10. květen

Svátek má Blažena.

2025 – zemřel Matthew Best, anglický pěvec – basista, dirigent, skladatel, editor a pedagog (narodil se 6. února 1957). Byl mezinárodně uznávaným dirigentem vokální hudby; uváděl ji se svým souborem Corydon Singers, který založil v roce 1973. V roce 1991 k tomu přidal Corydon Orchestra. Soubory vystupovaly do roku 2000. Měl za sebou vedle toho dlouhou kariéru sólisty v Královské opeře Covent Garden a Anglické národní opeře, kde ztvárnil hlavní role, mimo jiné i Wotana ve Wagnerově Prstenu Nibelungově. Zpíval také ve sboru Monteverdi Choir Johna Eliota Gardinera a v letech 2015 až 2024 byl hlavním učitelem zpěvu na Royal Northern College of Music. Složil operetu Alenka podle Alenky v říši divů, která byla v roce 1979 uvedena v Cambridge.

2012 – papež Benedict XVI. podepsal dekret, kterým katolická církev prohlásila za svou světici Hildegardu von Bingen (1098 – 1179), benediktinskou řeholnici, literární a hudební autorku, německou křesťanskou mystičku. Dokončil tak proces svatořečení započatý už roku 1228.

2012 – zemřel Bernardo Sassetti, portugalský klavírista a hudební skladatel (narodil se 24. června 1970), autor filmové hudby a jazzový hudebník. Byl pravnukem Sidónia Paise, portugalského prezidenta v roce 1918.

2008 – zemřela Leyla Gencer, turecká pěvkyně – sopranistka (narodila se 10. října 1928), známá jako La Diva Turca. Většinu své kariéry, trvající od začátku 50. let do poloviny 80. let, strávila v Itálii, a to ve stínu své slavnější kolegyně z La Scaly Marie Callas. Její repertoár zahrnoval více než sedmdesát rolí. Především přispěla ke vzkříšení děl Gaetana Donizettiho, včetně některých zapomenutých. Zpočátku zpívala ve sboru Tureckého státního divadla a roce 1950 debutovala v Ankaře na operní scéně v roli Santuzzy v Mascagniho Sedláku kavalírovi. O tři roky později debutovala ve stejné roli v Teatro di San Carlo v Neapoli. V milánské La Scale debutovala v roce 1957 jako Nová převorka ve světové premiéře Poulencových Dialogů karmelitek. Do roku 1983 tam pak postupně ztvárnila devatenáct rolí. Po otci byla Turkyně, její matka však byla Polka, potomek zchudlé litevské šlechty.

1987 – zemřel Miroslav Venhoda, varhaník, sbormistr, hudební organizátor a skladatel (narodil se 14. srpna 1915), znalec a popularizátor hudby starších epoch. Proslul zejména jako umělecký vedoucí souboru Noví pěvci madrigalů a komorní hudby, který sám založil a v letech 1956 až 1979 vedl a který se roku 1967 transformoval v profesionální soubor Pražští madrigalisté. Méně už se ví, že na konci 30. let studoval v Římě na Pontificio Instituto di Musica Sacra a že v Praze vedl od roku 1939 do roku 1950 chlapecký soubor Schola Cantorum – internátní školu zaměřenou hlavně na výuku gregoriánského chorálu, vokální polyfonie, hry na klavír, harmonium a varhany i hudební teorie, ale také na tvůrčí práci výtvarnou a nástrojařskou; to vše s laskavým rodinným zázemím a s důrazem na křesťanské hodnoty. Vyučoval také na středních školách a působil jako varhaník a regenschori v pražských chrámech a byla redaktorem a hudebním režisérem Gramofonových závodů… Pražští madrigalisté oživovali pozapomenuté hudební památky a oživovali hudební nástroje ze sbírky Národního muzea. Jedinečným počinem byly pravidelné sobotní koncerty v 17:17 na schodišti v Národním muzeu. Vedení souboru předal Venhoda Svatopluku Jányšovi.

