Pavel Steidl patří už několik desetiletí k nejvýraznějším českým kytaristům a uznávaným interpretům hudby 19. století. Koncertuje po celém světě, působí na Královské konzervatoři v Haagu a více než deset let je členem European Guitar Quartet. Na Festivalu Krumlov letos společně s houslistou Jiřím Vodičkou 27. července oživí hudbu Niccola Paganiniho. V rozhovoru pro portál KlasikaPlus.cz mluví o hledání skrytých příběhů v notách i v přírodě, o síle historických nástrojů, o vzdělávání mladých talentů v Česku i zahraničí i o tom, proč je podle něj nejkrásnější nikdy se nepřestat učit. 

Koncem července vystoupíte společně s houslistou Jiřím Vodičkou na Festivalu Krumlov. Téma letošního ročníku zní Labyrint příběhů. Který příběh budete vyprávět vy?

Celý večer se bude točit okolo jednoho legendárního jména, které je zároveň opředeno spoustou příběhů. Niccolò Paganini, ten, který byl veřejně známý jako houslista a kterého mnozí považovali za velkého kouzelníka. Byl tu ale ještě jeden příběh, o němž věděli hlavně Paganiniho přátelé, jež ho na různých večírcích poznali také jako talentovaného kytaristu. Ti, kdo ho slyšeli hrát, ve svých svědectvích vyprávějí, že na kytaru dokázal vyloudit takové zvuky, které se kytaře ani nepodobaly. Sám Paganini říkával, že hraje v italském stylu. Zapojoval svou fantazii, virtuozitu, intuici a nedržel se striktně notového zápisu. Při takovém hraní dochází k jakémusi promíchání DNA skladatele a hráče. A právě takový příběh chceme publiku zprostředkovat. 

Jak jste se vy sám k tvorbě Paganiniho, který je známější právě coby houslový virtuóz, dostal? 

Tak trochu náhodou, protože by mě kdysi vůbec nenapadlo hrát Paganiniho na kytaru. Koncem devadesátých let jsem se seznámil s významným italským kytaristou a muzikologem Paolem Paolinim, který mi přinesl noty kytarových skladeb Paganiniho. Nejdříve mi nepřišly ničím zajímavé. Paganiniho kytarové skladby totiž byly a stále ještě jsou považovány za nedokonalé. Ale ten problém souvisí s nepochopením stylu. Současník Paganiniho, německý houslista Spohr, popisuje styl správný, kdy interpret je věrný notovému zápisu, a styl krásnější, o kterém jsem mluvil před chvílí.

A vám se tedy podařilo do jeho skladeb proniknout tak, jak to před více než dvěma sty lety dělal sám Paganini?

Ano, když jsem jeho skladby začal interpretovat, po čase se „to“ začalo objevovat. Intuitivně jsem cítil, že se jedna konkrétní fráze dá zahrát různými způsoby. Paganiniho skladby totiž na papíře vypadají až příliš obyčejně, a proto jej také mnoho kytaristů považuje za skladatelského chudinku. Jedna věc jsou ale noty, zcela jiná pak interpretace a tu Paganini pořád měnil. Stejně jako ji dnes měním já. 

Na Festivalu Krumlov zahrajete skladby, jež Paganini napsal přímo pro oba zmíněné nástroje. Houslových partů se zhostí Jiří Vodička, se kterým nevystupujete zdaleka poprvé. Jak tato spolupráce vznikla? 

Naše cesty propojil houslista Radek Křižanovský, který jednou navrhl, ať si společně s Jirkou zahrajeme pro Českou filharmonii. A na tento jeden koncert jsme pak s Jiřím navázali další spoluprací. Dnes jsem nesmírně rád, že mě osud dal s Jirkou dohromady. Je to virtuóz virtuózů a pro mě je pokračovatelem tradice českých houslistů, jako byl mistr Příhoda nebo Šroubek. Kdybych uměl hrát na housle, přál bych si hrát přesně jako on. 

Které další projekty a vystoupení, kromě Festivalu Krumlov, vás v nejbližších dnech a týdnech čekají? 

