Johann Strauss ml. by měl loni 200 let a jeho opereta Netopýr je poslední premiérou brněnské operní sezóny, a tedy i ještě dárkem k narozeninám. V pátek 12. června se v Janáčkově divadle rozezněly tóny z dílny krále valčíků pod taktovkou Ondreje Olose. V režii Vojtěcha Oreniče a na scéně Davida Janoška opět ožila nejslavnější vídeňská opereta. Druhá premiéra se odehrála v sobotu 13. června a recenze si bude všímat obou obsazení.

Opereta je pro operní soubor většinou dítě nechtěné, ale co naplat, když ji pořád ještě publikum žádá. A Netopýr je titul, který nezklame. Zvlášť, když se na jevišti opustí falešný sentiment a přidá lehká nadsázka a elegantní humor. A když k tomu z orchestřiště zní svěží hudba v rychlejších tempech, ve virtuózním podání orchestru Janáčkovy opery Národního divadla v Brně. Dirigent Ondrej Olos s citem vybalancoval tempa, která zrušila operetní sentiment, a nastavil taková, která jen tak tak byla pro orchestr hratelná. Ale podařilo se vše vycizelovat a vyhrát a orchestr byl bezpečnou oporou zpěvákům, aniž je překrýval.

Už během předehry, která se mnohdy hraje samostatně jako koncertní kus, byly na oponu promítány milé a vtipné komiksové obrázky. Zobrazené seriózní informace rychle přešly do obrázků dominant Brna, nad kterými letěl jako pošťák s pozvánkami malý, roztomilý netopýr. Ve vlajícím plášti a s cylindrem na ušaté hlavičce narazil do zdi Janáčkova divadla. A to už se opona otevřela a ukázala se scéna z dílny Davida Janoška. Jen náznak měšťanského pokoje s oknem, pohovkou a stolkem, v kombinaci červené a tyrkysové barvy, které jsou základními odstíny inscenace. Vizuál se snaží diváka vtáhnout do doby přelomu století, zejména pánové jsou takto namaskovaní, a mnozí z pěvců nejsou zpočátku k poznání.

První jednání je konverzační komedie, vstup do děje, přesto je tu dost vtipných akcí, které dokáží protagonisté rozehrát. Základní téma příběhu je až v dějství druhém, v paláci u prince Orlofského. Tady je se na co dívat, i když je scéna opět střídmá. Především dominuje velký secesní lustr, který je dominantou prostoru a průběžně se efektně mění. Dobrým nápadem je bílý půlkruhový závěs, vytvářející prostor pro intimní scénu s hodinkami. Třetí jednání je proti tomu prázdné, opět tyrkysové, dobrý nápad jsou zásuvky a v nich postele pro vězně. Na prázdné scéně se ztrácí oba Froschové, ani jeden z nich nedokáže svojí osobností a humorem prostor naplnit. Zaplní se, až společnost z plesu přijde do vězení a odehraje se zde opulentní a veselé finále.

Režisér Vojtěch Orenič je i autorem textu, který je mírně upraven, aby konvenoval dnešnímu konverzačnímu jazyku, což se mu daří. Dokonce se dobře pojí i s hudbou, i když mnohdy pěvcům do pusy nejde, což jde však individuálně vycizelovat. Práce s herci je střídmá, občas se objeví zajímavý vtipný nápad, ale v zásadě režisér zpěváky příliš akcemi nezatěžuje. Slabým místem je klasicky práce se sborem, který zůstává kompaktní a jako masa se posouvá po jevišti. Pro pěvecký výkon sboru, připraveného sbormistrem Pavlem Koňárkem je to ale přínosné, zvuk sboru se netříští a nese se dobře do hlediště, plasticky a pevně. Vzruch na jevišti obstarává balet pod vedením choreografa Marka Svobodníka, který překvapuje vtipnými akcemi jako číšníci svítící v ostře žlutých livrejích. Skvělé jsou tanečnice v „rolích“ servírovacích mobilních stolků. Jejich široké sukně jsou stoly a dívky jsou lampy nad nimi. Nápad dát mezi hosty starou paní na vozíčku, která se dostává do centra tance (Tritsch-tratsch polka), nejprve vzbudil rozpaky, postupně smích. Tanečníci byli pohybově perfektní a tvární, se smyslem pro humor.

Role v operetě jsou náročné, a to jak pro vypjatost pěveckých partů, tak především proto, že je musí pěvci skloubit se schopností přirozeně mluvit a hrát. Zde pěvcům při próze pomohly mikroporty, takže zejména ženské hlasy mohly využít přirozenou mluvní polohu. Obdivuhodné bylo, že všichni zpěváci skvěle zvládali konverzační a komickou rovinu, samozřejmě ještě ne zcela dokonale v případě těch méně zkušených. Vynikající byly obě představitelky Rosalindy. Pěvecký part má dramatickou polohu, zejména Čardáš, který zpívá Rosalinda na plese dokonce maďarsky! Maďarština je i na titulkovacím zařízení, což je úsměvné, čekali bychom překlad. Ale náročnost partu je i v částech konverzačních, zejména při manželských hádkách s Eizensteinem, kdy musí vše vypadat přirozeně.

