V minulém týdnu spatřilo světlo světa nové šestinotónové harmonium z dílny Martina Poláčka. Zájem o repliku nástroje z tvůrčí éry Aloise Háby aktuálně projevili avantgardní hudebníci z okruhu Ostravského centra nové hudby, kteří se rozhodli nástroj uplatnit v součinnosti s orchestrem. Toto jejich snažení vyvrcholilo uspořádáním koncertu, který se uskutečnil 12. listopadu v Multifunkčním sále Centra současného umění DOX v pražských Holešovicích.

První šestinotónové harmonium bylo postaveno z podnětu moravského skladatele Aloise Háby. Hodlal je uplatnit v orchestru své opery Přijď království Tvé. V roce 1928 pro ně také pod opusovým číslem 37 napsal Šest skladeb. Jak nástroj, tak i pro něj napsaná sólová kompozice byly ve své době mimořádně náročným inovativním projektem. Nástroj proto po celá desetiletí nenalézal větší umělecké využití a postupně se z něho stal jen zajímavý muzejní exponát. Teprve v nedávné době se o Hábovo šestinotónové harmonium začal vážně zajímat klavírista Miroslav Beinhauer. Nejen že nastudoval příslušný repertoár, ale přičinil se i o to, že byla postavena jeho dokonalá funkční replika. Je mistrovským dílem varhanáře a restaurátora Martina Poláčka, veřejnosti byla představena na inauguračním koncertě 5. listopadu v Panteonu pražského Národního muzea. Miroslav Beinhauer tam na něm provedl nejen Hábovo Adagio z opusu 37, ale i nové, tedy soudobé komorní kompozice, vytvořené v šestinotónovém systému. 

Na úvod večera 12. listopadu Miroslav Beinhauer na nový šestinotónový nástroj zahrál Hábovo Adagio z opusu 37, tedy to dílo, které jen před několika dny slyšelo pražské publikum provedené na Hábův původní nástroj na komorním koncertě v Národním muzeu. Bezprostředně poté následovalo pět orchestrálních kompozic s šestinotónovým harmoniem z pera soudobých skladatelů. S Ostravskou bandou je nastudovali a střídavě řídili Bruno Ferrandis a Petr Kotík, part harmonia ve všech případech provedl Miroslav Beinhauer. 

Rakouský skladatel Klaus Lang je autorem skladby Qvis est – Nágárdžunovy dvě otázky. Jedná se pochopitelně o dílo atonální, v oblasti tónových struktur spřízněné se smyčcovými nástroji, které díky tomu, že nemají na hmatníku pražce, se mohou jakékoliv mikrointervalové intonaci snadno přiblížit. Kanadský skladatel Marc Sabat napsal šestinotónovou kompozici Fleeting Flight Sleeping Woke. K šestinotónovému harmoniu v orchestrálním kontextu decentně přidává i chromatické nástroje. Martin Smolka uplatnil hábovské šestinotónové harmonum v poněkud komornější instrumentální sestavě ve své skladbě Tři zpěvy na Reynka (jednotlivé části Eva, Mezihra I, Josef, Mezihra II, Tesaři), vokální part přednesl tenorista Vojtěch Semerád. Je to dílo interpretačně nesmírně náročné, mikrointervalové struktury jsou v něm však jen jedním z více prostředků soudobého uměleckého sdělení.

Po pauze následovalo další orchestrální dílo s šestinotónovým hábovským harmoniem s názvem The Mercurial Flow of Energy od Miyi Masaoky, skladatelky japonsko-amerického původu. Autorka v něm v prvé řadě klade důraz na barvitost orchestrace, rozmanitosti témbrových nuancí však dosahuje i využitím mikrointervalů. Závěr večera patřil českému skladateli Ianu Mikyskovi a jeho skladbě se stručným názvem Out. I on chápe mikrointervaly jako jeden z více možných prostředků témbrově orientovaného hudebního myšlení.

Termín „hábovské“ výše používám záměrně, neboť inaugurovaná replika naplňuje v prvé řadě Hábovu, jedno celé století starou futuristickou vizi hudebního vývoje, současně ale po organologické stránce zůstává na technologické úrovni první poloviny 20. století. Všechny skladby uvedené na koncertě jsou vedeny Hábovou vizí, nikoliv však její dnes již prastarou technologickou úrovní. Skvělá restaurátorská práce Martina Poláčka nám zprostředkuje návrat do minulosti, to však nebyl tvůrčí záměr žádného z uvedených skladatelů. To by museli respektovat, že Hábův nástroj je v podstatě nástrojem komorním, s omezenou dynamickou škálou, který nezná amplifikaci, klade však velký důraz na precizní rozlišování parametru tónové výšky. 

Kdybychom uvedené skladby hodnotili podle tohoto klíče, tedy jak skladatelé respektují nástrojovou repliku a její umělecké uplatnění, tak bychom museli být velice zklamáni. Vývojově staré šestinotónové harmonium se totiž v novém prostředí neobejde bez amplifikace, v ansámblové hře zápasí s vágní intonací smyčců a s pouze půltónovou dispozicí ostatních nástrojů orchestru. Je to tedy bezesporu dobrá inspirace, smysluplný vývoj však v dnešní době vede jinudy, přes digitální technologie.

Naštěstí však existuje i klíč jiný, tedy hodnotit uvedená hudební díla podle současných estetických kritérií a mikrointervalovým nápadem se pouze inspirovat. V takovém případě se jeví pražský koncert Ostravského centra nové hudby jako neobyčejně přínosný a podnětný.

Karel Šuster

Facebook X E-mail WhatsApp