V létě budu hrát na festivalu v Německu, s Jirkou Vodičkou nás také čekají ještě dva tři koncerty a mám naplánovaná vystoupení s European Guitar Quartetem. Půl roku jsem se skoro nezastavil, takže si během léta také rád trochu odpočinu. Více práce mě čeká opět od září, kdy se vracím vyučovat na konzervatoř v Haagu a chystám se na natáčení desky tady ve Skryjích a další koncertní vystoupení. 

Co se na vaší desce objeví?

Věnuji ji skladbám pro dvě kytary. Ve svém ateliéru už mám nějakou dobu kytaru z roku 1926 vyrobenou legendárním stavitelem nástrojů Franciscem Simpliciem. A můj dobrý známý, americký stavitel kytar Frederick Sheppard, za mnou asi před rokem přijel s futrálem, kde byl druhý vzácný kousek z roku 1929. Bude to tedy taková pocta oběma nástrojům. Repertoár se mi v hlavě zatím skládá, ale určitě bych chtěl natočit nějaké skladby od Ferdinanda Sora a Federica Morena Torroby, ale i úpravy známých skladeb od legendárních kytaristů pro dvě kytary. Budeme nahrávat u nás ve Skryjích a mým společníkem bude mladý, velmi talentovaný kytarista ze Skotska Ian Watt. Až přestanu jednou hrát, tak se druhý nástroj stane jeho nástrojem.

Je to jediná deska, kterou máte zatím v plánu? 

Plánuji nahrát ještě skladby od výborného skladatele Martina Smolky, které pro mě napsal. Na to se také moc těším. Anebo skladby, které ve mně zrají už delší dobu. 

Zařadíte na desky i svou vlastní tvorbu? 

Nezařadím. Já se totiž nepovažuji za skladatele. Jsem kytarista, který občas napíše skladbu, ale nejsem skladatel. Psát skladby je ale úžasná věc, i když mě stojí hodně úsilí. Písně jsem psal už od malička i s texty, vždy jsem totiž měl rád poezii a baví mě hrát příběhy. A všechny skladby, i ty beze slov, v sobě nějaký příběh skrývají. 

Liší se příběhy i tím, na který nástroj právě hrajete? 

Určitě. Mám nástroje, které jsou třeba z roku 1840. A z nich vystupuje opravdu silný příběh prostřednictvím jejich jedinečného zvuku. Při hraní cítíte chvění a vibrace, které vycházejí třeba i z dvě stě let starého dřeva. Špatně se to popisuje slovy, protože to vnímáte tělem. A jedná se mnohdy o velmi uzdravující proces. 

Přes deset let působíte také ve zmíněném European Guitar Quartetu. Čím vás tato spolupráce inspiruje? 

S nápadem dát dohromady kvarteto, ve kterém propojíme klasickou kytaru s world music žánry, jako je třeba jazz, přišel jeden člen naší čtveřice, Thomas Fellow. Tehdy jsem si řekl, proč to nezkusit. Zahráli jsme si jednou, podruhé, až koncertů začalo postupně přibývat a natočili jsme své první CD. Teď už spolu hrajeme přes deset let. Pro mě je obohacující hlavně prolínání dvou stylů hraní. Zatímco já se v sólové tvorbě věnuji hodně hudbě 19. století, a to hudbě rétorické, v kvartetu vystupuju s kluky, kteří v sobě mají ten groove, tedy rytmické hraní podobající se jazzu. 

A jak se vám, čtyřem silným osobnostem, z nichž je každá trochu jinak zaměřena, daří nacházet společný hudební jazyk? 

Některé skladby v průběhu společně dotváříme a každý z nás přispívá nápady, jak by mohl výsledek vypadat. Důležitý je především respekt, který k sobě vzájemně cítíme. I když třeba nastoupím o trošku později, kluci to respektují. Spojuje nás také silné kamarádství. Třeba Zoran Dukić za mnou do Skryjí nedávno přijel po svém koncertu v Českých Budějovicích a tři dny u nás bydlel. Účinkování v kvartetu pro nás není jen komerční záležitostí. 

