25. červen

Svátek má Ivan.

1997 – zemřel Michael Čakrt, skladatel, učitel, varhaník a sbormistr (narodil se 15. ledna 1924). Je známý hlavně svým působením na lidových školách umění v Trutnově a Žacléři. Jeho dílo není rozsáhlé, ale je žánrově různorodé. Mimo vlastní skladby provedl řadu úprav lidových písní, melodií z oper a oblíbených skladeb českých i světových skladatelů, a to pro smyčcový nebo komorní orchestr, sbor nebo pro různé pěvecké obsazení. Kromě skladeb určených pro děti v rámci jeho působení na lidové škole umění a pro potřeby chrámového sboru nebyly jeho skladby prováděny.

1993 – zemřel Miroslav Klega, skladatel a pedagog (narodil se 6. března 1926). Už na gymnáziu v Přívoze založil studentský orchestr, pro který napsal první skladby. Podílel se i na založení studentského divadla Kytice, mládežnického časopisu Nástup a umělecké revue Číslo. Jeho spolužákem byl pozdější sólista Národního divadla Ivo Žídek a stýkal se i s mladým básníkem Josefem Kainarem. Skladbu studoval na Pražské konzervatoři u Jaroslava Křičky a Emila Hlobila a dirigování u Václava Talicha. Po uzavření konzervatoře nacisty pokračoval ve studiu soukromě u Jaroslava Křičky. Po skončení války přešel na konzervatoř do Bratislavy, kde byl žákem Eugena Suchoně a Jána Cikkera. V roce 1965 absolvoval také půlroční stáž v Darmstadtu, kde studoval moderní skladatelské postupy u Karlheinze Stockhausena a Pierra Bouleze. Působil jako redaktor pro vážnou hudbu Slovenského rozhlasu v Bratislavě, v Ostravě se podílel na organizaci kulturního života severomoravského regionu. Byl zakládajícím členem a tajemníkem ostravské pobočky Svazu československých skladatelů, stal se dramaturgem opery Státního divadla v Ostravě a podílel se na založení Vyšší hudebně-pedagogické školy Zdeňka Nejedlého, nynější Janáčkovy konzervatoře v Ostravě, kde se stal ředitelem. Byl synem Ludvíka Klegy, legionáře a významného vítkovického lékaře, mj. spoluzakladatele Ligy proti tuberkulóze.

1983 – zemřel Alberto Ginastera, argentinský skladatel (narodil se 11. dubna 1916). Je považován za jednoho z nejpřednějších latinskoamerických skladatelů vážné hudby. Mezi jeho studenty byli Ástor Piazzolla, Waldo de los Ríos a Rafael Aponte-Ledée. Před Perónovým za podpory Guggenheimova grantu odešel s rodinou do USA a studoval tam u Aarona Coplanda v Tanglewoodu. Po návratu do Buenos Aires spoluzaložil argentinskou pobočku ISCM a Hudební a divadelní konzervatoř La Plata, kterou současně vedl, později se stal děkanem Fakulty hudebního umění a vědy na Argentinské katolické univerzitě. Ze všech univerzitních míst odstoupil v roce 1963 a plně se věnoval skladbě a řízení Latinskoamerického centra pro pokročilá hudební studia na Institutu Torcuato di Tella. Závěr života strávil ve Švýcarsku a věnoval se plně komponování. Spolu s dalšími jedenácti skladateli (C. Beck, L. Berio, P. Boulez, B. Britten, H. Dutilleux, W. Fortner, C. Halffter, H. W. Henze, H. Holliger, K. Huber a W. Lutoslawski) byl požádán ruským violoncellistou Rostropovičem, aby u příležitosti 70. narozenin švýcarského dirigenta a mecenáše Paula Sachera napsal skladbu pro sólové violoncello s použitím not obsažených v jeho jméně (eS, A, C, H, E, Re). Ginastera vytvořil PUNEÑA No. 2. Skladby byly částečně uvedeny Curychu 2. května 1976. Celý projekt „eSACHERe“ byl uveden (poprvé v kompletním provedení) českým violoncellistou Františkem Brikciem v roce 2011 v Praze.

