Byl prvním houslistou zámecké kapely v Kroměříži a od roku 1684 kapelníkem salcburského dvorního orchestru.
Základy hudebního vzdělání mohl získat ve svém rodišti u varhaníka Wieganda Knöffela. Později pravděpodobně studoval na jezuitském gymnáziu v Opavě, kde se poznal s jiným významným českým hudebním skladatelem Pavlem Josefem Vejvanovským. Biberova nejstarší dochovaná skladba Salve Regina pro soprán, housle, gambu a varhany pochází z roku 1663. Nejpozději od roku 1668 působil v biskupské kapele v Olomouci a Kroměříži, v níž Pavel Josef Vejvanovský hrál na trubku.
Biberova houslová hudba byla pravděpodobně ovlivněna na jedné straně italskou tradicí, na druhé straně pak rodící se německou polyfonní tradicí. Jeho rozsáhlé dílo a obliba specifických harmonických postupů do jisté míry předznamenaly pozdější směry v barokní hudbě, které poté došly plného uplatnění v dílech Johanna Pachelbela či Johanna Sebastiana Bacha. Jak zmíněno, byl znám též jako houslový virtuos, což se projevilo i v jeho skladbách pro tento nástroj, v nichž často používá nekonvenční ladění (skordaturu – přeladění strun). Jeho technika levé ruky a smyčce byla mnohem vyspělejší než u soudobých italských skladatelů. Vynikal také v kontrapunktu, často psal plně polyfonní textury s velkým využitím vícehlasů. Velká část Biberovy hudby využívá různé formy číselné symboliky, afekty, programové prostředky atd.
Vilém Blodek (1834–1874)
Rovných třicet let před Antonínem Dvořákem z tohoto světa odešel Vilém Blodek, který má „čtyřku“ i v datu narození (1834), letos tedy „slaví“ dvojité výročí. Uplatnil se jako hudební skladatel, flétnista, klavírista, sbormistr a hudební pedagog.
Díky svému mimořádnému hudebnímu nadání byl Blodek již ve dvanácti letech přijat na Pražskou konzervatoř, kde absolvoval v letech 1846–52 studium hry na flétnu u Antonína Eisera. Znalosti, potřebné pro komponování, získával od tehdejšího ředitele konzervatoře Jana Bedřicha Kittla, který vyučoval harmonii a kontrapunkt; studium kompozice jako samostatného oboru bylo na konzervatoři zavedeno až roku 1889. Ve hře na klavír byl údajně soukromým žákem Alexandra Dreyschocka.
První známá Blodkova skladba Sextet pro dvoje housle a dechové nástroje je z roku 1847, kdy Blodek začínal studovat na konzervatoři. Pozoruhodná, ale dosud pouze v rozhlase uvedená Symfonie d moll je z konce 50. let, kdy napsal Blodek první skladbu s českým textem, mužský sbor Náš zpěv na Hálkův text. V té době také začal psát pro Stavovské divadlo nenáročné, ale obecenstvem oblíbené entreakty, hrané při přestavbách scény, a hudbu k několika činohrám.
Pokračovala i tvorba v ostatních žánrech. Pro své pedagogické působení napsal Blodek počátkem 60. let Školu hry na flétnu, tři flétnové skladby s klavírním doprovodem a Flétnový koncert, který patří k nejzdařilejším i ve světovém měřítku. Vzniklo několik menších duchovních skladeb a Mše D dur, mužské sbory pro pražský Hlahol, náčrtek k zamýšlené opeře Clarissa, Hudba k živým obrazům k velkolepé Shakespearově slavnosti roku 1864 a nejslavnější Blodkovo dílo, jednoaktovka V studni, inscenovaná rok po Smetanově Prodané nevěstě. Svým vtipným námětem a svěžím, přiléhavým hudebním ztvárněním působí jako její drobnější paralela. Na čas se dokonce stala v českém prostředí nejhranější operou a od konce 70. let 19. století začala pronikat i do zahraničí. Jistě navíc sehrála významnou roli ve vrcholícím českém národním obrození.
Poslední čtyři roky života Blodek strávil v ústavu pro choromyslné v pražských Kateřinkách, kde také předčasně v devětatřiceti letech zemřel.
