Blížila se neděle 19. července, když začaly mediální prostorem probleskovat informace o tom, že přestávka finálového utkání třiadvacátého mistrovství světa v kopané nebude trvat obvyklých patnáct minut, ale hned dvakrát tolik. O náplň avízované show jsem se nicméně nezajímal; jako pilný čtenář knihy amerického sociologa médií Neila Postmana, která vyšla před jednačtyřiceti lety pod prorockým názvem Ubavit se k smrti, jsem o barnumskou podívanou v americkém stylu nejevil sebemenší zájem. Pak ovšem webové stránky slavného dirigenta Gustava Dudamela, ale také jeho budoucího působiště, tedy Newyorské filharmonie, uveřejnily informaci, která mě přece jen zaujala.

Zněla zhruba tak, že v rámci zmíněné půlhodinky, kterou má dramaturgicky na starost zpěvák a kytarista britské pop skupiny Coldplay, vystoupí kromě očekávaných hvězd z této hudební oblasti právě i Gustavo Dudamel. Dokonce v roli dirigenta dvou symfonických orchestrů. Jednak zmíněných filharmoniků z New Yorku, do jejichž čela se z Los Angeles přesune na počátku nadcházející kulturní sezóny, také však Symfonického orchestru Simona Bolívara z jeho rodné Venezuely. 

O tomto tělesu, které vzniklo roku 1975 a je spjato s obdivuhodným projektem hudební výchovy mladých, známým jako El Sistema a ne nepodobným našim „zuškám“, jsem hodně četl. A vím, že pod patronací jejího zakladatele, venezuelského ekonoma, dirigenta a pegagoga Josého Antonia Abreu, v něm začínal jako dítě i samotný Dudamel. Dokonce se v pouhých osmnácti letech stal uměleckým vedoucím Bolívarova orchestru mladých. O co tedy při fotbale na stadionu pro pětaosmdesát tisíc diváků půjde?

Původní zprávy hovořily cosi o tom, že spojené orchestry pod Dudamelovým vedením budou mít v rámci předpokládané půlhodiny k dispozici symbolických jedenáct minut, odpovídajících počtu hráčů fotbalového týmu. A že jejich vystoupení se uskuteční v rámci ohromné charitativní akce, odehrávající se pod hlavičku Nadace pro globální vzdělávání a sportovní přípravu mladých, založené celosvětovou fotbalovou asociací FIFA. Tedy pořadatelem tohoto Mistrovství světa. Už před jeho zahájením se prý podařilo vybrat kolem tří set padesáti milionů dolarů, k nimž z každé prodané vstupenky na jeden z rekordního počtu 104 zápasů šampionátu přibude další dolar. A zmíněná přestávková show 19. července má ke sbírce přilákat další pozornost. 

Budiž, proč ne, záslužným činům se meze nekladou. Anebo přece jen nějaké, rozuměj estetické a etické? Anebo jinak a natvrdo řečeno, je někde hranice mezi ušlechtilým činem, jakým podpora charitativního úsilí nesporně je, a mezi rizikem, že ze sebe udělám snadný terč posměchu, a navíc rozmělním obraz hudebních těles, která jsou synonymem vyšší kultury? Či ho dokonce zesměšním? Neudiví proto, že jsem se o přestávku začal zajímat snad ještě víc než o samotné utkání. Co nám, několika miliardám diváků nabídne? A pomůže přitáhnout alespoň letmou pozornost ke klasice, což by nesporně představovalo další záslužnou rovinu této prezentace? 

Koneckonců, sympaticky se jeví i jiný, toho času pilně připravovaný koncert, který se uskuteční 23. srpna pod širým nebem v ikonické kalifornské aréně Hollywood Bowl. Místo plánovaného, zřejmě okázalého rozloučení s Dudamelovým letitým působením v čele Losangeleských filharmoniků, kam místo něj přichází Lorenzo Viotti, proběhne na výslovné Gustavovo přání charitativní večer ve prospěch nedávného zemětřesení v dirigentově Venezuele. Zemi, o které sám – jakkoli je už dlouho světoobčanem a k její politice má zjevné výhrady – říká, že ji stále považuje za svou vlast. Na uspořádání zmíněného koncertu se podílí Organizace spojených národů i Rozvojová banka pro oblast Latinské Ameriky a Karibiku. Výčet hvězdných účinkujících, prý výhradně z klasické hudby, se upřesňuje a zatím tají.

