Druhým večerem pokračovalo ve středu 14. října ve Dvořákově síni pražského Rudolfina souborné provedení Beethovenových houslových sonát. Houslista Jan Fišer a klavírista Martin Kasík si beethovenovský cyklus rozvrhli do tří večerů, kompozice v druhém z nich sestavili a provedli chronologicky. Závěrečný koncert cyklu je naplánován na pondělí 19. října, kdy zazní poslední tři sonáty. 

Pátá sonáta zazněla na úvod druhého večera. Je v tónině F dur, má opusové číslo 24, vznikla v letech 1800 až 1801 a dostala název „Jarní“. Beethoven ji věnoval svému mecenáši, podporovateli umění, hraběti Moritz von Fries. Jedná se o čtyřvěté dílo. Úvodní Allegro je věta hlubokého citu a podmanivé krásy, evokující svěží jarní přírodu. Nejen bohatstvím melodické invence, podmanivou zpěvností, ale i prostotou doprovodných figurací připomíná Mozartův kompoziční styl. Je velmi oblíbená, nechybí v ní výrazné Adagio, lehce načrtnuté Scherzo a závěrečné svěží Rondo. 

V celkovém pořadí šestá sonáta, v tónině A dur, druhá skladba večera, má opusové číslo 30. Byla napsána v roce 1802 a je třívětá, s částmi Allegro, Adagio, molto espressivo a Allegretto con variazioni. Skladatel ji věnoval ruskému carovi Alexandru I. Převažuje v ní klidné napětí a lyrický výraz. 

Po přestávce a na závěr večera vyslechli návštěvníci koncertu sedmou ze sonát s opusovým číslem 30. Je v tónině c moll. Beethoven ji rovněž věnoval ruskému carovi. V tomto díle je již patrný skladatelův tvůrčí posun směrem ke složitějšímu a vnitřně dramatičtějšímu formování. Vrací se ke čtyřvěté výstavbě a klade důraz na kontrasty. Po úvodním Allegro con brio skladba pokračuje pomalým Adagio cantabile. Následující Scherzo s Triem v jeho středu vnáší dramatické polohy, které se výrazněji prosadí i v závěrečném Allegru, vrcholícím ve strhujícím Prestu. Dramaturgicky neobyčejně hodnotný večer…

A v čem spočívá interpretační hodnota tohoto celého rudolfinského dramaturgického projektu? Mnohé lze naznačit již nyní, před jeho završením, které nás čeká příští pondělí. Spočívá nepochybně v tom, že nabízí celistvý pohled na určitý kompoziční obor jednoho skladatele, tedy v tomto případě na skladby pro housle a klavír. Beethoven v tomto oboru vytvořil celkem třicet dva vět, seskupených do tří-, nebo čtyřvětých tektonických celků v sonátových, písňových, variačních či rondových formách. 

Houslista Jan Fišer s klavíristou Martinem Kasíkem však pražskému publiku nabídli nikoliv jen naplnění jakési sběratelské snahy po sestavení vyčerpávajícího kompletu určitého typu, ale především to, co při dílčích interpretačních pohledech není patrné, tedy cílevědomě zvolený skladatelův tvůrčí postoj. Stojí na rovnoměrném, komplementárním využití předností obou nástrojů. Nepochybně se jim to podařilo díky špičkovému výkonu, který již ve dvou dosud uskutečněných večerech cyklu podali. 

Bylo možné obdivovat radost a vznešenou zpěvnost houslí v první větě Sonáty F dur „Jarní“. Na provedení Sonáty A dur byla cenná lehkost, s jakou si oba nástroje předávali témata, a diferencovanost přístupu ke každé z šesti variací závěrečného Allegretta. Díky Kasíkově brilantní prstové technice se plasticky ozývaly zejména basové linie klavírního partu. Adagio cantabile, druhá věta Sonáty c moll zapůsobila pod rukama interpretů s tajemným klidem. Scherzo v této sonátě je tvrdším oříškem, zejména pro komplikovanost frázování. Bylo zahráno opět s lehkostí. Naopak vzrušeným dramatem se stala závěrečná věta, provedená v perfektní souhře a zakončená strhujícím Prestem.

Není obtížné nalézt na sociálních sítích záznamy provedení všech Beethovenových děl těmi nejslavnějšími interprety. Beethovenovy houslové sonáty nahráli takoví umělci, jako například Oistrach, Richter, Mutter a další. Interpretace Fišerem a Kasíkem z pražského Rudolfina těchto dní mezi nimi rozhodně obstojí se ctí.

Facebook X E-mail WhatsApp