PORTÁL O KLASICKÉ HUDBĚ

Bienále Janáček Brno se rychle blíží a připomenulo se v sobotu 5. září dalším z tak zvaných „preview“ – operou Věc Makropulos, ve které se poprvé představila v roli Emilie Marty sopranistka Jana Šrejma Kačírková. Inscenace je z roku 2014, ale krom tří představitelů – Aleše Brisceina, Petra Levíčka a Svatopluka Sema – bylo obsazení zcela nové. Představení v režii Davida Radoka dirigoval nově Robert Kružík a na scéně Zuzany Ježkové a Davida Nekvasila se odvíjel příběh v napětí zcela detektivním.

Letošní desátý ročník bienále Janáček Brno 5. září avizuje další z takzvaných „preview“, kdy diváci mají možnost zhlédnout některou z Janáčkových oper ještě před samotným zahájením festivalu. Jednou z nejsledovanějších produkcí je bezesporu Věc Makropulos v režii Davida Radoka a hudebním nastudování Roberta Kružíka, která měla v Brně premiéru v roce 2014. Nově se v titulní roli Emilie Marty představí Jana Šrejma Kačírková, trojnásobná držitelka Thálie, která si během náročného zkoušení udělala chvilku na rozhovor pro portál KlasikaPlus.cz.

Filip Mareček (*2002) je český klavírní technik. Po vyučení v Rakousku a dvouletém působení ve společnosti Klavierhaus Schimpelsberger se v roce 2024 stal technikem salcburského Mozartea. Schopnosti dále rozvíjel v hamburské Klangmanufaktur a letos byl jako jeden ze čtyř uchazečů z přibližně šedesáti zájemců přijat do prestižní Akademie pro mladé koncertní techniky v Dánsku, která připravuje budoucí špičky tohoto vysoce specializovaného oboru. Vedle svého působení v Salcburku Mareček spolupracuje s festivaly Smetanova Litomyšl, Janáček Brno a Concentus Moraviae i s mezinárodní klavírní soutěží Broumovská klávesa.

Ondrej Olos je dirigentem Janáčkovy opery a duší souboru; skromně a pečlivě připravuje i diriguje inscenace, které tvoří páteř dramaturgie. Aktuálně stál za dirigentským pultem během „preview“ festivalu Janáček Brno: Robertem Carsenem režírovaná opera Káťa Kabanová se na jeviště vrátila s novým obsazením, protože se od premiéry dlouho nehrála. KlasikaPlus.cz s dirigentem přináší rozhovor.

Preview festivalu Janáček Brno přineslo 3. března do vyprodaného Janáčkova divadla v rychlém sledu druhý návrat Carsenovy Káti Kabanové – inscenace téměř deset let staré, ale překvapivě živé. Voda tu není dekorací: stává se prostorem, svědomím i zrcadlem, v němž se postavy násobí a divák se nevyhne vlastnímu pohledu. Večer pod taktovkou Ondreje Olose držela pohromadě Káťa Kateřiny Kněžíkové – hlasem světové kvality a výrazem, který emoci nehraje, ale prožívá.

Patrick Kinmonth je britský spisovatel, scénograf a výtvarník, jeho práce zahrnuje široké spektrum tvůrčích rolí v oblasti divadla, výtvarného umění i kurátorství. Studoval anglickou literaturu na Oxfordu a později působil jako umělecký redaktor časopisu Vogue. V operním světě je znám především dlouholetou spoluprací s režiséry; vytváří scénické a kostýmní koncepce pro významné evropské scény. S režisérem Robertem Carsenem vytvořil mimořádnou inscenaci Janáčkovy Káti Kabanové, která se vrátila na prkna Národního divadla Brno a dnes bude podruhé k vidění jako „preview“ festivalu Janáček Brno.

Málokterý český umělec se ve světě prosadil s takovou samozřejmostí jako basbarytonista Adam Plachetka. Za dvě dekády ušel cestu z Pražské konzervatoře až na ta nejzářivější světová pódia. Plachetka však není jen interpretem velkých rolí, ale především ambasadorem české kultury, který s propojuje světové hudební metropole s domácí scénou. Nyní před ním leží nová velká výzva, kterou je Wotan v novém nastudování Wagnerova Zlata Rýna v Národním divadle. Nejen o ní je následující rozhovor.