1974 – zemřel Avraham Daus, izraelský dirigent a skladatel (narodil se 6. června 1902). V letech 1919 až 1921 studoval hru na klavír a kompozici v Berlíně a v Mnichově, do roku 1933 působil v operních domech ve Vratislavi, Dortmundu, Krefeldu a Wuppertalu. Po vzestupu nacismu emigroval do Francie a v roce 1936 jako aktivní příslušník sionistického hnutí do Palestiny. I po vzniku státu Izrael žil v kibucu a pracoval jako učitel hudby a sborový dirigent.

1958 – zemřel Antonín Balatka, dirigent a skladatel, první ředitel opery Národního divadla v Brně (narodil se 27. října 1895). Studoval hru na varhany u Antonína Elšlégra a ve skladbě absolvoval mistrovský kurz u Vítězslava Nováka. Na studia si vydělával korepeticemi v pěvecké škole Marie Pivodové a působil i jako sbormistr akademického pěveckého sdružení Praha. V roce 1919 nastoupil do opery lublaňského Národního divadla jako korepetitor opery, operety a baletu. Původně jednoroční smlouva se postupně protáhla na deset let a postupně se propracoval na dirigenta a režizéra. Ve Slovinsku se stal významným propagátorem české hudby. Uvedl tam mimo jiné cyklus Smetanových oper, Foersterovu Evu a Janáčkovu Její pastorkyňu. Na symfonických koncertech řídil Smetanovu Mou vlast, Dvořákovu Novosvětskou i díla svého učitele Vítězslava Nováka. Úspěch měl jeho vlastní balet Z jitřní země a ceněna byla i jeho scénická hudba, kterou komponoval pro lublaňskou činohru. Kromě práce v opeře vyučoval i na lublaňské konzervatoři. Přesto velmi toužil vrátit se do vlasti. Ucházel se o přijetí v Národním divadle v Praze, nicméně teprve v roce 1929 se stal prvním dirigentem a šéfem opery Národního divadla v Brně. Pokračoval i v pedagogické činnosti, stal se profesorem na brněnské konzervatoři a poté docentem a proděkanem hudební fakulty JAMU.

1935 – narodil se Kurt Schwertsik, rakouský skladatel, hornista a pedagog. Je znám založením Třetí vídeňské školy a šířením soudobé klasické hudby. Jeho díla se vyznačují zvláštním zkoumáním tonality a hudební ironií a humorem. V hledání alternativní moderní kultury čerpal inspiraci u Erika Satieho a v dadaistickém hnutí. V roce 1958 založil se skladatelem Friedrichem Cerhou soubor Die Reihe a v roce 1968 s Otto Matthäusem Zykanem a Heinzem Karlem Gruberem soubor MOB Art & Tone Art. Mezi jeho učiteli byl později v Kolíně nad Rýnem a Darmstadtu Karlheinz Stockhausen.

1910 – premiéru měl Pták Ohnivák, balet Igora Stravinského, a to v Opéra de Paris. Byl zkomponován pro pro pařížskou sezónu souboru Ballets Russes Sergeje Ďagileva. Choreografii vytvořil Michel Fokine, který s dalšími spolupracoval na scénáři založeném na ruských pohádkách o požehnání a kletbě, které má pro svého majitele Pták Ohnivák (Žar-ptíca). Dílo se setkalo s okamžitým úspěchem a katapultovalo Stravinského k mezinárodní slávě. Vedlo k objednávce Petrušky (1911) a Svěcení jara (1913) a k další spolupráci Ďagileva a Stravinského. Skladatel vytvořil postupně tři koncertní suity: v letech 1911, 1919 (dodnes nejoblíbenější) a v roce 1945.