Naťukl jste také už vaše působení na Královské konzervatoři v Haagu. Jaká byla vaše cesta k hudební pedagogice? 

Do Holandska jsem přišel v roce 1987 jako utečenec. Chvíli poté, co jsem získal politický azyl, jsem dostal nabídku vyučovat v obrovském obchodu s kytarami, kde jsem měl takovou soukromou školičku. To byl můj úplně první job v Haagu. Když jsem se po letech, kdy jsem už byl zpět v Česku, opět dostal do Haagu, přihlásil jsem se na konkurz pedagoga na Královské konzervatoři a oni mě přijali. A už tam učím zhruba deset let.

Co vás baví právě na vyučování hry na kytaru? 

Učením na škole můžu mladým lidem předávat své zkušenosti, což je opravdu krásné. Pozoruji, jaké zájmy dnes mladí lidé mají a na škole najednou potkáte devatenácti, dvacetileté lidi, kteří jsou stejní blázni do kytary, jako jsem byl já v jejich letech. Tak se mi nechce nechávat je v tom samotné. Chci jim pomoct hledat sama sebe, dobrat se společnou prací k tomu, co při hraní vychází přímo z jejich srdce. Hudba je totiž plná pravidel, která není možné najít nikde jinde než právě hluboko v srdci. A ten společný proces nacházení mě nesmírně baví. Součástí výuky jsou ale samozřejmě i zcela praktické věci, kdy žákům vysvětluji, jak ten či onen part cvičit, jak změnit prstoklad pro lepší intonaci a expresi. 

V jednom z rozhovorů jste řekl, že se i vy sám stále cítíte jako student… 

Ano, pořád se učím. A kdo ne? Všichni se neustále něco učíme. A právě proces učení mě baví snad nejvíce. Víc než samotné koncerty, které se buď podaří, nebo nepodaří. Buď se líbí, nebo nelíbí. Ale být všemu otevřený, pozorovat a poslouchat a mít díky tomu možnost se neustále něčemu učit, považuju za požehnání.

Už od dětství jste hudbu velmi intenzivně prožíval, mluvíte o tom, že akordy jste doslova tělesně cítil. Dá se i tato schopnost naučit? 

Cítit hudbu lze několika způsoby. Ať už skrze přírodu, kdy slyším nějaký ptačí trylek a pak ho zkusím zahrát, skrze barvy, se kterými si můžu spojit jednotlivé akordy. A nesmírně důležitý je také zpěv a pohyb, řeč těla. Zkrátka dávat si zvuky do různých souvislostí. Záleží i na rodině, ve které vyrůstáte. U nás se třeba vždycky hodně zpívalo. Kamkoli jsme jeli autem, celou cestu jsme prozpívali. Tedy až do první bouračky, kdy nám to maminka zakázala a pak už musel být klid. Ale když jsme s tatínkem byli sami, stejně jsme to vždycky pořádně rozjeli. Myslím, že právě zpěv je opravdu hodně důležitý. Zajímavé je, že když se kytarou doprovázíte při zpěvu, často čím hezčeji zazpíváte, tím hezčeji i zahrajete.

Mají podle vás dnešní mladí hudebníci něco, co vaše generace neměla? 

To určitě mají, například přístup k odborné literatuře. My jsme si horko těžko za komunismu konkrétní díla přepisovali. Dnešní generaci stačí otevřít internet a všechno se na ni vylije, ke všemu mají snazší a rychlejší přístup. Víte, třeba můj učitel, pan profesor Zelenka, byl vlastně svým způsobem samouk. To nejcennější, co mi mohl nabídnout, byla jeho muzikálnost, jeho kreativita a hudební instinkt. Ale dnešní informovanost je někde jinde. Určitě technické možnosti hráčů jsou na vyšší úrovni. Nicméně, vyjádřil bych to slovy francouzského hudebního skladatele Francoise Couperina: „Upřímně přiznávám, že mám mnohem raději to, co se mě dotkne, než to, co mě ohromí.“*

Působíte také v projektu MenART, který prostřednictvím ročních stáží rozvíjí talent u nadaných dětí. Jaké rozdíly vnímáte oproti výuce mladých profesionálů na Královské konzervatoři v Haagu? 