„Slogan Hudba jsme my pomohl umístit téma Roku české hudby do zorného pole většího počtu lidí.“

„Rok české hudby měl slušnou publicitu.“

„Těžko dnes odhadovat, jak bude za deset let prožíváno vlastenectví, jak budou seřazeny hodnoty, kam se budou ubírat technologie.“

Koncerty, přednášky, besedy, workshopy a další kulturní akce, které se konaly s logem Roku české hudby 2024, asi nikdo přesně nespočítá. Některé vznikly jako jedinečné iniciativy, jiné by se konaly tak jako tak, všechny však spojila myšlenka, že hudební umění je v prostoru, ve kterém se historicky mluví česky, rodinným stříbrem.

„K myšlence propojit tyto dva příběhy a zasadit inscenaci do prostředí dětského domova, kde si ho dokonce děti a zaměstnanci ústavu i sami zahrají a zazpívají, už byl jen krůček.“

„Scéna se stává surrealistickou, do popředí vystupují části artefaktů, které působí dobře výtvarně, i když s příběhem souvisejí jen okrajově.“

„Představení vévodili manželé Plachetkovi.“

Devátý ročník festivalu pod erbem Leoše Janáčka v Brně skončil, v neděli 24. listopadu ho ukončila inscenace Janáčkovy opery. Do šest let staré inscenace Příhody lišky Bystroušky byli přizváni vzácní hosté, Kateřina Kněžíková do role Bystroušky, Adam Plachetka do role Revírníka a malou Bystroušku ztvárnila Adélka Plachetková. Inscenace ve znamení rodiny Plachetkovy tak dostala novou podobu, kterou si málokterý milovník opery chtěl nechat ujít. A skutečně, pod taktovkou Marko Ivanoviće a v režii Jiřího Heřmana se inscenace odvíjela s novým nábojem.

„Působí na pódiu zkušeně a zrale, absolutně sehraně.“

„Kvartet Kaprálové zazněl jako skvěle zvládnutá a vyspělá kompozice.“

„V případě Novákova kvartetu se souboru podařilo výrazově zpřítomnit nekonečnou hudební krásu.“

Sázkou na jistotu byl koncert Janáčkova kvarteta, zařazený do posledního dne festivalu Janáček Brno 2024. Nedělní odpolední program přilákal do ústředního prostoru secesní vily Löw-Beer početné publikum určitě i díky programu: figuroval v něm Leoš Janáček a záslužně i Vítězslav Novák a Vítězslava Kaprálová.

„Když zapadá slunce, prozáří onyxovou stěnu tak, že na její zadní stěně září červené ornamenty.“

„Violoncellista vládne krásným sametovým tónem, se schopností širokého legata a kontrastní dynamiky.“

„Klavírista se projevil jako dokonalý spoluhráč.“

Festival Janáček Brno naplňuje hudbou i prostředí, kde se běžně muzicírování pro veřejnost neprovozuje. V sobotu 23. listopadu odpoledne se ve vile Tugendhat konal koncert violoncellisty Václava Petra, kdy David Mareček doprovázel na klavír, a zazněly skladby Igora Stravinského, Josefa Suka, Antonína Dvořáka a samozřejmě i Leoše Janáčka. Koncert to exkluzivní, s pohodovou atmosférou, jako za dřívějších časů.

„Inscenace vzniklá z frustrace si s sebou logicky nese stigma.“

„Režisérka publikum zřejmě považuje za méně chápavé, když cítí potřebu vkládat mezi hudbu civilní text dokreslující stav Jenůfy po porodu.“

„Na jeviště vbíhá asi šestiletý chlapeček, objímá Kostelničku, dostává obrovského medvěda, kterého předtím přinesl jako výkupné Števa. Proč?“

Opera Leoše Janáčka Její pastorkyňa se v zahraničí hraje pod názvem Jenůfa. Zvolily si ho rovněž olomoucké inscenátorky, dramaturgyně Marta Ljubková, režisérka Veronika Kos Loulová a dirigentka Anna Novotná Pešková. Podrobily Janáčkovu operu přetvořením do podoby, která měla lépe vyhovovat feministickému pohledu na věc. Představení se odehrálo 20. listopadu v rámci festivalu Janáček Brno v Mahenově divadle a některé diváky „zvedlo ze sedadel“.