Klarinetista Karel Dohnal hraje Stockhausenova Harlekýna už téměř deset let a blíží se k jeho devadesáté repríze. Skladba na pomezí koncertu a divadla se stala jedním z jeho stěžejních projektů – a zároveň zážitkem, který podle něj funguje napříč kulturami i generacemi. Nejbližší repríza se uskuteční pozítří na festivalu Klášterní hudební slavnosti.

Kolikátá repríza Harlekýna tě čeká? 

Teď 27. června na Klášterních hudebních slavnostech v Bruntále to bude 88., pak hraju v Číně v Zunyi v provincii Kuej-čou, to je 89., a na festivalu v Českém Krumlově 30. července to bude číslo devadesát.

Máš už v kalendáři naplánovanou „stovku“? 

Zatím ne. Budu ji muset plánovat, až se to bude blížit. Někdy se totiž stane, že mám Harlekýny v kalendáři s velkým předstihem a někdy se mezi ně vloží ještě nějaké další představení. Nejde to tedy odhadnout příliš dlouho dopředu. Ale mohlo by to přijít někdy zhruba za rok. Moje vize je, že by se Harlekýn vrátil zpátky tam, kde začal, tedy do Švandova divadla v Praze. Klidně by u toho mohla být výstava o tom, kde všude už Harlekýn zazněl, protože jsem ho hrál fakt po celém světě a těch zážitků je spousta. 

Jak prostředí, kde hraješ, ovlivňuje jednotlivá představení?

Prostředí je hodně důležité. Snažím se ta místa vybírat opravdu pečlivě. Pokud nevím, do čeho jdu, chci od pořadatelů alespoň fotku sálu, případně jednám o možných úpravách nebo změně místa. Harlekýn potřebuje několik splněných podmínek, aby fungoval. Potřebuje mít sál s jevištěm, kde jsem vyvýšený, aby viděli i lidé v zadních řadách, protože mnohdy v průběhu představení ležím, klečím nebo sedím na zemi. Musím mít to publikum velice blízko pódia. Dost často v průběhu představení s publikem komunikuji pantomimicky různými gesty. Organizátoři mnohdy chtějí, aby diváci seděli do půlkruhu kolem mě a já byl uprostřed, ale to taky nefunguje, protože gesta, která dělám na jednu stranu, diváci za mnou nevidí. Při představení je navíc tma a jediné světlo je takový sledovací bodový reflektor, který je na mě namířený. Dělá to skvělou divadelní atmosféru a pro diváky to funguje skvěle. Pro mě už je to náročnější, protože to světlo je tak oslňující, že vidím maximálně třeba metr před sebe. Představení je založené na komunikaci s diváky, ale já ne vždycky vím, na koho konkrétně se zrovna dívám.

Jakou roli v představení Harlekýna hraje právě publikum? 

Obrovskou. A kupodivu se po světě moc neliší. Někdy je ze začátku chladnější, ale pak pochopí, že je to vlastně veselé představení, a postupně roztaje. Někdy je to skvělé od první noty. Zajímavé je, že v Evropě a v Americe jsou reakce podobné, ať jsou to dospělí, nebo je to smíšené či dětské publikum. Lidé se smějí, někdy víc, někdy míň, ale prostě to funguje. 

Největší rozdíl byl, když jsem hrál Harlekýna v Japonsku. Na těch místech, kde se obvykle lidi smějou, se místo smíchu ozývalo sborové: „Hóóó!“. Tak mě to překvapilo, že jsem se málem začal smát sám, bylo to neuvěřitelné. Během představení je tam takových míst strašně moc, ale pokaždé zaznělo to sborové „Hóóó!“.

Jaké je u Harlekýna dětské publikum?

Nejvíc mi v paměti utkvělo jedno představení na festivalu Struny dětem v divadle Minor. Tam bylo výhradně dětské publikum. Já jsem neprozřetelně řekl organizátorům, že je to interaktivní představení a že rodiče nemusí děti nijak usměrňovat. Ty děti to pochopily tak, že opravdu můžou dělat, co chtějí, a začaly doslova řádit. Během představení reagovaly na všechno, co jsem dělal. Některé chodily až ke mně na pódium. Byla v tom úžasná radost a bylo to skvělé představení. Rodiče, kteří stáli během produkce úplně vzadu, za mnou pak chodili a říkali: „To jste nás úplně dostal, jak se ty děcka dostaly do ráže.“

Dostávám informace, že děti pak doma vytáhnou flétničku, na kterou nechtějí nikdy cvičit, ale po Harlekýnovi s ní chodí celý den a hrají si na Harlekýna. Dětské publikum je skvělé a mám radost, že na ně má Harlekýn takový vliv.

Ale zažil jsem i to, jak jsou děti upřímné. V představení je třeba místo, kde hraju takového „pedantického učitele“. Jednou jsem se jako pedantický učitel tvářil opravdu přísně na jednoho pána v první řadě a dítě vedle něho začalo brečet, protože se o tatínka bálo.