Hlavním rozdílem je, že v MenARTu nepůsobím přímo jako pedagog dětí. Na konzultace ke mně chodí se svým vlastním pedagogem. Setkávání pak probíhá tak, že jeden druhému hrajeme, zkoušíme různá technická cvičení, do kterých se děti snažím vtáhnout formou hry. Třeba když jim řeknu – představ si, že tvoje ruka je medúza nebo chobotnice –, aby ji neměly tak v křeči. Radím jim, jak připravovat tón, jak hrát levačkou a podobně. Hledat hudbu ve zpěvu, řeči, v pohybu, v barvách. Člověk se může naučit věci správně i špatně a je důležité, když dítě už v deseti letech slyší, co dělat nebo nedělat. Musím také říct, že úroveň dětí je opravdu velmi vysoká. 

Mají současní mladí lidé zájem o hru na hudební nástroj? Jinými slovy – nemáte o žáky a studenty nouzi?

Vrátím-li se k Haagu, tam je studentů většinou nadbytek a nemůžeme vzít každého. Letos vlastně přijmu poslední studenty, protože za dva roky půjdu do důchodu a v Holandsku v důchodovém věku už učit nemůžete, na rozdíl od Česka. 

Až v Haagu skončíte, neplánujete se věnovat výuce právě v Česku? 

Na akademické půdě nejspíš ne. Možná budu učit soukromě. Pořídil jsem si hezkou maringotku, ve které je všechno. A mám takovou představu, že vybraný student v ní bude tady u nás bydlet, bude v ní cvičit a chodit ke mně na hodiny. A to vše v krásné přírodě okolo Skryjí. Propojení s přírodou je při hraní důležité a dělá divy. 
 

Během svého života jste koncertoval také různě po světě. Liší se publikum třeba v Japonsku od toho na Kubě? 

Liší, hlavně tím, jak si hudbu užívají. Třeba Japonci na koncertě nereagují tak živě jako na Kubě, ale věřím, že je pro ně zážitek z hudby stejně silný, hlavně uvnitř. A hrozně dobře se mi hraje třeba v Mexiku a Jižní Americe. 

Proč právě v Mexiku? 

Já myslím, že za tím jsou indiáni. Letos jsem hrál v mexickém státě Chihuahua, kde žijí indiáni Tarahumarové, známí také jako Rarámuri. Jsou to krásní lidé, kteří v sobě mají neuvěřitelnou energii. Už můj tatínek měl rád Mexikánce, i když v Mexiku nikdy nebyl. A ve mně to po něm asi zůstalo. 

Mluvíte-li o inspiraci ve své tvorbě, zmiňujete často jména klasických kytaristů, jako je Sor, Segovia nebo Presti. Inspirací pro vás byly ale i jiné známe osobnosti, mezi nimi například Bohumil Hrabal. Co vám přátelství s Bohumilem Hrabalem nejen do tvorby přineslo?

Víte, když potkáte umělce, tak jste zasažen, a to se nemusí projevit okamžitě. Může to ve vás klíčit; jste tím poznamenán. Je to, jak kdyby vám Buddha položil prst na čelo. Nechci se pasovat na rovnou na přítele Bohumila Hrabala, kterému kamarádi říkali Bogane. To jsem si nikdy netroufl. Ale směl jsem mu hrát na kytaru a poslouchat jeho pábení. Dar z nebes…

Když dnes vezmete do ruky kytaru zažíváte pořád to samé, jako když jste na ní začínal? 

Dnes je to daleko, daleko silnější.

…

*„J’avoueray de bonne foy, que j’ayme beaucoup mieux ce qui me touche, que ce qui me surprend.“ 

Foto: archiv Pavla Steidla, archiv Festivalu Krumlov, archiv KlasikaPlus.cz

Facebook X E-mail WhatsApp