První premiéru s přehledem zvládala ostravská sólistka Veronika Rovná, její silný hlas se širokým rozsahem si s partem pohrával bez náznaku problému, jen stálé vibrato v hlase vjem rušilo. Herecky je nonšalantně nad věcí a stále dává znát, že jde o hru, o nadsázku. Druhou premiéru zpívala Daniela Straková, jejíž Rosalinda je o poznání komornější, i když nepostrádá razanci, která ji provází celou rolí. Hlas zní poněkud subtilněji, ale kultivovaně. Eizensteinem při první premiéře byl Aleš Briscein, který udivoval schopností kreativního komika a hlasově byl velmi průrazný, s pevným leskem. Také dával do hereckého projevu hodně nadsázky, stále to v jeho podání byla jen hra, jak se proklamuje v závěrečném finále. Richard Samek je jako Eizenstein poněkud herecky topornější, občas i ublížený, sám sebe jako pokořeného svůdníka lituje. Hlasově part zvládá skvěle, i když mu chybí jasný tenorový lesk. Ten naopak přebývá Martinu Šrejmovi jako představiteli Alfréda. Patří mu vstup do představení, který využívá naplno. Vymýšlí nové a nové árie, kterými se pokouší zlomit Rosalindu, dokonce zazní Vinceró …i v hereckém projevu je neodolatelný svojí schopností komiky. Alternuje ho Ondřej Koplík, který je v projevu uhlazenější a hlasově není tak průrazný, přesto roli zvládá na výbornou. Komornou Adélu zvládla bravurně Doubravka Novotná, jasným, pohyblivým hlasem a přirozenou komediálností. Překvapením byla v této roli Nela Karolína Sojková, ještě studentka HAMU, která dala Adéle především šťavnatý, mohutný a dynamický koloraturní soprán. Otázkou byla zpočátku trochu plnější postava, ale pěvkyně dokázala, že Adéla má být právě taková a že je půvabná a talentovaná. O roli doktora Falkeho, tedy vlastně doktora Netopýra, který je spiritus agens příběhu, se podělili bratři Hozové. Na první premiéře ho ztvárnil Tadeáš Hoza, dravě, s pevným, ostřejším hlasovým témbrem a s pohybovým vkladem, který zúročil ještě při děkovačce, na kterou vlétl ukázkově provedenou hvězdou. Druhá premiéra patřila Romanu Hozovi, který mu dal větší uhlazenost a měkkost a vemlouvavost barytonu. Jeho Falke je spíš svůdcem a diplomatem. Doktor Blind, nešťastná postava koktavého advokáta, příliš komiky nepřinesl. Ani v podání Víta Noska na první premiéře, i když hlasově byl výborný, ani v podání Petra Levíčka, který mu nedal takovou průbojnost, aby byl komický, i když hlasově ho zvládl skvěle. Postava Prince Orlofského je vždy problematická. Je psána pro mezzosoprán a většinou se realizuje jako kalhotková role. Tentokrát neváhal režisér využít volnosti asexuální polohy a vykreslil postavu neutrálně, v pláštěnce a s dlouhými vlasy, s vizáží muže, ale s pohyby ženy. Pro mezzosopranistky je role napsaná poněkud vysoko, takže je interpretačně velmi zrádná. Překvapivě výborně si s ní poradila na první premiéře Alžběta Symerská, která dokázala roli zazpívat měkkým a vyrovnaným hlasem a s klidným nadhledem. Jana Hrochová na druhé premiéře byla dravější a herecky výraznější, hlasově ale nevyrovnaná, přesto nosná. Z dalších postav je tu ještě ředitel věznice Frank, kterého poprvé ztvárnil Josef Škarka se suverénním hereckým projevem, se smyslem pro komiku a pevným hlasem. Podruhé se představil v této roli David Nykl, který byl méně výrazný a měkčí, ale herecky tvárný. Komickou postavu Frosche, která je zde jako příležitost pro vyzrálé komiky, kteří vždy byli miláčky publika a bavili ho současnými extemporé, se tady nepodařilo najít. Jakub Svojanovský i Pavel Čeněk Vaculík se sice snažili o humornou rovinu, ale nenašli souznění s publikem. Splnili dobře svůj úkol, ale jen jako nutná součást hry. Obsazení doplnila ještě mluvená role Idy v podání Andrey Široké, které je na mluvenou roli škoda, a Karolíny Pohankové.

Závěr byl, jak má v operetě být, plný hudby, euforie a hlavně oslavou vína, což je příznačné pro Vídeň, ale pro Moravu a Brno se také hodí! Snad i proto bylo publikum velmi spokojené a zdá se, že soubor opery má zase jeden repertoárový kus, který se bude těšit zájmu publika několik sezón.

Foto: archiv Národního divadla Brno

Facebook X E-mail WhatsApp