1970 – narodila se Gabriela Montero, venezuelsko-americká klavíristka. První veřejné vystoupení měla v pěti letech, v osmi s Národním mládežnickým orchestrem Venezuely provedla Haydnův Klavírní koncert D dur. V devíti získala vládní stipendium ke studiu v USA. Kariéru započala v proslulém venezuelském hudebním vzdělávacím programu El Sistema, který však v dospělosti kritizovala – není podle ní izolovaným kulturním fenoménem, ale nástrojem politické propagandy tamního režimu, porušujícího lidská práva… Později studovala na Královské hudební akademii v Británii. Vystupovala ve významných koncertních sálech v USA a Evropě. Hrála 20. ledna 2009 na inauguraci amerického prezidenta Baracka Obamy nebo 10. prosince 2025 během předávání Nobelovy ceny míru venezuelské opoziční vůdkyni Marii Corině Machado. V roce 2024 ve Stockholmu provedla svůj vlastní Klavírní koncert č. 1 „Latinský“. V květnu 2024 obdržela Cenu Václava Havla za tvůrčí disent – za „projevování odvahy a kreativity k popírání nespravedlnosti a životu v pravdě“.

1957 – premiéru měl Klavírní koncert č. 2 F dur, op. 102 Dmitrije Šostakoviče, zkomponovaný k 19. narozeninám jeho syna Maxima. Právě ten zahrál při premiéře sólový part; byl to jeho absolventský koncert na Moskevské konzervatoři.

1957 – narodil se Petr Daněk, muzikolog, pedagog, dramaturg. Pracoval v Ústavu teorie a dějin umění ČSAV, byl během let programovým ředitelem Symfonického orchestru hl. m. Prahy FOK, dramaturgem festivalu Pražské jaro a intendantem Pražského filharmonického sboru. Vyučoval na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, na hudební fakultě pražské AMU, kde spoluvytvářel obor hudební management, a na Vysoké škole múzických umění v Bratislavě. Umělecky vedl soubory Duodena cantitans (1983–2001), Capella Rudolphina a Octopus Pragensis, zabývající se interpretací hudby renesance, raného baroka a současnosti.

1951 – premiéru měl Koncert pro lesní roh a orchestr B dur, op. 91 Reinholda Glièra, nejznámější z autorových děl. Pro první provedení ho v Leningradu nastudoval sovětský hornista Valerij Polekh, na jehož návrh skladba vznikla a byla mu věnována. Jde o hudbu v neoklasicistním stylu se silnými romantickými vlivy.

1938 – narodil se Maxim Šostakovič (Maxim Shostakovich), rusko-americký klavírista a dirigent, syn skladatele Dmitrije Šostakoviče. Vzdělání získal na moskevské a leningradské konzervatoři, pak se stal šéfdirigentem moskevského Symfonického orchestru Svazového rozhlasu a televize, se kterým mimo jiné uvedl 8. ledna 1972 premiéru Patnácté symfonie svého otce. V roce 1981 emigroval do Západního Německa a později se usadil v USA. Dirigoval mimo jiné Neworleanský symfonický orchestr a Hongkongský filharmonický orchestr. V 90. letech vrátil do Petrohradu. Se Symfonickým orchestrem hl. m. Prahy FOK v české metropoli postupně natočil komplet všech otcových patnácti symfonií.

