Jubilejní desátý ročník festivalu ZUŠ Open vyvrcholil symbolicky na Den dětí slavnostním programem ve Valdštejnské zahradě Senátu Parlamentu České republiky. Celostátní přehlídka, která od 13. května prostřednictvím stovek koncertů a vystoupení představila práci žáků a pedagogů základních uměleckých škol napříč republikou, opět potvrdila jedinečnou roli ZUŠ v uměleckém vzdělávání.

Slavnostní ráz koncertu podtrhly úvodní fanfáry od J. I. Linka v podání Čakovických žesťů, důstojně přednesli tři krátké kusy. Dále proběhlo oceňování „Rytířů talentu“ letošního ročníku a posléze také kancléř Jiří Drahoš a poslanec Marek Výborný pronesli několik vět na adresu mladých talentů.

Následně už předstoupil Orchestr pardubických ZUŠ v čele s dirigentem Jiřím Kabátem a společně přednesli čtyři skladby různých stylových období. První z nich byla 1. věta Adagio, Allegro ze Symfonie č. 6 C dur Franze Schuberta. Orchestr se skladby ujal s vážností a pečlivostí, s vědomím estetiky raného romantismu. Velmi kontrastní byla autorská skladba Sonet 18 od Jiřího Kabáta, kterou s orchestrem přednesla ředitelka festivalu ZUŠ Open a Nadačního fondu Magdaleny Kožené Irena Pohl Houkalová. Bylo milé vidět tuto dámu, stojící celý večer v roli moderátorky, také v roli zpěvačky. Její zpěv byl expresivní a projev velmi poutavý. K frázování přistupovala s citem a nadhledem, bylo snadné se spolu s ní ztratit na vlnách hudby, skladba plynula s velkou samozřejmostí. Orchestr ji s průzračným zvukem subtilně doprovázel. Velkou roli v této strukturálně zajímavé kompozici hrály dechové nástroje. Další skladbou byla Appalachian Morning od Roberta Sheldona z roku 2008, která na mě působila dojmem filmové hudby a Orchestr pardubických ZUŠ své vystoupení završil energickou Fanfárou (Halleluja) od Colina Mawby.

Dále v rámci slavnostního večera vystoupil akordeonista Viktor Stocker, který spolu s klavíristou Karlem Košárkem přednesl první část ze Tří českých tanců pro dva klavíry od Bohuslava Martinů. Stockerovu interpretaci jsem sledovala s naprostým úžasem. Působil, jako by všechny obtížné pasáže na akordeon byly zkrátka jednoduché a jako by akordeon sám o sobě vůbec nic nevážil. Jeho vizuální projev připomínal tanec s akordeonem. Hra byla velmi expresivní, veškeré technice i rytmickým figurám bylo perfektně rozumět, jeho projev sršel obrovskou energií. Viktoru Stockerovi se pocitově podařilo překonat i všechny limity nazvučení tak obrovského prostoru, jako je Valdštejnská zahrada – ať hrál v jakékoliv dynamice, všechny jeho hudební myšlenky k uším posluchačů spolehlivě doputovaly. Také jeho interpretace Variací na Paganiniho téma od Witolda Lutoslawského v úpravě pro akordeon a klavír byla obrovským zážitkem. Rytmická pregnance a práce s frázováním pro mě byla téměř neuvěřitelná. Všechny fráze byly dotaženy ve veliké pečlivosti a obrovské samozřejmosti až do konce a opět to působilo, že hraje s nesmírným potěšením a lehkostí. Vystoupení bylo strhující, v dialogu se spolehlivým klavírním doprovodem Karla Košárka.

Součástí filozofie festivalu ZUŠ Open je také pestrost a tu na závěrečném koncertě reprezentovala netypická programová změna z klasické hudby na folklór. S pásmem lidových písní vystoupily sestry Tereza a Kristýna Juračákovy ze ZUŠ Frenštát pod Radhoštěm a přednesly několik lidových písní – Ve Stříteži, Uvízl forman, Oj, letěla bílá hus a Ej, lásko, lásko. Zpívaly a cappella, tedy bez doprovodu. Jejich projev působil prostě a přirozeně a myslím, že přesně tím si získaly srdce posluchačů. Byť jsou ještě velmi mladé, jejich zpěv měl sílu nás přenést do vinných sklípků s cimbálovou muzikou, vzbudit v nás obraz prostých lidí v krojích a dění při folklorních tradicích, ke kterým jako rodačka z Moravy nemám daleko. Jejich práce s časem, s intonací a s tvorbou tónu jako by byla prodchnuta důvěrnou znalostí folklorní estetiky, což je v takto nízkém věku podivuhodné.

Dále každá z dívek vystoupila sólově s klavírním doprovodem Karla Košárka. Kristýna Juračáková zazpívala píseň Dobrá rada z Janáčkova cyklu Moravská lidová poezie v písních. Její sestra Tereza ze stejného cyklu zazpívala píseň Polajka. Mohli jsme se takto zaposlouchat do barvy hlasu obou dívek. Kristýna zpívala s naprostou samozřejmostí a její projev byl přesvědčivý, jako tomu bývá u profesionálních umělců. Hlas Terezy byl o něco lyričtější, krásně se nesl, až se člověku chtělo při poslechu zasnít.

Poslední skladba slavnostního závěrečného koncertu festivalu ZUŠ Open byla největší jak svou délkou, tak počtem zúčastněných interpretů. V rámci produkce se spojilo více než tři sta dětí – sboristů, hudebníků a tanečníků a pod vedením sbormistra Jiřího Chvály všichni společně provedli Slavnosti jara od Otmara Máchy. Skladba vznikla před třiceti lety pro Kühnův dětský sbor – který se produkce také účastnil – a taneční choreografii připravila Živana Vajsarová. Lidové tóny se odrážely jak v hudbě samotné, tak v interpretaci zpěváků, ale i v taneční choreografii. Tanečnice měly krásné rekvizity, což hudbu důmyslně dotvářelo. Klavírní part s touto velkou skupinou dětí a mladých lidí citlivě interpretoval Karel Košárek. Dirigentská gesta Jiřího Chvály byla úsporná, kdykoli to ale bylo potřeba, dokázal být velmi rozhodný a energický.

Tak velké spojení mladých hudebníků napříč celou Českou republikou bylo krásným závěrem ZUŠ Open a myslím, že dobře demonstroval filozofii celého festivalu – spojení, radost a spolupráci. Nejenom závěrečný aplaus byl potvrzením, že naplnit tuto myšlenku se festivalu letos opět skvěle podařilo.

Facebook X E-mail WhatsApp