Bohuslav Jeremiáš (1859–1918)
Český hudební skladatel, dirigent, sbormistr a pedagog Bohuslav Jeremiáš se narodil přesně v den Dvořákova pozdějšího úmrtí, tedy 1. května, a to před 165 lety. Studoval na gymnáziu v Hradci Králové, kde se aktivně zapojil do hudebního života. V roce 1882 vstoupil na Varhanickou školu v Praze a po dokončení studia se v roce 1885 stal varhaníkem, ředitelem kůru a sokolským kapelníkem v Chocni. V Chocni se také oženil s učitelkou a zpěvačkou Vilmou Bakešovou. Měli dva syny Otakara a Jaroslava, kteří se oba stali významnými českými hudebními skladateli. Se svými syny Jeremiáš vydával Hudební věstník Hlaholu a České hudební školy v Českých Budějovicích.
Komponoval převážně vokální skladby s vlasteneckým podtextem. V jeho díle je patrný vliv Bedřicha Smetany. Obzvláště cenná je jeho třídílná Škola zpěvu vycházející z intervalové metody a soudobých vědeckých poznatků. Mezi úspěšná pedagogická díla patří i Cvičebnice zpěvu pro střední školy.
Václav Holzknecht (1904–1988)
Václav Holzknecht se narodil rovný jeden po Dvořákově úmrtí „jako třetí dítě v pražské rodině svrškaře (obchodníka s kůžemi) Jana Holzknechta“. Otec dopřál svému synovi dostatečné vzdělání. Vedle studia práv na Univerzitě Karlově, kde získal v roce 1928 titul doktora práv, vystudoval i hru na klavír na Pražské konzervatoři (u Albína Šímy), kterou absolvoval také v roce 1928. Přestože se nejprve živil jako úředník na Ministerstvu obchodu (třináct let), táhlo ho to k hudbě. Stal se členem Hudební skupiny Mánesa a s jejími členy Pavlem Bořkovcem, Jaroslavem Ježkem, Františkem Bartošem a Išou Krejčím si rozuměl, zejména v jejich zapálení pro soudobou hudbu. Znal se i s Bohuslavem Martinů.
Václav Holzknecht se živil především jako hudební funkcionář, autor knih o hudbě a propagátor hudby. Jako klavírista vystupoval především před válkou a v jeho repertoáru dominovala soudobá česká a francouzská hudba. Byl vůbec prvním interpretem klavírního koncertu svého spolužáka Jaroslava Ježka, ale i skladeb Pavla Bořkovce a Iši Krejčího. Jako klavírista vystupoval i na festivalech Mezinárodní společnosti pro soudobou hudbu v Lutychu, Vídni, Amsterdamu, Florencii, Curychu a jinde (1930–1937). Často byl členem nebo předsedou porot klavírních soutěží v Čechách i v zahraničí.
V roce 1942 se stal profesorem klavírní hry na Pražské konzervatoři a již v září téhož roku byl pověřen vedením této hudební instituce – jejím ředitelem byl téměř čtvrt století (1946–1970). Poté se stal šéfem opery Národního divadla v Praze (1970–1972) a později několik let jejím dramaturgem. Vedle zmíněného působil i jako předseda festivalového výboru Pražského jara či předseda Společnosti Bohuslava Martinů (od jejího vzniku v roce 1977), připravoval i pořady pro Divadlo hudby. Známý byl svým neobyčejným vypravěčským darem, kdy dokázal zpaměti hovořit na určité hudební téma a v tomto smyslu jeho služeb využila i Česká televize (pořad Profesor Václav Holzknecht vypravuje).
Foto: Pixabay, Wikipedie / Paul Seel / volné dílo, Wikipedie / Jan Vilímek / volné dílo, archiv ZUŠ B. Jeremiáše, Wikipedia / a.n. / volné dílo
Příspěvky redakce
- Kopecký a Mojžíš. Koncert u příležitosti jubileí dvou skladatelů
- Skladatelská soutěž Nadačního fondu Hudba pro Věčnou naději otevřena do konce listopadu
- Přednáška osvětlí peripetie druhé Dvořákovy opery
- Mezinárodní varhanní soutěž Petra Ebena zná své vítěze. Dvanáctý ročník opanoval Stanislav Mühlfait
- V Plzni projeví vděčnost válečným veteránům