Daniela Straková je pevnou součástí souboru Janáčkovy opery v Brně. Bez jejího lahodného a znělého sopránu si dnes nelze představit postavy jako byla její Mařenka, Blaženka či Vendulka, dojímala její Mimì, Micaëla či Liu. Pěvkyně je stále svá a přesvědčivá a nevyhýbá se ani takovým rolím, jako je nyní Rosalinda v operetě Netopýr. Premiéra se uskuteční 12. června.

Opereta je prý pro operní soubor takové nechtěné dítě, operní zpěváci ji údajně ani neumí interpretovat. Co vy na to? 

Jde o to, o jakém operním pěvci mluvíme, a jak umí pracovat se svým hlasem. Moji kolegové jsou všichni opravdoví profesionálové a obdivuji je, jak své role zvládají. Pravdou je, že opereta je mnohdy interpretačně daleko těžší než některé operní kusy. V opeře posadíte hlas do polohy, kterou role potřebuje, a držíte ji a rozvíjíte. Opereta přináší polohy vypjaté, srovnatelné s dramatickými operními áriemi, ale vzápětí i frivolní a veselé, ale hlavně je pěvecký part prokládaný prózou. A to pro nás sopranistky znamená zcela změnit posazení hlasu a dát ho do civilní mluvní polohy. A přitom zajistit, aby se řeč nesla do publika srozumitelně a nepůsobila přitom strojeně a směšně. Zachování přirozenosti je tu nezbytné. 

Opereta je především zábava a všichni zde musejí i umět tančit. Jak se s tím vyrovnáváte? 

Jak? Přijďte se podívat! Jako předstíraná maďarská šlechtična musím svoji nejobtížnější árii, čardáš, především dobře zazpívat. A abych doložila svůj původ, pan režisér nám přichystal nelehký úkol – zazpívat onu píseň v mateřštině, rozumějte v maďarštině. Čili roztančí se celé jeviště a nám Rosalindám nechal režisér prostor na soustředění se na text. Opereta je útvar, který aby byl kvalitní a přesvědčivý, vyžaduje perfektní techniku, ale musí při tom působit jako rozpustilá hra. A to je na ní nejobtížnější, ale také to nejzajímavější! Věřím, že se nám tento titul podaří stejně dobře jako předešlé operetní inscenace a že divák bude na Netopýra chodit dlouho a rád.

Zpíváte roli Rosalindy. Jaký je inscenační tým a kdo jsou vaši kolegové?

Hudebního nastudování se ujal dirigent Ondrej Olos, který k operetě přistupuje s překvapivou lehkostí a smyslem pro její svěží romantiku. Má cit pro zpěváky a už se natolik známe, že spolupráce s ním je nám velkým potěšením. Režií byl pověřen mladý absolvent JAMU Vojtěch Orenič, který se se žánrem výborně sžívá, nacházíme společnou řeč, takže věřím, že výsledek se bude líbit. Alternuji s kolegyní Veronikou Rovnou, mými partnery jsou ostřílení kolegové, v roli Eisensteina budou jistě excelovat oba, Aleš Briscein i Richard Samek. Alfrédem bude jak Ondřej Koplík, tak Martin Šrejma, o postavu Dr. Falkeho se podělí bratři Roman a Tadeáš Hozové, Adélu zpívá Doubravka Novotná… to jsou jména, která se už v operetě osvědčila, takže si rozumíme a doplňujeme se. 

Začínala jste jako mladičká sopranistka právě v Janáčkově opeře. Nebo jste měla i jiné zkušenosti? 