Na obsluhu světla a další technické věci si vozíš svůj tým, nebo zaučuješ někoho na místě?

Vždycky mám k ruce někoho místního, není to až tak složité. Navíc jsem si pořídil svoje světlo, což to dost usnadňuje. Hlavní výhoda je v tom, že se přesně vejde do rozměrů palubního zavazadla. Takže když někam letím, mám na palubu akorát malý kufřík s klarinetem a plátěnou tašku s touhle lampou. 

Své světlo sis vozil už od začátku, nebo jsi k tomu dospěl postupně? 

Ze začátku, třeba takových deset představení, jsem ho neměl, ale vždycky s tím byl nějaký problém. Poslední kapkou a motivací s tím něco udělat byl koncert v Limě v Peru. Tam po velkých peripetiích sehnali followspot, ale byla to obrovská lampa pro takové ty popové koncerty někde na stadionu. Měl asi metr a půl a extrémně hřál. Nakonec to fungovalo celkem dobře, ale na úplném konci, s poslední notou, kdy se má světlo vypnout a má nastat úplná tma, se ozvala rána a ta lampa vybouchla.

Naštěstí se nikomu nic nestalo a protože to bylo na konci, ani diváci o nic nepřišli. Ale tehdy jsem si řekl, že to takhle dál nejde a pořídil si vlastní techniku.

Kdyby ses mohl se Stockhausenem setkat, na co by ses ho zeptal?

Vlastně mě nic nenapadá. Stockhausen totiž ve svých partiturách všechno velice detailně popisuje. A ví se, že byl velice nerudný a pedantický. Takže bych se možná i bál ho s něčím oslovit. Traduje se historka, že jednou poslouchal generálku před koncertem, kde měla zaznít jeho skladba In Freundschaft. Sólista v jednom místě nedodržel rytmus zcela přesně a místo šestnáctiny zahrál osminu. Stockhausena to tak rozlítilo, že ten večer zakázal tomu hráči s jeho skladbou vystoupit.

Jak ses k Harlekýnovi vlastně dostal?

Hrál jsem v rámci cyklu Prague Philharmonia „Krása dneška“ právě skladbu In Freundschaft, která rovněž propojuje hraní na nástroj s divadelním ztvárněním. Na základě toho mě dramaturgie oslovila, jestli bych neměl v repertoáru ještě něco podobného. Na Harlekýna jsem měl zálusk už dlouho, i když jsem ho ještě nikdy nehrál. Takže jsme se domluvili na nejpozdější možné datum v následující sezóně a měl jsem deset měsíců na to, abych všechno zvládl. Tu skladbu není snadné zahrát, náročné je samozřejmě naučit se ji zpaměti, ale jak k tomu přidáte pohyb, všechno se vám to rozpadne. Takže to bylo opravdu výživné po všech stránkách. I teď, kdykoli se k představení vracím, vyžaduje minimálně měsíc intenzivní přípravy. Proto jsem rád, když mohu hrát Harlekýna v blocích, více představení za sebou.

Jak náročné je představení fyzicky?

Nesmírně náročné. Jednou jsem hrál někde v Česku a po koncertě za mnou přišel pán a říkal: „Bylo to skvělé, ale já jsem kardiochirurg, a když jsem vás viděl, tak jsem byl připraven skočit na pódium vám pomoci.“ Na konci je místo, které je vlastně asi nejtěžší z celého Harlekýna. Jsou to takové jakoby stupnicovité běhy, ale nejsou to úplně stupnice ani jednoduché akordy a nehraje se to úplně snadno. Stockhausen tam píše, aby se Harlekýn tvářil vesele, u toho se máte ještě točit a běhat po pódiu. Navíc je to po tanci, kdy je člověk úplně vyřízený, udýchaný a do toho přijde tady ten konec, který je extrémně náročný. Nedivím se tomu doktorovi, že když viděl, jak se tam točím (navíc schválně trošku přehrávám, že už se mi točí hlava), byl jako profesionál připravený mě zachraňovat.  

Harlekýn osciluje mezi „pedantickým učitelem“ a „vášnivým tanečníkem“. Máš pocit, že se na téhle škále sám někde nacházíš?

Postava Harlekýna má v sobě mnohem více charakterů než jen tyhle dva. Je tam třeba i hravý konstruktér, zamilovaný lyrik nebo rozpustilý posměváček. To, že jsem myslím důsledný učitel, miluju tanec a humor je mi velmi blízký, je snad to pro tohle představení ta pravá kombinace.

Vyvíjí se podle tebe vnímání Harlekýna v čase? 