1905 – zemřel Jaromír Hřímalý, violoncellista (narodil se 23. září 1845). Pocházel z rodiny varhaníka a skladatele Vojtěcha Hřímalého. Studoval na konzervatoři v Praze u Julia Goltermanna, Mořice Wagnera a Josefa Schmidta. Od roku 1871 působil v orchestru Prozatímního divadla. V roce 1872 se stal koncertním mistrem opery v Helsinkách a vystupoval také jako sólista a v kvartetu. Během prázdnin koncertoval v Čechách s Kvartetem bratří Hřímalých. Vzhledem ke stále se zhoršujícímu zdravotnímu stavu byl nucen se vzdát umělecké dráhy. Zůstal ve Finsku a věnoval se zemědělství.

1860 – narodil se Gustave Charpentier, francouzský skladatel (zemřel 18. února 1956). Studoval u Julese Masseneta. Měl pověst člověka, který své profesory touží šokovat. V roce 1887 získal cenu Prix de Rome. Během pobytu v Římě, který z ceny vyplýval, napsal orchestrální suitu Impressions d’Italie a začal pracovat na libretu a hudbě k dílu, které se stalo jeho nejznámějším, na opeře Louise. Měla premiéru 2. února 1900 v pařížské Opéra-Comique pod taktovkou Andrého Messagera a okamžitě se setkala s úspěchem. Brzy se hrála po celé Evropě i v Americe. Realistický portrét života pařížské dělnické třídy je někdy považován za francouzský příklad veristické opery. V roce 1902 založil Conservatoire Populaire Mimi Pinson, která měla za cíl poskytovat bezplatné umělecké vzdělání pařížským pracujícím dívkám. Sám pracoval na pokračování Louisy, na opeře Julien aneb Život básnířky (Julien, ou La vie du poète), ale po vlažné premiéře v roce 1913 upadl jako skladatel v zapomnění.

1822 – zemřel Ernst Theodor Wilhelm Hoffmann, známější jako Ernst Theodor Amadeus Hoffmann či E. T. A. Hoffmann, německý spisovatel a skladatel, právník, karikaturista, kritik, dirigent a malíř, představitel německého romantismu (narodil se 24. ledna 1776). Pseudonym E. T. A. Hoffmann začal používat pravděpodobně roku 1813, přičemž uváděl, že „A“ je podle jména Amadeus a má být vyjádřením jeho obdivu k W. A. Mozartovi.

1821 – premiéru měl Koncertní skladba (kus) f moll pro klavír a orchestr, op. 79 Carla Marii von Webera. Brilantní čtvrthodinové jednověté dílo, Strukturálně rozdělené na čtyři úseky, hudbou volně zachycuje téma odloučení a radostného návratu. Práci na skladbě zahájil v roce 1815, ale dokončil ji až 18. června 1821 – ráno v den berlínské světové premiéry opery Čarostřelec. Konzertstück zazněl poprvé o týden později, když se skladatel na koncertě loučil s Berlínem. Felix Mendelssohn-Bartholdy tuto skladbu jako sólista hrál v 18 letech, 20. února 1827, na svém prvním veřejném koncertě, na kterém měla premiéru jeho předehra Sen noci svatojánské.

