Charismatický americký basbarytonista Christian Van Horn se poprvé představil pražskému publiku na koncertu v neděli 8. listopadu v Obecním domě, a to navzdory tomu, že na světových operních scénách je pravidelným hostem. Zaujal především šarmantním pěveckým projevem i výrazem, který z něj dělá jednoho z nejvýraznějších a nejpřitažlivějších padouchů současné světové operní scény. Zpěváka doprovázel orchestr Prague Philharmonia pod taktovkou Rastislava Štúra.

Koncert amerického pěvce měl velmi povedenou dramaturgii s podtitulem Ďábel i král. Christian Van Horn (rozhovor čtěte ZDE) se během večera přestavil v několika ďábelských rolích zejména francouzského repertoáru, které také jeho hlasu a naturelu nejvíce svědčily a lichotily. Zejména v druhé polovině programu si pak vypůjčil také role důstojných či naopak rozervaných panovníků a zabrousil více do italských operních vod.

Posluchače, kteří si před koncertem pouštěli některé z Van Hornových nahrávek, mohla naživo trochu překvapit výrazně lyričtější poloha pěvcova hlasu, než jak se z některých jeho vystoupení dostupných na YouTube, Spotify nebo na pěvcových sociálních sítích může zdát. Ačkoli na nich hřímá obrovským mocným hlasem, naživo působil trochu subtilněji a místy se v nižších polohách i mírně ztrácel v orchestru, což ovšem může být dáno i polohou orchestru na pódiu (oproti orchestřišti v divadlech) či ne zcela ideální akustikou Obecního domu. 

Večer otevřel zdařile provedený Uherský pochod z Berliozovy dramatické legendy Faustovo prokletí v podání Prague Philharmonia pod vedením Rastislava Štúra. „Tato úžasná kniha mě od počátku fascinovala. Nemohl jsem se od ní odtrhnout. Četl jsem ji bez přestání: při jídle, v divadle, na ulici, prostě všude,“ popsal své okouzlení Goethovým Faustem skladatel Hector Berlioz. Podobně těžko se odtrhávaly oči od Van Horna na pódiu, a to zejména v jeho mefistofelovských rolích. V Berliozově Faustově prokletí doslova zářil a atmosféru mu pomohlo „dobarvit“ i lehké červené nasvícení na pódiu. V jeho podání zazněly árie Mefistofela Devant la maison a Voici des roses, kterým nechyběla ani ďábelská poťouchlost, ani něha, zejména v druhé jmenované. 

Poté orchestr předvedl velmi lehce, ale s dostatečným „odpichem“ vykreslený Valčík pro změnu z Fausta od Charlese Gounoda, při němž se téměř chtělo tančit. Těleso hrálo celý večer velmi pěkně a bylo znát, že repertoáru věnovalo dostatečnou péči, byť někdy mohlo být k Van Hornově hlasu shovívavější a dát mu větší prostor, zejména v nižších polohách.

Mezi vrcholy večera patřily dvě árie Mefistofela z Gounodova Fausta: Le veau d’or est toujours debout! a Vou qui faites l’endormie, po nichž následovala ještě jako třešnička na dortu, a to jedna z ďábelských árií Scintille, diamant z druhého dějství opery Jacquese Offenbacha Hoffmannovy povídky. V ní předvedl Van Horn krásné legato a výbornou belcantovou techniku i pevné výšky, které diváci zaslouženě odměnili potleskem. Pro první polovinu zvolil pěvec spíše kratší efektní kusy, které mu velmi „slušely“ a lze si živě představit, že na divadelním pódiu působí jako velmi přesvědčivý a zároveň okouzlující padouch – jak hlasově, tak vzezřením. 

V druhé půlce programu zazněly ještě dvě árie Mefistofela od Arriga Boita a pak už přišli na řadu králové, kterým otevřela cestu předehra z Verdiho Loupežníků s nádherným violoncellovým sólem Lukáše Pospíšila. Ten se během večera prosadil ještě několikrát a vždy to bylo s krásným, měkkým tónem, který posluchače hladil v uších.

Z verdiovského ranku pak vybral basbarytonista árii Atilly Mentre gonfiarsi l’anima parea dinanzi a Roma a velmi emotivní Ella giammai m’amó ze třetího dějství Dona Carla. Při srovnání s tím, co už na pódiu předvedl, se ovšem zdá, že francouzský repertoár pěvci svědčí mnohem víc. Ve Verdim mu scházela jak lehkost, tak výrazová hloubka a publikum zajásalo, když na závěr opět zazněl francouzský kus – árie Nonnes, qui reposez z Roberta ďábla Giacoma Meyerbeera, kde dokázal pěvec vystihnout dramatičnost a mystičnost, s níž je napsána scéna, ve které ďábel vyvolává z hrobů mrtvé jeptišky, aby mu pomohly svést Roberta na cestu zla.

Jako přídavek americký pěvec zvolil dvě popové skladby z muzikálu South Pacific a My Way od Paula Anky, ke kterým si dokonce vzal na pomoc mikrofon. Část diváků to asi s jistou dávkou sentimentu potěšilo, zazpívané byly pěkně, nicméně na koncertě s výsostně operním programem to byla trochu škoda. 

Nejsilnější dojem každopádně přesto zanechaly Van Hornovy mefistofelovské role, v nichž potvrdil, že jsou jeho parketou a že když jej média označila za „nejvýraznějšího ďábla současného operního světa“, rozhodně nepřeháněla. Nepochybně by tak stálo za to vyrazit do některého zahraničního operního domu a vidět ho na jevišti. Z nejbližších příležitostí se nabízí například Faustovo prokletí ve Vídeňské státní opeře v polovině prosince či v Gounodově Faustovi v Bavorské státní opeře v Mnichově během února 2027. 

Foto: Jiří Vaněk

Facebook X E-mail WhatsApp