Reakce jsou víceméně pořád stejné. Hlavně mi přijde, že lidi, kteří přicházejí s nedůvěrou na Stockhausena, odcházejí úplně nadšení a nevěřícně kroutí hlavou, že to je Stockhausen. Největší problém té skladby je vlastně právě to, že ji napsal Karlheinz Stockhausen. 

Jednou jsem hrál Harlekýna v Americe na festivalu v Lincolnu a přišel tam slavný klarinetista David Krakauer, který je se svou klezmerovou kapelou zvyklý vyprodávat stadiony pro deset tisíc lidí. Přišel za mnou po představení, byl úplně nadšený a říkal: „To je skvělé, je to hit, musíš to hrát prostě všude!“ Já na to, že problém je v tom, že když pořadatelé vidí „Stockhausen, trvá to 50 minut…“, často se hned vyděsí a okamžitě nabídku odmítnou. Krakauer ale na to, ať to nenabízím jako „Stockhausen: Harlekýn“, ale jen „Harlekýn“ a někde dole malým písmem „hudba: Karlheinz Stockhausen“. A je pravda, že spousta organizátorů už dnes představení propaguje právě jako Harlekýna, samozřejmě uvádí i, kdo to napsal, ale není to rozhodně to hlavní, jako když napíšete – Wolfgang Amadeus Mozart: Koncert pro klarinet. 

Jak na Harlekýna reaguje kritika?

Postupem času už se spousta organizátorů o Harlekýnovi doslechla a zvou mě, protože vědí, že to je dobré. Mám díky tomu spoustu recenzí. Jednou jsem hrál v Glasgow, kde byl velký komorní festival. V místě, kde dělám toho pedantického učitele, jsem se do toho trošku opřel. Jak nevidím, kdo přede mnou sedí, vybral jsem si jednoho náhodného člověka a byl jsem na něho fakt škaredý, vyloženě jsem toho učitele přehrával. Po koncertě za mnou přišel organizátor festivalu a říká: „To jste nám zavařil! To byl největší kritik z International Herald Tribune, kterého tady máme! To je náš kat! Ten nám ty koncerty vždycky úplně rozebere a máme trošku vítr z toho, co teď napíše.“ Když pak vyšla kritika v tom Herald Tribune, tenhle přísný kritik napsal, že to bylo jeho nejlepších padesát minut na koncertě, které kdy zažil. Byl z toho úplně nadšený, konečně ho prý něco opravdu vtáhlo. 

Jaké plány máš s Harlekýnem v příštích měsících?

Do podzimu mě čeká řada vystoupení. Vedle těch, o kterých už jsem mluvil, budu hrát ještě třeba na Evropském klarinetovém festivalu v Katovicích.

A pak si taky nechávám šít nový kostým. Bude vlastně dost podobný tomu původnímu, ale devadesát představení už se na něm přece jen podepsalo. Koupil jsem si taky nové boty, jsou to takzvané ghillies – speciální měkké taneční boty na skotské tance. Moc se mi líbí a kupodivu jsou pro tento účel ideální.

Co tě letos ještě čeká vedle Harlekýna?

Budu během podzimu vydávat nové CD, které jsme natočili spolu klavíristkou Eliškou Novotnou. Jsou to naše klarinetové úpravy skladeb autorů 20. století pro housle, violoncello nebo saxofon. Tento program, který jsme poslední léta hrávali na koncertech, zahrnuje Schnittkeho, Janáčka, Martinů nebo Françaixe. Úpravy jsou vlastně jednou z možností, jak běžný klarinetový repertoár rozšiřovat o nové skladby. Křest plánujeme někdy na přelomu září a října.

Kromě toho, že jsi sólista, máš pestrou kariéru komorní, jako hráč v orchestru i jako pedagog. Co ti pomáhá tohle všechno zvládnout?

Že mě to baví! Myslím, že je to klíčové. Těší mě každá z těch oblastí, co dělám. Baví mě hrát na pódiu jako sólista. Baví mě hrát v orchestru u nás ve Státní opeře, baví mě tam už jen vejít do šatny, protože tam máme perfektní partu. V opeře se navíc nikdy nudíte. Musíte být pořád ve střehu i u věcí, které perfektně znáte. Sólisté nahoře na pódiu nikdy nezpívají stejně a často se mění i dirigenti. Navíc hrajeme krásnou hudbu: Strausse, Wagnera, Brittena, Poulenca, Pucciniho a teď nově je to Brahms a Gershwin v baletu Who cares?.

Moc mě baví i učit v Ostravě na univerzitě, protože je to práce, kterou když děláte naplno, vidíte během let, jak ti studenti zrají a jak se vám proměňují pod rukama. Myslím si, že právě díky těm zkušenostem, které jsem nasbíral jako sólista, v orchestru, v komorním hraní i v oblasti metodiky, je teď ten pravý čas to předávat dalším. 

Foto: archiv KlasikaPlus.cz, GoOut, Libor Sváček

Facebook X E-mail WhatsApp