1920 – narodil se Josef Svoboda, scénograf (zemřel 8. dubna 2002), jevištní výtvarník a pedagog, jeden z tvůrců Laterny magiky. Za život vytvořil výpravu pro více než 700 inscenací. V roce 1945 byl angažován jako šéf výpravy ve Velké opeře Divadla 5. května, od roku 1948 působil pak v Národním divadle – postupně jako jevištní výtvarník, šéf umělecko-technického provozu, scénický výtvarník a šéf výpravy, šéfvýtvarník a scénický hlavní výtvarník. Jeho první zahraniční scénou byla Rusalka v Teatro La Fenice v Benátkách v režii Václava Kašlíka. Pracoval také pro newyorskou Metropolitní operu (Carmen, 1972; Sicilské nešpory, 1974; Prodaná nevěsta, 1978), v Kennedyho centru ve Washingtonu, ve Slovinském národním divadle v Lublani, v Grande Opéra v Paříži, na Hudebních slavnostech v Bayreuthu (1969 Bludný Holanďan; 1974 Tristan a Isolda), ve Velkém divadle v Ženevě, v Londýně (1974 Wagner: Prsten Nibelungův), ve státní opeře v Mnichově, v Miláně, v Deutsche Oper v Berlíně (Hoffmannovy povídky, 1969; Ariadna na Naxu, 1970; Z mrtvého domu, 1981; Salome, 1990) a v Komische Oper v Berlíně. Podílel se na přípravě scény pro EXPO 67 v kanadském Montrealu a pro EXPO 70 v japonské Ósace. Mezitím v roce 1958 připravil společně s bratry Alfrédem a Emilem Radokovými v rámci Laterny magiky pro československý pavilón na Světové výstavě EXPO 58 v Bruselu představení a realizoval pro něj scénu využívající promítací systém polyekran. Od roku 1973 byl v Národním divadle uměleckým šéfem Laterny magiky, po jejím osamostatnění v roce 1992 se stal jejím ředitelem. V letech 1968–1989 byl řádným profesorem architektury na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze. O scénografii přednášel také na univerzitách po celém světě – v Brazílii, USA, Kanadě, Itálii a Francii. V roce 1990 vydal ve spolupráci s Milenou Honzíkovou knihu s názvem Tajemství divadelního prostoru. České kulturní prostředí dalo světu po druhé světové válce tři mimořádné osobnosti: Miloše Formana, Milana Kunderu a Josefa Svobodu. Žádný jiný český umělec nedosáhl ve svém oboru tak zásadní postavení na mezinárodní kulturní scéně.

1907 – premiéru měla opera Ariana a Modrovous (Ariane et Barbe-bleue) Paula Dukase. Stalo se tak v pařížském Salle Favart, kde ji uvedla Opéra Comique. Francouzské libreto je s malými změnami adaptací stejnojmenné symbolistické hry Maurice Maeterlincka, která je volně inspirována povídkou La Barbe bleue od Charlese Perraulta. Maeterlinck původně počítal s použitím Ariany jako libreta pro Edvarda Griega. Když Grieg plány na komponování opery opustil, nabídl ji spisovatel Dukasovi, který pak na partiturě pracoval v letech 1899 až 1906. Při premiéře zpívala titulní roli Maeterlinckova partnerka Georgette Leblanc… Pohádku o Modrovousovi zhudebnili také André Ernest Modest Grétry, Jacques Offenbach a Béla Bartók.

1888 – narodil se Max Steiner, rakouský skladatel (zemřel 28. prosince 1971), spolu s Erichem Wolfgangem Korngoldem, Franzem Waxmanem, Alfredem Newmanem a Miklósem Rózsem jeden z otců žánru filmlvé hudby. Narodil se ve Vídni, jeho kmotrem byl skladatel Richard Strauss. Roku 1904 se usídlil v Londýně, o deset let později přišel do New Yorku a prakticky okamžitě se uchytil na Broadwayi. V roce 1929, v době, kdy končila éra němého filmu, dostal nabídku z Hollywoodu… Složil hudbu k více než 350 filmům, byl 24krát nominován na Oscara a třikrát ho získal. Za jeden z mezníků v dějinách filmové hudby je označován film King Kong z roku 1933, ve kerém se jeho hudba stala jednou z nejsilnějších významotvorných složek. Soundtrack je jednou z prvních původních partitur zvukového filmu, která je dnes reprodukována jako komplexní samostatné dílo klasické hudby. Za další mezník bývá označován film Denunciant: Steiner napsal hudbu před natáčením a některé scény se jí při natáčení přizpůsobily. Za tuto hudbu získal svého prvního Oscara.

