Olomouc v rozmezí 26. října a 11. listopadu hostí osmnáctý ročník festivalu MusicOlomouc. Přehlídku věnující se především soudobé hudbě v Uměleckém centru Univerzity Palackého zahájí specifický projekt připomínající sto šedesát let od narození významného francouzského experimentátora Erika Satieho – výchozím bodem klavírního koncertu pak jsou komponistovy Tři kusy ve tvaru hrušky, na něž během večera naváže celých osmnáct dalších kompozic (stejného množství skladatelů) včetně dvou světových premiér. Autorem jedné z nich je hudebník širokého záběru Benjamin Kotík, se kterým KlasikaPlus.cz přináší rozhovor.

Benjamine, jíte hrušky?

Danieli, ano, jím hrušky.

Na kolikátém místě v žebříčku oblíbenosti ovoce máte hrušku?

Někde na pátém místě, ale musejí být šťavnaté.

Raději jablko, nebo hruška?

Hrušku sním rychleji, ale zároveň rychleji změkne. Asi jablka.

Kočka, nebo pes?

Hruška.

Dobrá, už zanechme humoru, ovšem čtenář uvidí, že nebyl úplně samoúčelný… Naším tématem je koncert v rámci festivalu MusicOlomouc, během kterého představíte svou novou kompozici. Koncert je z mého pohledu unikátní velkým množstvím skladatelských jmen, které zahrne. Nepamatuju si koncert, během kterého by svou skladbu slyšelo celkem devatenáct různých autorů… Vy jste jedním z nich a vaše skladba zazní ve světové premiéře. Chápu správně, že jste psal na objednávku festivalu MusicOlomouc?

Je to tak. Oslovil mě ke spolupráci ředitel a dramaturg Marek Keprt. Skladba je napsaná pro klavíristy Ivana Šillera a Tomáše Boroše.

Jak znělo zadání? Předpokládám, že při daném množství skladatelských jmen bylo nutné se vejít do určité poměrně nízké duraty…

Durata skladby se pohybuje okolo tří a půl minut. Musel jsem udržet kratší stopáž. Každopádně si ale myslím, že i do takhle krátké práce se může vejít hodně detailů.

A obdržel jste nějaké konkrétní zadání?

Konkrétní úplně ne, ale když máte devatenáct různých autorů v průběhu jednoho koncertu, těžko se mohou dělat preparace nebo využívat několik odlišných zařízení.

Můžete prozradit obsazení své skladby?

Je to čtyřručka, ale pouze jeden klavírista hraje na všechny klávesy. Druhý klavírista brnká na struny trsátky. Pedál je držený v průběhu celé skladby.

Chápu tedy správně, že jeden hráč stojí a druhý sedí?

Je to tak.

A čeho přesně chcete docílit neustálým držením pedálu? (Chápu, že pravého.) Jaká skladatelská myšlenka je za tímto tvůrčím tahem? 

Pravý pedál je držen především proto, aby mohl hráč brnkající na struny znít hlasitěji. Pedál vnímám jako lepidlo mezi všemi tóny, které pomáhá akusticky dotvořit dojem hrušky.

Správně, hruška… Při zhlédnutí programu koncertu to silně působí tak, že je inspirovaný odkazem novátora Erika Satieho. Na jeho slavnou klavírní suitu Tři kusy ve tvaru hrušky naváže kus James Tenneyho Satieho skladbou inspirovaný a zbylá část programu vesměs rozvíjí nebo reaguje na odkaz zmíněných dvou tvůrců. I vaše skladba nese název Pear, tedy hruška. Jakým způsobem jste se nechal inspirovat Satieho kompozicí? Kde a jak posluchač najde „hudební hrušku“ ve vašem případě?

I přesto, že přístup byl volnější, chtěl jsem stále držet tématu hrušky. Využil jsem Satieho opakující se motiv chromatických sledů v oktávách s ozdobou. Z tohoto motivu jsem si vytvořil vlastní stupnici, se kterou pracuji v celém rozsahu klavíru. Cílím na to, aby hustota tónů podle rastru v čase odpovídala tvaru hrušky – od nejvyšších tónů, tedy stonku ovoce, až po nejhlubší tóny, tedy spodek ovoce.

