Bohatý kulturní program, který nabízí kalendář Gymnázia a Hudební školy hl. m. Prahy, pokračoval v, jak se ukázalo, nikoli nešťastný pátek 13. listopadu v kostele sv. Šimona a Judy. Koncert zvaný 30 let spolu představil mladé muzikanty v nejlepším světle a spolu s nimi se pod taktovkou Petra Jiříkovského zaskvěl violoncellista Tomáš Jamník. Z koncertu skrznaskrz prodchnutého juvenilním elánem se odcházet nechtělo.

Krátce k historii pořadatelské instituce, když tématem bylo její výročí: Hudební škola ve Voršilské vznikla v roce 1950 jako „vzorová hudební škola“ – měla vytvářet osnovy pro základní umělecké školství a ověřovat je v praxi. V roce 1992 se zřizovatelem stalo město Praha, škola dostala název Hudební škola hl. m. Prahy a ředitelem se stal Jan Vychytil, v roce 1996 získala budovu na Komenského náměstí na Žižkově a 1. září 1996 se tam přestěhovala.

Ke gymnaziální linii: Na popud stejného Jana Vychytila vznikl na Gymnáziu Jana Nerudy v roce 1994 projekt čtyřletého gymnaziálního studia s hudebním zaměřením, o dva roky později (1996) rozšířený na osmiletý. Gymnázium zajišťovalo všeobecné vzdělání, Hudební škola hudební výuku. Od školního roku 1996/97 gymnázium sídlí na Komenského náměstí, které je v kontextu koncertu zásadním momentem, protože 30 let spolu odkazuje ke společnému obývání tohoto žižkovského prostranství. Ale doplňme ještě, že ke spojení Hudební školy a Gymnázia došlo až v roce 2012. Návrh založit zcela nové gymnázium neuspěl, a tak se řešením stalo rozšíření Hudební školy o středoškolské gymnaziální vzdělávání. Do čela nové instituce se postavil dosavadní ředitel Hudební školy Filip Magram, nástupce v roce 2004 zesnulého Jana Vychytila, a k 1. lednu 2012 se škola oficiálně stala Gymnáziem a Hudební školou hl. m. Prahy (GMHS) a nový název začala používat od 1. září 2012.

Právě Filip Magram, který je stále (už více než dvacet let) ředitelem instituce, celý koncert v kostele sv. Šimona a Judy kultivovaným způsobem zahájil delším projevem, kdy řeč plná vděčnosti zároveň drobně osvětlila oněch 30 let spolu skrze výše zmíněné informace, ale také přivítal přítomného Františka Kopeckého, emeritního ředitele Gymnázia Jana Nerudy, který aktivně stál u počátků GMHS. (Doufám, že jsem nikde nic nepopletl.)

Pak už se rozezněly tóny koncertu dvořákovského ražení, kdy zařazené Sukovo dílo považuju také za „dvořákovské“, ostatně Josef Suk byl Dvořákovým zetěm. Úvodem tedy studenti hrající pod taktovkou Petra Jiříkovského – shodou okolností jsem v pondělí v malostranském Profesním domě obdivoval jeho klavírní hru, která je druhou větví jeho umělecké činnosti – interpretovali č. 3 Allegro giusto z Dvořákových Legend, op. 59, poté Skočnou ze Slovanských tanců, op. 46 stejného autora a před přestávkou ještě Jaro, op. 22a: č. 5 „V roztoužení“ Josefa Suka v instrumentaci Anatola Provazníka. Všechny tyto kratší kusy zazněly v reprezentativním podání, kdy posluchač vnímá budoucího profesionála. Petr Jiříkovský hudební děj vyprávěl s pochopením pro styl a líbilo se mi, do jaké míry mu mladí hudebníci šli na ruku; zdálo se, že záměry dirigenta až anticipují.

Po pauze obecenstvo vyslechlo ikonický Dvořákův kus a bylo symbolické, že sólového partu violoncella se Koncertu pro violoncello a orchestr h moll, op. 104 ujal Tomáš Jamník. Absolvent jubilujícího „hudebního gymnázia“ se sám výrazně a i organizačně věnuje nastupující generaci skrze platformy Akademie komorní hudby a Ševčíkovu akademii, koncertní obklopení mladými hráči je v jeho případě tedy velmi organické a nenucené. U Tomáše navíc vnímám přirozeně nějak mladistvý projev vystupování, cítím drajv a natěšení, jeho záživná mimika a jiné pódiové charakteristiky svědčí o radosti z hry, jeho pojetí Dvořákova kusu (který přednesl zpaměti) bylo vskutku až dětsky nedočkavě hravé.

Výtečně se vedle Jamníka představila i slečna koncertní mistryně Anna Štajnochrová, jež si se sólistou „střihla“ i pár vlastních sólíček, ale i všichni další členové Symfonického orchestru Gymnázia a Hudební školy hl. m. Prahy se podíleli na krásném zážitku. Divák slyšel spoustu půvabných, typicky dvořákovsky cituplných míst, ke kterým povolaně vedl dirigent Petr Jiříkovský, a já osobně jsem si užíval jev, kdy se z „kritika“ stávám rodinným příslušníkem. Být součástí rodiny GMHS je požehnáním; několikrát jsem se přistihl při slzném tlaku v očích…

K dramaturgickému výběru druhé půlky ještě zmiňme, že právě v těchto dnech na GMHS probíhá violoncellová soutěž Jana Vychytila, připomínající zmíněného iniciátora projektu transformace na dnešní podobu GMHS, který byl sám skvělým violoncellistou. Hrát Dvořákův Violoncellový koncert, který je někdy považován za nejlepší nástrojový koncert všech dob a který provede renomovaný absolvent školy, je tak volbou naprosto nerozporovatelnou, navzdory častému uvádění díla. (Zajímavý detail: Hlava tématu finální věty koncertu nápadně připomíná téma Skočné ze Slovanských tanců, která ten večer také zazněla.)

Jediná kritická poznámka k celé věci: V obdrženém tištěném prográmku bylo opravdu značné množství chyb včetně špatného spellingu názvů hudebních těles (Wienner Filharmoniker > Wiener Philharmoniker). Doporučil bych korektorské oko.

Tento nedostatek ale samozřejmě nijak neovlivnil úspěch emotivního večera a účinek láskyplné rodinné atmosféry zaplněného kostela. Kéž všem muzikantům vydrží hudební zápal a nám posluchačům přeju víc podobných zážitků.

***

Rozhovor se zástupcem ředitele GMHS Tomášem Krejčou čtěte ZDE.

Foto: Blanka Blahová (archiv Gymnázia a Hudební školy hl. m. Prahy)

Facebook X E-mail WhatsApp