1885 – zemřel Ferdinand Hiller, německý klavírista, skladatel a dirigent (narodil se 24. října 1811), některé zdroje uvádějí datum 11. května 1885. V deseti letech veřejně hrál jeden Mozartův koncert, o dva roky později složil svou první skladbu. V letech 1825 až 1827 byl žákem Johanna Nepomuka Hummela ve Výmaru. V Paříži se spřátelil s Chopinem, Berliozem a Lisztem; upoutal pozornost Gioacchina Rossiniho, který mu pomohl s uvedením jeho první opery Romilda v Miláně, která nicméně nebyla úspěšná. V roce 1843 se stal nástupcem Felixe Mendelssohna-Bartholdyho na postu šéfa Orchestru lipského Gewandhausu. V roce 1845 mu Robert Schumann věnoval svůj Klavírní koncert a moll. V Kolíně nad Rýnem v roce 1850 založil konzervatoř a byl až do roku 1884 jejím ředitelem. Jeho žákem byl mimo jiné Max Bruch. Během této doby byl dvanáctkrát ředitelem Dolnorýnského hudebního festivalu a dirigoval koncerty Gürzenich-Orchestru. Působil také v Drážďanech, kde už v roce 1845 asistoval u inscenace Wagtnerova Tannhäusera. Během sezóny 1852–53 byl dirigentem Italské opery v Paříži. Byl autorem šesti oper, tří klavírních koncertů, houslového koncertu a množství komorní hudby.

1869 – zemřel Wilhelm Bernhard Molique, německý houslista (narodil se 7. října 1802) a skladatel samouk. Jeho hudba vykazuje Beethovenovy, Mozartovy, Spohrovy a Mendelssohnovy vlivy. Radikálnější výboje, které reprezentoval Berlioz a novoněmecká škola se ho nedotkly. Napsal pět klavírních a šest houslových koncertů, populární Koncert pro violoncelo, symfonii, osm smyčcových kvartetů a řadu dalšch komorních skladeb, ale také oratorium Abraham, dvě mše a mnoho písní. V letech 1849 až 1866 žil v Londýně.

1868 – Na hoře Říp se konal první „Tábor lidu“ za účasti 20.000 osob požadujících spravedlnost pro české země v rámci Rakouska. Při této příležitosti tam byl vylomen základní kámen pro stavbu Národního divadla, jeden ze dvou desítek kamenů shromážděných z památných míst českých zemí. Stavba budovy Národního divadla byla položením základního kamene symbolicky zahájena 16. května 1868. Prahou prošel od Invalidovny na nábřeží mohutný průvod. Odhaduje se, že slavnosti se zúčastnilo na 150.000 lidí.

1864 – narodil se Eugen d’Albert, německý klavírista a skladatel (zemřel 3. března 1932). Byl žákem Franze Liszta. Komponoval hudbu orchestrální, vokální, komorní, klavírní i operní. Jeho otec byl skladatel taneční hudby a taneční mistr. Eugen se začal hudebně vzdělávat ve dvanácti letech. V šestnácti začal veřejně vystupovat, byl nejmladším klavíristou, který v té době koncertoval s Vídeňskými filharmoniky. Přestěhoval se do Německa, kde navázal přátelský vztah s Lisztem. Byl jmenován dvorním pianistou ve Výmaru, koncertoval po celém světě, ale v roce 1905 podnikl turné po Americe, které skončilo neúspěchem. Pak se věnoval hlavně komponování a stal se ředitelem berlínské Hochschule für Musik. Zemřel krátce po dokončení opery Mister Wu. Byl šestkrát ženatý a mezi jeho hobby patřila medicína. Je pohřben na hřbitově v Morcote, kantonu Ticino ve Švýcarsku.

1862 – narodil se Karel Bautzký, hudební skladatel (zemřel 3. března 1919). Vystudoval pražskou varhanickou školu, byl žákem Antonína Dvořáka a Zdeňka Fibicha. Po absolvování byl nějaký čas učitelem hudby ve Vídni. Po návratu do Prahy se stal varhaníkem v Týnském chrámu na Starém Městě a v chrámu svatého Mikuláše na Malé Straně, kde se později stal ředitelem kůru, stejně jako v kostele svatého Haštala. Sbíral staré hudebniny a shromáždil sbírku velmi cennou pro studium českého hudebního života, zejména s ohledem na chrámovou hudbu. Byl velmi talentovým skladatelem. Jeho širší oblibě ale zabránilo to, že se záhy zcela zaměřil na chrámovou hudbu.