Vystudovala jsem brněnskou konzervatoř u paní profesorky Anny Hanusové, která mi dala dobré základy techniky, na kterých stavím dodnes. Pak byla možnost jít na JAMU, nebo do operního studia při Národním divadle v Praze. Já chtěla do praxe, lákalo mě jeviště, tak jsem zvolila Prahu. Ještě před revolucí jsem získala stipendium Ministerstva školství na stáž do Itálie, do Osima. Nejprve na jeden rok, poté mi ho italská strana o dva roky prodloužila. Byla to cenná zkušenost. Nastudovala jsem si tu italský repertoár, naučila italsky a pracovala jsem s výbornými italskými pedagogy zpěvu, kteří mne naučili základy italského bel canta. Raritou tu byl stařičký korepetitor Antonio Tonini, který jako mladý začínající pianista doprovázel Marii Callas! S německými pedagogy jsem tam zase měla možnost studovat německý písňový repertoár a podobně. Byla to neocenitelná zkušenost a dala mi velký rozhled do mého budoucího profesního života. 

Po návratu do České republiky bylo ale vše jinak, nemám pravdu? 

Máte, bylo totiž po revoluci a vše se měnilo. Bylo zrušeno Operní studio v Praze a já se neměla kam vrátit. Logické mi přišlo se představit na konkurzu do Janáčkovy opery. To mi vyšlo a je to moje jediné a dosud stálé angažmá. Prošla jsem tu mnohými peripetiemi pod mnohými šéfy, ale nastudovala jsem spoustu krásných rolí, za které jsem vděčná. Jsem přesvědčená, že stále mohu zpívat jen proto, že se nesnažím měnit svůj hlasový obor a nemám potřebu zpívat dramatické postavy. Jsou mi naopak blízké role citových, mnohdy i ublížených žen, které jsou plné něhy a touhy, a mohu v nich uplatnit svůj hlasový potenciál daleko lépe. 

Přesto ale jistě jsou role, které máte raději než jiné, nemám pravdu? 

Samozřejmě, tomu se neubráníte. Mé favoritky jsou české postavy Smetanovy, Mařenka, Blaženka, Jitka, Dvořákova Rusalka, nebo Mozartovy postavy, jako jsou Hraběnka, Pamina, Fiordiligi či Elvíra. Za tu jsem byla nominována na Cenu Thálie, což mě moc potěšilo. Italské bel canto jsem uplatňovala jako Violetta či Alžběta v Donu Carlosovi, ráda jsem zpívala i Lejlu v Bizetově Lovcích perel a mnoho dalších. 

A existuje ještě nějaké nesplněné přání, vysněná role? 

Úplně mě minula role Jenůfy, což je mi líto, tu už si nezazpívám. Ony všechny osudové Janáčkovy postavy šly vlastně tak trochu mimo mě, což mě docela mrzí. Zpívala jsem Chocholku a paní Revírníkovou v Lišce Bystroušce, teď v Osudu zpívám paní Stuhlou, ale ty krásné Janáčkovy osudové postavy jsou už mimo můj dosah. 

A vy jste se nikdy nechtěla přehrát do dramatických heroin Verdiho či Wagnera? 

To určitě ne. Jednak mě to nijak neláká, ale hlavně vím, kde jsou mé technické limity, abych si uchovala hlas v plné znělosti a zdraví. Tyto ambice v mnohých případech vedly ke konci kariéry a já vím, co můj hlas potřebuje a co ještě zvládá bez nebezpečí. Jsem přesvědčena, že zpěvák si má chránit svůj hlasový obor a nesnažit se být něčím, čím ve skutečnosti není, i když je to třeba lákavé. Takovým učebnicovým vzorem byla například Mária Gruberová, která své zářivé koloratury zpívala ještě vysoko po sedmdesátce! S dobrou technikou a zodpovědností to je možné dokázat. 

Tyto rady předáváte i další generaci zpěváků?

Ano, učím na brněnské konzervatoři klasický zpěv a předávám svým žákům základy techniky, které mě naučila na konzervatoři moje profesorka, paní Anna Hanusová. Na těchto základech je možné dlouhodobě stavět, což jsem si ověřila při stáži v Itálii a pak i sama na sobě ve své praxi. Jen díky jim dodnes zpívám a jsem za to vděčná. A i proto s přesvědčením o správné cestě předávám své zkušenosti dál. 

Foto: archiv KlasikaPlus.cz, archiv Národního divadla Brno (ilustrační)

Facebook X E-mail WhatsApp