Ondrej Olos je dirigentem Janáčkovy opery a duší souboru; skromně a pečlivě připravuje i diriguje inscenace, které tvoří páteř dramaturgie. Aktuálně stál za dirigentským pultem během „preview“ festivalu Janáček Brno: Robertem Carsenem režírovaná opera Káťa Kabanová se na jeviště vrátila s novým obsazením, protože se od premiéry dlouho nehrála. KlasikaPlus.cz s dirigentem přináší rozhovor.

… Máte pravdu, poslední představení Káti Kabanové bylo v roce 2018, takže se vrátila po osmi létech. Za tu dobu sice získala nové obsazení, ale po jevištní stránce zůstává stejně úchvatná. (Rozhovor se scénografem Patrickem Kinmonthem čtěte ZDE.) Režisér Robert Carsen vytvořil ze scény Janáčkova divadla jednu velkou vodní plochu řeky Volhy. Zpěváci mají jen malou možnost, kde se pohybovat, mají totiž k dispozici jen dřevěné lávky blízko orchestřiště. Je to nápad, který i po deseti létech od premiéry budí úžas a respekt. A obdiv patří i technice, která musí vlastně na jevišti vytvořit obrovský bazén, který nesmí nikde prosakovat. Zato účinek na diváka, ten je úchvatný! Voda působí i jako zrcadlo, ve kterém se odrážejí Kátiny emoce. Inscenace se od té doby hrála ve více než dvaceti operních domech na světě a vždy s obrovským ohlasem.

Říkáte, že opera je nově obsazena. Kdo zpívá?

Tato inscenace měla a má štěstí na mimořádné představitelky hlavní role. V minulosti zpívala Káťu fantastická Pavla Vykopalová, která za toto nastudování získala v roce 2016 Cenu Thálie. Nyní se v roli Káti představila Kateřina Kněžíková a její podání je vskutku obrovský zážitek, a to nejen pěvecký, ale i její herecký prožitek je zcela autentický. Partnerem jí byl v roli Borise Peter Berger, který ho zpíval v Brně poprvé, i když má roli zažitou již z dob dánské koprodukce, která se dělala v roce 2013. Rovněž zpívá v pražské produkci režiséra Calixta Bieita. Varvaru zpívala Václava Krejčí Housková, Kudrjáše Vít Nosek a v roli Kabanichy se poprvé představila Jana Hrochová, které role překvapivě sedla. Výborný byl Jan Šťáva jako Dikoj a jediný, kdo z minulého týmu zůstal, byl v roli Tichona italský tenorista Gianluca Zampieri. Byla to tedy obnovená premiéra s novým obsazením, která se bude ještě dvakrát hrát na letošním festivalu Janáček Brno 30. a 31. října.

Kterou z oper Leoše Janáčka máte nejraději?

Jednoznačně operu Z mrtvého domu. Touto poslední operou se Janáček dostával výrazově poněkud jinam, už tu není lyrická nota, ale živé vyprávění, tvrdé a přirozené. Myslím, že kdyby ještě Janáček žil a tvořil dál, dostal by se výrazově na úroveň nové vídeňské školy a možná i dál, kdo ví.

Klasické italské a lyrické opery vás neoslovují?

Myslím, že pokud jde o tvorbu Verdiho a dalších italských a veristických oper, je tu dostatek světových dirigentů, kteří je zvládají interpretovat velmi dobře. Necítím se být povolán jim konkurovat. Naopak mám raději díla autorů 20. století a protože pocházím ze Slovenska, rád bych propagoval opery a symfonická díla slovenských autorů. Jsem přesvědčen, že slovenská hudba je velice emotivní i pravdivá a je škoda, že jsou naši autoři opomíjeni.

Takže které slovenské opery a skladatele byste nejraději uvedl?

Nejvýraznějším slovenským skladatelem je Eugen Suchoň. Občas se na Slovensku hraje jeho Krútňava, pokud vím, před rokem ji uvedlo Národní divadlo v Košicích, a to s velkým úspěchem. Slovenské národní divadlo ještě hraje jeho operu Svätopluk, která je méně frekventovaná. Zcela opomíjený v současnosti je Ján Cikker, jeho nejznámější je opera Vzkříšení. Má i operu Ze života hmyzu, podle Čapka, což málokdo ví. Dále jsou to opery Coriolanus, Mister Scrooge, Hra o láske a smrti, Beg Bajazid, Rozsudok. Mimo území Slovenska se tito skladatelé vlastně nehrají, což je mi líto a rád bych to napravil.

Pocházíte ze Slovenska, ale pracujete v Brně. Kde se vlastně cítíte doma?

Bydlím s rodinou v Bratislavě, takže odpověď je jednoznačná. Pocházím z vesnice Hubová, což je blízko Liptova, a konzervatoř jsem vystudoval v Žilině. K hudbě jsem tíhnul od malička, rodiče sice měli civilní povolání, ale můj strýc byl salesiánským knězem, varhaníkem, sbormistrem a dirigentem souboru Liptov, a vedl mě od mala k církevní hudbě v místním kostele. Odtud byl už jen krok na konzervatoř. Tam jsem studoval klavír, varhany a zpěv, ale procházel jsem tehdy mutací, tak z toho nakonec nic nebylo. Ale alespoň mám teď vztah ke zpěvákům a k jejich bolístkám. (smích)

Jak jste se ocitl v Brně? Není to trošku z ruky?