1826 – zemřel Giuseppe Sigismondo, italský skladatel, knihovník a historik (narodil se 13. září 1739). Studoval práva a hudbu v Neapoli jako žák Duranteho a Porpory. Většina jeho autografů je uložena v knihovně Konzervatoře hudby St. Pietro a Majella, včetně čtyř mší, dvou oratorií, dvaceti kantát a skladeb pro varhany a cembalo.

1785 – zemřel Étienne-Joseph Floquet, francouzský operní skladatel (narodil se 23. listopadu 1748). V Paříži se proslavil svým Requiem, které napsal k pohřbu skladatele Jeana-Josepha de Mondonville. Jeho první práce pro pařížskou operu, hrdinský balet L’union de l’amour et les arts, se setkala s triumfem. Příchod Christopha Willibalda Glucka do Paříže však záhy změnil hudební vkus a Floquetův styl se stal nemoderním. Úspěchu už nedosáhl ani po návatu ze studjních let strávených v Itálii. Zanechal po sobě dvě nedokončené opery.

1770 – zemřel Charles Avison, britský skladatel (narodil se 16. února 1709), komponující v přechodném stylu střídajícím barokní a klasicistní idiomy. Působil jako varhaník v Newcastlu. Nejznámější jsou jeho 12 Concerti grossi, stylově se podobající dílům jeho londýnského učitele Geminianiho, a dále Esej o hudebním projevu, první podobný text publikovaný v angličtině. V Newcastlu také pořádal abonentní koncerty, tamní první koncerty svého druhu.

1760 – zemřel Johann Christoph Graupner, německý cembalista a skladatel (narodil se 13. ledna 1683), současník Georga Philippa Telemanna, Georga Friedricha Händela a Johanna Sebastiana Bacha, se kterým soupeřil, když se ucházel o místo kantora v Lipsku. Jako první byl vybrán Telemann, ten však odstoupil poté, co si v Hamburku zajistil zvýšení platu. Druhým v pořadí byl Graupner, jeho zaměstnavatel, panovník v Hesensku-Darmstadtu ho však nepropustil a Graupner tam nakonec od roku 1709 sloužil až do roku 1754. Pozice v Lipsku tak byla nakonec přiznána dalšímu kandidátovi – Bachovi… Graupner byl plodný autor: v jeho katalogu se dochovalo na 2000 děl, včetně 113 sinfonií, 85 suit, 44 koncertů, osm oper, 1418 duchovních a 24 světských kantát, 66 sonát a 57 cembalových partit. Jeho rukopisy se staly předmětem dlouhého soudního sporu mezi dědici a vládci Hesenska-Darmstadtu. Dědicové prohráli a hudební odkaz zůstal veřejnosti nepřístupný, nicméně dochoval se v plném rozsahu. Ke Graupnerově posmrtnému zapomnění přispělo i to, že kromě Johanna Friedricha Fasche měl jen velmi málo žáků, kteří by na něj přímo navazovali.

1697 – narodil se Jean-Marie Leclair starší, francouzský skladatel a houslový virtuos (zemřel 22. října 1764), zakladatel francouzské houslové školy a završitel syntézy barokního stylu francouzského a italského. Působil v Paříži, kde vystupoval v rámci veřejných koncertů Concert Spirituel a věnoval se komponování, hlavně sonát pro flétnu a basso continuo; dále pracoval na dvoře oranžské princezny Anny Hannoverské v Haagu jako kapelník jejího soukromého orchestru. A na čas vstoupil v Madridu do služeb infanta Filipa Parmského, velkého obdivovatele francouzské hudby. Jeho bratři Jean-Marie Leclair mladší (1703–1777), Pierre Leclair (1709–84) i Jean-Benoît (1714-1759) byli rovněž hudebníky.