V sezóně České filharmonie vystoupil Londýnský symfonický orchestr a odehrál od středy do pátku tři abonentní koncerty se stejným programem. Tím bylo velké anglické dílo 20. století, Sinfonia da requiem Benjamina Brittena a Mahlerova Symfonie č. 5 cis moll pod taktovkou Antonia Pappana. Bylo to poprvé v historii, kdy náš první orchestr hostí opravdovou světovou konkurenci v tomto formátu. Zahraniční orchestry obvykle jezdí ve formátu festivalovém, zatímco teď šlo o velkolepou tečku abonentní sezóny – orchestr pak ještě v sobotu zavítal na Smetanovu Litomyšl, tedy vlastně taková malá rezidence… A rezidence prvotřídní.

Můžeme předeslat, že čtvrteční koncert 18. června byl opravdu mimořádný. Náročný program na zcela zaplněném pódiu (i jevišti) Rudolfina vyzněl strhujícím a emotivním způsobem. Čím ale zaujal na prvním místě byla jemnost a zvuková kultura. I když se hrálo ve velkém obsazení a Mahlerovi dominují lesní rohy, trubky a pozouny, nevznikl obvyklý dojem, že je posluchač v komorní Dvořákově síni zahlcen a převálcován zvukem. Nejen, že to nebylo moc nahlas, ale všechno znělo jasně a zřetelně, i s přesvědčivým výrazem.

Brittenovu Sinfonii da requiem jsem slyšel poprvé a naposled s Jiřím Bělohlávkem na Pražském jaru, tuším v roce 2008, kdy přijel s Orchestrem BBC. To je charakteristické, protože u nás se Britten hraje málo, zatímco Angličané rádi vyvážejí svou hudbu jako všechny národní orchestry. Zajímavá je okolnost vzniku, skladateli ještě nebylo třicet, když přišel o oba rodiče a začal uvažovat o kompozici mše za zemřelé. Pak ale přišla počátkem čtyřicátých let zvláštní a zprvu utajená zakázka Japonského císařství na skladbu oslavující jeho založení a 2600 let historie. Britten zkomponoval toto dílo, což vyvolalo jistý skandál, který bylo třeba diplomaticky řešit – a bohužel předpověděl neblahou roli Japonska v druhé světové válce. Třívěté, asi dvacetiminutové dílo začíná jako tryzna ve větě nadepsané Lacrymosa, pokračuje imitací války ve střední části nazvané Dies irae a vrcholí koncentrovanou ztišenou částí nadepsanou Requiem aeternam, věčné spočinutí. Je to dílo, které i při velkém obsazení působí neobyčejně intimně a koncentrovaně, je to tryzna ne nepodobná Straussovým Metamorfózám. A provedení bylo strhující, ve složité partituře byl slyšet každý hlas, jako kdyby každý hráč odříkával svou modlitbu. Obdivuhodná byla zejména sehranost a tvárnost smyčců, které jako jeden muž vyhrály každou krátkou notu a každý melodický oblouček. Na konci bych očekával větší ztišení, ale Antonio Pappano zvolil pojetí spíš citově naléhavé než spirituální. Je zajímavé, že dechy nemají v krajních větách takový prostor a jsou schovány v harmonickém předivu hutné a vnitřně bohaté kompozice… Bylo to strhující.

Bělohlávek k Brittenovi doplnil Sukova Asraela, Pappano tentokrát Mahlerovu Pátou. Ta začíná smuteční hudbou, ale celkové vyznění je radostnější a energičtější. Poslouchat Mahlera Londýnského symfonického orchestru s italsko-britským dirigentem v nejlepších letech byla od začátku velká radost. První mě zaujaly velmi měkké žestě, lesní rohy ani pozouny a trubky netroubily na celý sál, ale držely nosný a přitom výrazově zajímavý tón. A smyčce jako by v každé větě vyprávěly jiný příběh. V první větě vyjadřovaly spíš únavu a citové vyčerpání, ve větě druhé už měly víc energie. Ve třetí se dala obdivovat jejich tvárnost a transparentně zahrané vícehlase předivo. Slavné Adagietto mělo v Pappanově pojetí také jasný oblouk a příběh, začal ve střední dynamické hladině, pak ztišoval, aby mohl v závěru vytvořit emocionální vrchol. Pátá věta začínala jedním z mnoha krásných sól prvního hornisty a pak už to byl zvukový příval, který nebral konce – a přitom se v něm posluchač neztrácel. Orchestr má štíhlý, jakoby objektivní zvuk, ale odvede ho výrazově bohatě odstiňovat. Provedení bylo analyticky transparentní, ale přitom zcela homogenní a soudržné. Pappano ideálně spojuje svůj italský smysl pro drama a přitom orchestr zůstává precizní a čistý. Takhle dobrého Mahlera jsem už dlouho neslyšel a Česká filharmonie si zaslouží uznání za to, že do svého sálu a ve svém kmenovém repertoáru pozvala orchestr, který některé věci přece jen umí lépe než ona…          

Foto: Facebook České filharmonie

Facebook X E-mail WhatsApp