Z Bratislavy je to hodinka. Když jsem se rozhodoval, na kterou vysokou školu jít, někdo ze známých mi doporučil JAMU. Zdejší obor dirigování má u nás už dlouhodobě dobrou pověst. A dodnes jsem nelitoval, potkal jsem tu spoustu báječných přátel. JAMU má obrovskou přidanou hodnotu, je to Operní studio, kde mohou studenti nabírat profesní zkušenosti. A já jich rád využil, vzpomínám na inscenaci Jenůfy, kterou jsme nastudovali podle původní partitury z roku 1904 a která byla uvedena na tehdejším Festivalu Janáček Brno v roce 2008. Skvělá byla i inscenace Lišky Bystroušky v roce 2006, kterou jsme uvedli ještě v tehdejším starém studiu Barka, jen s patnácti hudebníky v komorní úpravě díla z pera autora Jonathana Dovea, zajímavá byla i inscenace Šárky v rámci sezony Národního divadla Brno v roce 2010, tu jsme hráli v divadelním sále v Redutě v režii Kristiany Belcredi a jen jako klavírní verzi, tehdy jsem hrál ten klavírní part a současně dirigoval. Dnes studio působí v novém Divadle na Orlí, kde je plně vybavená moderní scéna i s orchestřištěm.

Působíte v Janáčkově opeře jako kmenový dirigent…

Ano, v Janáčkově opeře už působím téměř dvacet let. Nejprve jako asistent a postupně jsem přebíral úkoly, za které jsem dodnes vděčný. Umožnilo mi to postupně profesně růst vedle zkušených dirigentů, jako byl Jaroslav Kyzlink nebo ještě i Caspar Richter. Později jsem poprvé samostatně dirigoval Evžena Oněgina a hned druhý den dvojici Gianni Schicchi a Komedianty. To bylo v roce 2011, tehdy jsem zastupoval za Jaroslava Kyzlinka. Dodnes si vzpomínám, jak mi tehdy orchestr držel palce a jak byli maximálně soustředění a přátelští. Dnes se doplňujeme s kolegy a tvoříme tým, který je kolegiální a pracovně funkční.

Působíte i v jiných divadlech?

Samozřejmě tíhnu ke Slovenskému národnímu divadlu, kde jsem nastudoval v roce 2015 Věc Makropulos. Spolupracuju i se Státní operou v Praze, tam diriguju Rusalku a Toscu a doufám, že se podaří spolupráce i v dalších létech. Navázal jsem i výbornou koprodukci s operou v Liberci, kde jsem dirigoval poslední premiéru Dialogy karmelitek, předtím to byly například Jolanta, Liška Bystrouška, Othello či Tosca. Liberecké divadlo je velmi dobré a jezdím tam rád, i když je to z Bratislavy poněkud daleko.

Máte nějaký umělecký sen nebo alespoň něco, co děláte obzvlášť rád?

Myslím, že každý hudebník rád hraje komorní hudbu, je to takový balzám na duši. To dělám samozřejmě jako klavírista, v současnosti máme klavírní trio ve složení Štěpán Filípek violoncello a Barbora Tolarová housle. Hráli jsme hlavně klasickou hudbu, Dvořáka, Smetanu, Debussyho, Felda… Také v Liberci máme klavírní trio – housle Marcela Mikolášková, violoncello Pavel Řezáč, se kterým každoročně nastudujeme programy dvou nebo tří koncertů. (V tomto složení Ondrej Olos vystoupí 9. března ve foyer libereckého divadla – KlasikaPlus.cz informovala ZDE.)

Rád spolupracuju také se souborem Opera Diversa, která má také svůj komorní cyklus. A v současnosti mě ještě čeká další část projektu Haus opera, na Festivalu Janáček budeme hrát Janáčkův Počátek románu v aule VUT, v komorním obsazení. Tyto projekty se vymykají běžné pracovní praxi a je to milé zpestření společně se skvělými lidmi, dělám je rád.

A co koncertní produkce? Také se s nimi potkáváte?

Donedávna to bylo o poznání méně než s operou, ale poslední dobou je to vyrovnané. Spolupracuju se Slovenskou filharmonií, natáčíme díla Ernsta von Dohnányiho, který se narodil v Bratislavě. Dále plánuju provést od Jána Cikkera Symfonii č. 3 (s podtitulem 1945) a mým snem je dirigovat symfonie Alexandera Moyzese – napsal dvanáct symfonií – nebo symfonie Alexandra Nikolajeviče Skrjabina, představitele tehdy nastupujícího futurismu. Byl to mystik a vizionář a ve svých posledních třech symfoniích, které nazýval Poémy, pracoval s tématy převzatými z okultismu, teozofie. Pokoušel se i o syntézu hudby a světelných efektů a chtěl i zapojovat vůně. Poslední, nedokončené dílo Mystérium mělo být syntézou všech možných vjemů za účasti mnoha tisíců účinkujících. Mělo se to dle autorových představ konat v Himalájích, v přírodním amfiteátru. Dílo zůstalo torzem, ale bylo realizováno po Skrjabinově smrti sovětským skladatelem Alexandrem Němtinem. Dílo kompletně natočil Vladimír Ashkenazy. Já tak velké ambice nemám, ale možná bych rád koncertně uvedl alespoň Skrjabinem dokončenou první část Mystéria zvanou „Prefatory“.

Foto: archiv KlasikyPlus, archiv Národního divadla Brno

Facebook X E-mail WhatsApp