Bienále Janáček Brno se rychle blíží a připomenulo se v sobotu 5. září dalším z tak zvaných „preview“ – operou Věc Makropulos, ve které se poprvé představila v roli Emilie Marty sopranistka Jana Šrejma Kačírková. Inscenace je z roku 2014, ale krom tří představitelů – Aleše Brisceina, Petra Levíčka a Svatopluka Sema – bylo obsazení zcela nové. Představení v režii Davida Radoka dirigoval nově Robert Kružík a na scéně Zuzany Ježkové a Davida Nekvasila se odvíjel příběh v napětí zcela detektivním.

Operu Věc Makropulos na drama Karla Čapka vytvořil Leoš Janáček v roce 1925 a zdá se, že je to dílo, které je v průběhu času stále lépe přijímáno. A to jak po stránce ideové, libreta, ale zejména po stránce hudební. Po Marku Ivanovićovi, který operu nastudoval s orchestrem Janáčkovy opery v roce 2014, převzal její současné provedení dirigent Robert Kružík a orchestr se pod jeho vedením vzepjal k nevídané interpretaci. Celkový zvuk byl hutný a životný, barevnost instrumentace vyzněla dokonale a dynamika a energie díla tryskala z orchestřiště a dokreslovala děj. 

Pěvecké party jsou po „janáčkovsku“ velmi obtížné a nezpěvné, přesto sdělné a zvukomalebné a zcela slouží dramatickým sdělením. Tomu velmi napomohlo obsazení jednotlivých rolí – sešli se tu pěvci skvěle technicky vybavení, s nosnými barevnými hlasy a s perfektní artikulací, takže bylo rozumět každému slovu tak, že se titulkovací zařízení nad jevištěm, které na sebe mimoděk poutalo pozornost, zdálo být nadbytečné; ocenili ho ale jistě diváci německy a anglicky mluvící. Protože to, co se na jevišti odehrávalo, byla napínavá detektivka, dramaticky umně vystavěná a i režijně citlivě uchopená.

Režisér David Radok nezahltil diváka zbytečnostmi a stačilo mu využití jen několika nápadů, aby účinně rozehrál tenzi mezi postavami, která uchopila diváka a držela jeho pozornost až do konce. Tomu pomohl (byť jen lehký) naturalismus chvíli nahého Pruse či střídání paruk Emilie Marty přiznávající, že její elegance je jen pozlátko. Jen snad počáteční otevírání a zavírání opony v závěru hlavní postavou bylo nadbytečně popisné.

Po otevření scény Ondřeje Nekvasila a Zuzany Ježkové se divák dostává okamžitě do dvacátých let minulého století, tam diváka neomylně zavádějí i luxusní a vkusné kostýmy Zuzany Ježkové, především hlavní hrdinky, protože pánové jsou (až dodnes) velmi konzervativní. Velká kancelář využívá vzdušného prostoru celého jeviště, aby se postupně scéna zmenšovala a nabývala na intimitě. Zákulisí divadla, kde přijímá Emilia Marty své fanoušky, by snad nemuselo být tak ponuré, zato dobře vyznívá její ložnice v závěru. 

Jana Šrejma Kačírková, trojnásobná držitelka Ceny Thálie (rozhovor s ní ZDE), pojala Emilii Marty poněkud intimněji než dosud její předchůdkyně. Její subtilní postava evokuje zranitelnost, přesto dokáže být cynická a tvrdá ve vypjatých scénách. Pěvecky nejprve staví na měkkosti tónu, a dokonce se jí daří kantabilní linka, postupně ale hlas otevírá a dává mu syrovost. Dokáže být noblesní dámou, stejně jako vypočítavou bezcitnou a cynickou mrchou. Objeví se i soucitný tón s Kristýnkou („ber děvče, vzala jsem ti hocha“), ale v závěru už je jen zlomenou starou ženou, která závidí lidem smrtelnost („jste tak šťastní“). Kačírková je tak mimořádně přesvědčivá, že divák přestává vnímat, že zpívá, sleduje jen sdělení, pocit, bezmocnost. A přitom zpívá přesně a neztrácí nic na barvě, ani na výrazu. Je to precizně propracovaná postava, v dokonalé syntéze krásného zpěvu a přesvědčivého a přirozeného hereckého projevu. 

Její partneři za ní v ničem nezaostávají, obsazení bylo velmi vyrovnané a dobře typově volené. Jako Albert Gregor se představil Aleš Briscein, kterému role bezpečně sedí. Jeho pěvecké kvality přesně odpovídají požadavkům na civilní projev, podpořený vysoko položeným tenorem, šplhajícím do závratných výšek, které se zdají být pěvcovou samozřejmostí. Svatopluk Sem v roli Jaroslava Pruse využívá svého hutného, barevného barytonu a jeho vysoká postava nejprve vzbuzuje respekt, aby se později zhroutila pod tlakem událostí. Hned v úvodu opery zaujal v roli solicitátora Vítka Petr Levíček, který rovněž s postavou srůstá a hlasově a herecky roste. Průraznost jeho hlasu a schopnost podat poníženou postavu loajálního úředníka je odzbrojující. 

Další obsazení jednotlivých postav mělo v ten večer premiéru. Kristinkou byla Lada Bočková, která postavě dala hereckou samozřejmost a měkkost jasného sopránu. Menší roli jejího milého Janka ztvárnil Vít Nosek, jehož postava zaujala znělým tenorem. Doktora Kolenatého ztělesňoval Jan Šťáva, který uplatnil svůj sonorní bas a vytvořil postavu suchopárného a racionálního advokáta. Pozornost na sebe strhl kouzelným výkonem v roli idiota Hauka Alasdair Elliott, skotský tenorista. Dobře znějící, byť užší tenor dokázal podtrhout svěží energií, podobal se čmelákovi, který kroužil kolem krásné květiny a výtečně plnil svou roli s dobrou češtinou.

I personál divadla byl dobře obsazený, a i když se jedná o malé role, podávali je zpěváci velmi zdatní. Jana Hrochová se ujala role Poklízečky, David Szendiuch se zhostil role strojníka Kudrny a Alžběta Symerská zastala malou roli Komorné.

Pěvecky i herecky byly všechny role obsazeny velmi vyrovnaně a nebylo zde žádných hluchých míst. Stejně jako hudba, plynula i konverzace na jevišti, v napětí a v janáčkovském temporytmu, který nenechal diváka ani na chvíli vydechnout.

Zajímavé je, že samotný svitek s receptem na dlouhověkost v závěru zůstává bez povšimnutí. Na rozdíl od jeho efektního pálení v jiných inscenacích zde najednou ztrácí na důležitosti a válí se bez povšimnutí po zemi, nejde najednou o „věc Makropulos“, ale o apoteózu smrtelnosti a pomíjivosti, která dává lidskému konání smysl.

Představení se hraje bez přestávky, jen s malým přerušením, a publikum sedělo bez hnutí a v napětí po celou dobu trvání. Závěrečné nadšené ovace prokázaly, že dnešní publikum je schopné poselství o nesmrtelnosti i Janáčkovu hudbu přijímat a ocenit.

Foto: archiv Janáčkova divadla

Facebook X E-mail WhatsApp