Na „rastr v čase“ se raději doptám: Chápu správně, že svou skladbou jakoby vybarvujete obrázek hrušky, kdy – laicky řečeno – málo tónů v daném časovém prostoru znamená úzký vybarvený pruh a čím více je tónů, tím se pruh rozšiřuje? A takto že postupujete od vrchních frekvencí ke spodním?

Přesně tak! Je to, jako kdybychom chtěli vytisknout tvar hrušky ne 3D tiskárnou, ale klavírem.

A poslední otázka k olomouckému koncertu: Bude to poprvé, co vaše skladba zazní v Olomouci? Půjde o váš „olomoucký debut“?

Moje první vzpomínka na Olomouc je z doby, kdy jsem tam měl rapový koncert ke konci roku 2019. Muselo to být někdy na přelomu prosince a ledna, kdy jsem se s rodiči vždycky vracel do Česka kvůli svátkům. V oblasti striktně soudobé hudby to bude můj debut.

Teď obecněji k vaší osobě. Jste, jak jste právě naznačil, multioborovým hudebníkem, mimo jiné rapperem, a vaším zájmem je kromě kompozice i baskytara či zvukové inženýrství. Jak byste vy sám popsal, čemu se vlastně věnujete?

Věnuji se několika formám hudební tvorby, například psaní hudby pro studentské filmy nebo pouze pro muzikanty. Právě teď dokončuji hudbu k megalomanskému muzikálovému projektu jedné ze studentek režie na FAMU, kde jsem bral i roli textaře a sound inženýra, ale pouze v postprodukci, nikoliv ve zvuku k filmu. Každopádně bych rád směřoval k tvorbě většího množství rapových skladeb. Bez tohoto žánru a typu uměleckého projevu se necítím tak úplně v roli autora.

Vzdělával jste se v newyorském Brooklynu, aktuálně pokračujete ve studiu na pražské HAMU. „Nacítěné“ tedy máte jak americké, tak české prostředí… Jaké vidíte hlavní rozdíly mezi Čechami a Amerikou, co se týče hudební výuky?

Oproti Česku se hudební výuka v Americe hodně liší v poznávání více typů hudebních žánrů bez toho, aby byly nutně zařazeny pouze pod termíny jako jazz nebo etnomuzikologie. Jak určitě víte, hudba Spojených států vychází z několika žánrově odlišných tvůrčích východisek podle toho, v jaké oblasti země se nacházíte. Naopak v obecné výuce hudebního vzdělávání v Americe není tak velký fokus na současnou hudbu, respektive na současnou hudbu od sedmdesátých let dál, jako v Evropě. Nemůžu mluvit za všechny instituce a hudební akademie ve „Státech“, ale z mých zkušeností v Brooklynu je větší důraz na propojení žánrů, než je třeba v Praze.

Bude to znít zvláštně, ale dá se říct něco ve stylu, že v Americe je kladen větší důraz na rytmus?

Není to tolik o důrazu. Jako drtivá většina hudebních tvůrců věřím v to, že způsob uměleckého vyjádření je pevně svázaný s okolím, ve kterém se samotný autor nachází. Když se tedy vpravíme do situace autora působícího v Brooklynu, kde se mluví více než stovkou jazyků, očekáváme, že se více kultur podvědomě projeví i v práci samotného autora. V mém případě se rytmus, ale i jeho časový průběh, hodně zapsaly do mého hudebního vnímání, protože jsem ho kolem sebe pořád slyšel – jak rytmy v rapové hudbě, tak i v latinskoamerických a západoafrických hudebních okruzích.

Vaše souběžné cesty rappera a skladatele klasické hudby mi popravdě nejdou úplně snadno dohromady, ale to je jen můj problém. Každopádně, kdybyste měl formulovat nějaký svůj dlouhodobý kariérní cíl, jak by zněl?

Přál bych si, aby moje hudba zanechala nějakou stopu. Aby posluchači i za několik let hned vytušili, že slyší mou hudbu – že je odlišná a propracovaná.

Můžu to chápat tak, že vaše studium skladby má sloužit zejména k plnějšímu a přesvědčivějšímu vyjádření vás jako autora-rappera?

Rozhodně, ačkoliv ani dalším tvůrčím směrům se nevyhýbám.

Facebook X E-mail WhatsApp