Ale zpět k tomu, co se nakonec v neděli večer, kolem dvaadvacáté hodiny našeho času odehrálo. Už různá upřesnění, která postupně začala z místa činu přicházet, zněla zlověstně. Nakonec to prý bude tak, že zmíněných jedenáct minut bude vyhrazeno všem účinkujícím dohromady, protože zbylých devatenáct zabere příprava kulis pro show a jejich následná likvidace. Plus – dalo se předpokládat – bude vyčleněn lukrativní čas pro televizní reklamy. Co se tedy do omezené stopáže vměstná, a jakou roli v tom, proboha, mohou sehrát dvě symfonická tělesa?

Výsledek byl, inu, z pohledu jejich spoluúčasti na přestávkovém show zdrcující. Že z tajemně nasvíceného tunelu, odkud běžně nastupují hráči, vyjede nejprve blikající povoz s blyštivě oděnou Madonnou, se dalo koneckonců očekávat. Zvlášť pokud jí v roli pomyslných bodyguardů efektně asistovali dva bývalí, dosud sošní fotbalisté. Co ale následovalo potom, je poměrně nesnadné popsat. Jednalo se totiž o směsici, spíše snad vzájemně nesouvislý shluk krátkých hudebních čísel, které divákům připomněly titěrný tenor pop písničkáře Justina Biebera či roztančenou siluetu vnadné zpěvačky Shakiry. Mezitím se pouhopouhá minuta a pár vteřin navíc našla i pro Dudamela a spol.

Označit jeho „symfonický band“ tímto způsobem není přehnané. Z obou těles, newyorského i venezuelského, se totiž představily jen hrstky, ne-li trosky v podobě stojících muzikantů. Bylo jich dohromady dvacet, možná třicet? Nestačil jsem je v tom spěchu spočítat. Proč museli stát? Na to, aby se jim na místo donesly židle a pulty, přece nebyl čas! A tak se snaživě vlnili s houslemi pod bradou či violoncelly před dolními končetinami, aby vyluzovali zvuky, které kdoví zda byly pravé, zahrané naživo, anebo předtočené. 

Každopádně nezněl v jejich podání úryvek, co já vím, od Čajkovského či Verdiho, ale rocková halekačka Seven Nation Army od skupiny White Stripes, prý často spojovaná s chorály publika na fotbalových zápasech. K jejímu vyznění byl přirozeně zapotřebí bigbeatový bubeník. Kdo by čekal, že za bicí usedne aspoň legenda typu Ringo Starra, se zlou by se potázal. Do plechů mlátila oživlá postavička z legendárního loutkového programu The Muppet Show… 

A před tímto bizarním seskupením poskakoval a vesele se křenil Maestro Dudamel. Na sobě modrý dres s číslem jedna na zádech. Ostatně, hudební „produkci“ doprovázely desítky tanečnic a tanečníků v teplákových soupravách, tuzemskému oku neodbytně připomínající naše někdejší spartakiády. Pravý vrchol zábavy byl pak dosažen, když se píseň zlomila do rytmu, připomínajícího divácký hit končícího mistrovství. Neboli davové šílenství, které se z Norska přeneslo do zámořských stadionů. Všichni na povel, patřičně hlasitý a doprovázený bubny, veslovali a veslovali. Nyní si, jakoby náruživě, zavesloval též Gustavo Dudamel. Cítil se přitom tak nadšeně, jak vypadal?

Dlouho do noci se mi pak hlavou převalovala úvaha, nastíněná v úvodní části tohoto textu. Kde je pomyslný předěl mezi tím, co propagaci klasické hudby prospívá a co ji naopak de facto zesměšňuje? Kam až je slavný zástupce této hudební kultury nucen či ochoten zajít, aniž by se jeho vystoupení překlopilo ve frašku? Kolik ze své pověsti, své prestiže a svého renomé obětuje ve prospěch dobrého záměru, který, doufejme, pomůže bezpočtu chudých, talentovaných dětí na planetě? Odpověď na takto obecně položenou otázku neznám. Je totiž, domnívám se, individuální. A liší se od jedné umělecké osobnosti k druhé.

Foto: Facebook New York Philharmonic, archiv KlasikaPlus.cz

Facebook X E-mail WhatsApp