Komorním koncertem byl ve středu 11. listopadu, tedy na svatého Martina, uzavřen druhý ročník koncertního cyklu ve Strahovském klášteře. Vzhledem k rytmu liturgického roku byl jeho dramaturgem Christianem M. Pšeničkou rozvržen do čtyř večerů, od Velikonočního Alleluja přes nový oheň Letnic a pohled do historického notového archivu až po listopadové, dušičkové Lux Aeterna. Oba letní koncerty se konaly přímo v bazilice Nanebevzetí Panny Marie, úvodní a závěrečný pak v nádherném klášterním refektáři. Cyklus uzavřelo smyčcové S.V.A. Trio.

Snahou dramaturgie celého cyklu bylo vytvořit prostor pro dialog mezi různými hudebními žánry, dobou minulou a současností. Závěrečný dušičkový termín byl svěřen jazzovému souboru S.V.A. Trio, složenému ze tří hudebníků hrajících na smyčcové nástroje – Alexey Aslamas (housle), Vladan Malinjak (viola), Šimon Marek (violoncello). Všichni tři mají za sebou instrumentální studia vážné hudby na českých konzervatořích (Brno, Praha, Plzeň), u Alexeye Aslamase pak najdeme ještě švýcarskou zkušenost s vhledem do oboru dirigování. K multižánrovému rozletu jim výrazně dopomohla doplňková studia na Pražské konzervatoři a Vyšší odborné škole Jaroslava Ježka, která v rámci svého studijního kurikula v předmětu Žánrová interpretace nabízí kvalifikovaný vhled do oblasti jazzu a různých alternativních hudebních proudů.

Členové souboru S.V.A. Trio se ve Strahovském klášteře uvedli vlastní autorskou tvorbou. Svůj hudební styl charakterizují jako „urban fusion“, tedy spojení vážné hudby, moderní rytmiky a improvizačního jazzu. Jejich dušičkový koncert dostal podtitul Poutníci naděje aneb jazzová improvizace a čerpá z repertoáru obsaženého na albu nazvaném právě Urban Fusion. Ač se uskutečnil v době, kdy vzpomínáme památky zesnulých, je možné jej chápat i jako metaforu toku času naplněného oslavou života, který nekončí prázdnotou, ale přesahuje horizont lidského bytí. 

Podle programové brožurky bylo pro Zimní refektář vybráno jen pět kompozic, skladeb jsme však vyslechli celkem jedenáct. Nelze jim upřít duchovní charakter, s převahou však v nich nalézáme osobní, světské, lidské výpovědi a náměty ze života pozemského, což potvrdily i průvodní komentáře houslisty Alexeye Aslamase. Je však velká škoda, že interpreti publikum neinformovali podrobně písemnou formou o změnách v programu svého zajímavého, dlouho dopředu připravovaného vystoupení a že se v tomto směru omezili jen na ústní sdělení. Zbavili se tak možnosti lépe prezentovat svoje specifické hodnoty a tvůrčí záměry. 

Ač mají všechny jejich skladby anglické názvy, náměty čerpají převážně z domácího, městského, tedy pražského prostředí. Na úvod zazněla skladba s názvem Go On. Je energická, plná živelnosti, intenzivního, hutného zvuku a strhujících nepravidelných rytmů. Jednoznačně určila charakter celého večera. Stavebný princip i všech deseti následujících skladeb je v notovém zápisu naznačen jen v hrubých obrysech, detailní realizace je pak dílem živelného metrorytmického rámce a spontánního přístupu hráčů. V úvodu všech skladeb je exponován invenční materiál, ve středních částech nás zpravidla čekají improvizační pasáže. Závěr je dvojí: buď razantní fortissimová pointa, nebo naopak ukázněné ztišení. 

Violoncellu je v kompozicích určena obvykle role rytmické skupiny, známé z aranžmá jazzových orchestrů. Jako jediné v triu využívá umělou amplifikaci, která zvýrazňuje basovou pizzicatovou ostinátní figuraci, na exponovaných místech se však rovněž setkáváme s hrou arco, nechybějí ani suverénní sólové vstupy. Ve skladbě s názvem Hourglass (Přesýpací hodiny) je fenomén neúprosného toku času symbolicky zvýrazněn prefabrikovanou ostinátní, tikající vrstvou, linoucí se z reproduktoru a důslednou tutti hrou pizzicato, které se, jakoby symbolicky, do úplného ticha zastaví až před vytrácejícím se závěrem skladby. 

Oba vyšší smyčcové nástroje často využívají svoji témbrovou plnost a převážně kvintovou sazbu. Disonantní intervaly ve smyčcovém podání S.V.A. Tria nepůsobí nelibozvučně, spíše je chápeme jako nositele nezkrotné, až vášnivé plnosti. 

Obdivuhodná je přesnost souhry a pregnantní artikulace souboru. Hráči při hře sice vycházejí z notového zápisu, často se však od něho vzdalují směrem k melodické improvizaci. V tomto směru pak vyniká zejména role houslí. Oproti klasické houslové hře se zde často setkáváme s náznaky glissand a nezvykle měkkými nasazeními tónu. Kontrastně působí vkusně volená rubata a časté dynamické vzruchy. Souzvuková hra převládá ve violovém partu, i zde však má interpret dosti místa pro vlastní improvizační projev. 

Zasazení jazzového koncertu do tichého meditativního klášterního prostředí by se pro mnohé mohlo jevit jako nepatřičné. Kultivovanost smyčcového tria S.V.A., jeho myšlenková vstřícnost a laskavost hostitelů, však rozhodně ten večer dosáhla u spokojeného publika zamýšleného cíle, překročení horizontu naděje.

Martin Čech

Facebook X E-mail WhatsApp