Národní festival Smetanova Litomyšl se nezadržitelně blíží, květen však v Litomyšli patří již tradičně koncertu tělesa, které je doma ve zdejším Smetanově domě, Litomyšlskému symfonickému orchestru. Ten se v úterý 5. května 2026 při 612. litomyšlském hudebním večeru vrátil po roční, rekonstrukcí vynucené pauze na své domovské pódium a oslovil své posluchače a příznivce pořadem s přiléhavým názvem Duality.

Existence dvou protikladných, a přitom v jistém smyslu vzájemně se dokonale doplňujících principů hudebních i myšlenkových snad nemohla být v programu večera patrná více. První část programu obstaral Koncert pro violu a orchestr D dur německého skladatele Franze Antona Hoffmeistera s vynikajícím Jiřím Pinkasem, kterého zdejší publikum dobře zná jako člena Bennewitzova kvarteta. Uvedené dílo je téměř dokonalou reprezentativní ukázkou autorovy typické tvorby. Vyvážené, jasně strukturované, melodické, téměř taneční a vlastně i vpravdě zábavné. S tímto autorovým záměrem pak plně korespondovala také interpretace. Sólista i orchestr nadchli přítomné soustředěným výkonem a velmi dobrou souhrou podpořenou vzájemným respektem, který byl i z hlediště jasně znát. Provedení nescházel potřebný entuziasmus ani náležitá gradace. Výkon Jiřího Pinkase lze pak bez váhání označit za virtuózní a jeho tvorbu tónu za kouzelně podmanivou.

S radostnou, téměř až bezstarostnou první částí v dokonalé dramaturgii koncertu ostře kontrastovala část druhá, v níž se posluchači stali svědky premiéry revidovaného díla Stabat Mater současného skladatele Davida Lukáše, který původní instrumentaci rozšířil o party harfy a lesních rohů. Všeobecně známý církevní hymnus líčící bolest Marie pod Kristovým křížem (pokládaný mnohými za jednu z největších latinských hudebních sekvencí všech dob) zkomponoval autor pro sopránové sólo, dvojhlasý sbor a orchestr, a to se snahou o čitelné a všeobecně přístupné harmonicky melodické zpracování.

Co je však podstatnější, pojal jej jako své osobní vypořádání se s těžkým životním obdobím odcházení své milované maminky s fatální diagnózou. A třebaže Stabat vypráví o bolesti matky nad ztrátou syna, nalezl zde paralely ke svému – v opačném gardu postaveném – prožívání. A skrze tento text mohl, jak se sám vyznává: „…vepsat do hudby své nejhlubší pocity, bolesti, ale i naději a víru ve Světlo, v Boha. Myšlenku, že i v bolesti musí člověk hledat světlo, které tam někde opravdu je a dává naději, útěchu a pozitivitu.“

Co Lukášovo Stabat Mater, ve kterém se pozoruhodně snoubí klasika s modernou a jímavá melodičnost s rozervanou, leč dobře akceptovatelnou disonancí, zásadně odlišuje od dlouhé řady ztvárnění dalšími autory, je – vedle skladatelovy silné osobní zainteresovanosti – do cyklu netradičně zařazený text modlitby Ave Maria. Nejen v její původně míněné podobě modlitby k matce Páně, ale jako modlitby adresované jeho drahé mamince a vlastně všem milujícím matkám… Chvíle, kdy známá slova šeptá orchestr do zvuku viol, hlubokých smyčců a dechů, patří k nejpůsobivějším momentům díla vůbec. Bez nadsázky a jakéhokoli patosu lze říci, že orchestr, ženský sbor Vokální harmonie Hradec Králové, vedený sbormistrem Jaromírem Schejbalem, i sólistka, sopranistka Eva Esterková pochopili záměr i intenzitu citové angažovanosti autora, který provedení díla osobně řídil, naprosto dokonale. Výsledkem bylo neskutečně silné niterné svědectví zanechávající posluchače v hlubokém tichém zamyšlení ještě dlouho po doznění posledního tónu. A to ticho bylo očistné a bylo vzácné… A naplňovalo člověka zvláštní vděčností… Díky. Díky za něj.

Jaromír Kašpar

Foto: archiv Jaromíra Kašpara

Facebook X E-mail WhatsApp