1767 – zemřel Georg Philipp Telemann, německý skladatel, varhaník a multiinstrumentalista (narodil se 14. března 1681), představitel pozdně barokního slohu v hudbě. Co do počtu dochovaných děl, i když jde jen o polovinu z 3000 skladeb, které napsal, je nepochybně jedním z nejplodnějších autorů v historii. Jeho hudba se pohybuje ve francouzském, italském a německém dobovém národním stylu a jsou v ní jako exotické znatelné i vlivy polské taneční hudby. Byl v kontaktu s novými hudebními tendencemi a jeho odkaz se s odstupem jeví jako důležité spojení mezi pozdně barokním a raně klasicistním obdobím. Po obnovení pozornosti o Bachovu hudbu byl Telemann ne zcela spravedlivě upozaděn jako horší skladatel. Oživení zájmu o jeho tvorbu začalo až v prvních desetiletích 20. století a vyvrcholilo kritickým vydáním díla v 50. letech… Jako mladý začal studovat práva na Lipské univerzitě, ale nakonec se stal profesionálním hudebníkem. V Lipsku zastával důležité pozice – komponoval duchovní hudbu pro kostely Nikolaikirche a Thomaskirche, stal se ředitelem městské opery Opernhaus auf dem Brühl a později hudebním ředitelem v Neukirche. V Lipsku vytvořil nepřeberné množství nové hudby, včetně několika oper. Mezi roky 1705 a 1706 byl kapelníkem dvora hraběte Erdmanna II. z Promnitzu v Sorau (nyní jde o polské město Żary). Pak vstoupil do služeb vévody Jana Viléma v Eisenachu, kde se potkal s tamním rodákem Johannem Sebastianem Bachem, o čtyři roky mladším. Telemann tam byl koncertním mistrem, tajemníkem a kapelníkem. I v Eisenachu napsal velké množství hudby – čtyři roční cykly církevních kantát, desítky sonát a koncertů a další díla. V březnu 1712 se přestěhoval do Frankfurtu, kde se stal městským hudebním ředitelem a kapelníkem v Barfüßerkirche. Psal hudbu pro dva významné kostely, pro městské obřady a pro různé soubory a hudebníky. V roce 1721 se pak pro zbytek života usadil v Hamburku; tam se stal hudebním ředitelem pěti hlavních evangelických kostelů velkého města. Vokálním mistrovským dílem tohoto období jsou jeho Pašije podle svatého Lukáše z roku 1728… Když v roce 1722 zemřel Johann Kuhnau a město Lipsko hledalo nového Thomaskantora, Telemann se o místo ucházel a byl dokonce schválen; nakonec však post odmítl, protože mu hamburské úřady zvýšily plat. Poté, co nenastoupil ani další vybraný kandidát, skladatel Christoph Graupner, připadlo lipské zaměstnání třetímu uchazeči v pořadí, Johannu Sebastianu Bachovi… Telemann se osobně znal s Händelem, ale s Bachem se skutečně přátelil; jeho synovi Carlu Philippu Emanuelovi byl u křtu kmotrem. Ten pak po Telemannově smrti nastoupil v Hamburku na jeho místo.

1743 – zemřel Václav Matyáš Gurecký, skladatel (narodil se 4. srpna 1705). Tvořil v období vrcholného vídeňského baroka. Z jeho díla se ale mnoho skladeb nedochovalo. Byl jedním z prvních českých skladatelů, kteří komponovali velká vokální díla na texty vrcholných italských libretistů jako byli Apostolo Zeno nebo Pietro Metastasio. Pocházel z hudebního rodu, který byl po několik generací ve službách olomouckého biskupství. Byl přijat do služeb kardinála Wolfganga Hannibala Schrattenbacha, na jehož náklady se dále hudebně vzdělával u císařského dvorního skladatele Antonia Caldary ve Vídni. Roku 1736 se stal kapelníkem v katedrále sv. Václava v Olomouci. Z této doby pak pochází většina jeho chrámových skladeb. Pohřben byl v kostele Nanebevzetí Panny Marie v Kroměříži. Jeho mladší bratr Josef Antonín byl také hudebním skladatelem a houslistou.

1709 – narodil se Francesco Araja, italský skladatel (zemřel mezi lety 1762 a 1770). Strávil čtvrtstoletí v Rusku a napsal nejméně čtrnáct oper pro ruský dvůr, včetně opery Kefalos a Prokris, první opery na ruský text a zpívanou ruskými zpěváky, na libreto Alexandra Sumarokova podle epizody z Metamorfóz Publia Ovidia Nasa. V moderní době byla opera znovu uvedena v Mariinském divadle 14. června 2001.