„Málokdy máte příležitost zazpívat si něco tak krásného,“ rozplývala se o přestávce protagonistka a organizátorka koncertu 15. března v Muzeu Bedřicha Smetany, sopranistka Tamara Morozová. Ta prostřednictvím Lieder society, zaměřené na interpretaci písňové tvorby, nabídla společně s Adamem Bornem a Demianem Ewigem vskutku pohádkový večer s Brahmsovým cyklem Krásná Magelona.

Johannes Brahms napsal svůj nejrozsáhlejší písňový cyklus Die schöne Magelone, op. 33 v letech 1861–1869, ve svém skladatelském období označovaném jako „období první zralosti“. Podle hudebních historiků v té době prožíval několik intenzivních romantických vztahů, jak dokládá jeho dochovaná korespondence, k magelonské romanci se tak opakovaně vracel, přepisoval ji a vylepšoval.

Zatímco jeho vztah ke skladatelce, klavírní virtuosce a manželce jeho mentora Roberta Schumanna Claře byl spíše přátelský a platonický, hluboce se zamiloval do její dcery Julie. Své city jí zřejmě nikdy nevyjevil, jeho přítel Hermann Levi však později vzpomínal, že Brahms v této fázi svého života vážně uvažoval o tom, že ji požádá o ruku. „Často jsem viděla, jak mu zářily oči, když se na ni díval,“ všimla si také Juliina sestra Eugenie.

Okouzlující mladé dívce se však rovněž dvořil italský šlechtic, hrabě Vittorio Radicati de Marmorito, který si získal její náklonost a za nějž se nakonec provdala. Brahmse prý zpráva o jejich zasnoubení tak ranila, že poté, co mu Clara novinku sdělila, vyběhl šokovaný z domu. A jak skladatelka zaznamenala, po této události prošel velkou proměnou chování – zdál se jí zasmušilý a málomluvný. Hluboce jím otřásla také její smrt v pouhých sedmadvaceti letech.

Mezitím prožil krátké citové vzplanutí také ke zpěvačce Ottilii Hauerové, člence ženského sboru, jejž Brahms dirigoval ve Vídni. Když ji však přišel požádat o ruku, celá rodina zrovna oslavovala její zasnoubení s dvaapadesátiletým vědcem Eduardem Ebnerem. Pianistce Elisabeth Stockhausenové zase kvůli své náklonnosti dokonce Brahms přestal dávat hodiny klavíru. Nakonec se ale rozhodl neoženit a plně se věnovat komponování. Tato trojice žen s Clarou Schumannovou v čele však nepochybně formovala právě hudební řeč romantické písňové sbírky Die schöne Magelone.

Skladatel od raného mládí jevil zájem o rytířské příběhy a kurtoazní literární tradici. Právě středověká francouzská legenda o rytíři Petru z Provence a neapolské princezně Maguellone, převyprávěná Ludwigem Tieckem v próze střídající se s poezií, se tak stala základem jeho písňového cyklu. Čítá patnáct písní prokládaných recitací. 

Na koncertě 15. března ve Smetanově muzeu představila toto Brahmsovo dílo Lieder society. Próza zazněla v překladu Kamila Bednáře, písně byly ponechány v originálním znění, ku prospěchu však rozhodně byl nápad promítat český překlad v titulcích na dataprojektoru. Byť pěvecké části příběhu nic nepřidaly, protože jsou koncipovány ve stylu „árií“ (které vyjadřují pocity jednotlivých postav, ale nehýbají dějem), byl tento detail velmi příjemný a zcela jistě vítaný.

Pěveckého partu se mimořádně citlivě ujala sopranistka Tamara Morozová, klavírního doprovodu Demian Ewig a umělecký přednes zazněl z úst Adama Borna. Trojice připravila posluchačům okouzlující večer prodchnutý romantickou salónní atmosférou, snad skutečně jako za časů Johannesa Brahmse.

Muzeum Bedřicha Smetany jim v tom bylo se svým lukrativním umístěním na Novotného lávce a nezaměnitelným výhledem na Karlův most a Pražský hrad důstojnou kulisou. Hlavní sál navíc disponuje velmi kvalitním nástrojem značky Petrof, nadmíru vhodným pro formát písňového recitálu, jakých je po pražských komorních koncertních prostorách skutečně pomálu. Demian Ewig tak mohl nechat vyniknout svému citlivě vedenému doprovodu, kterému nechyběl smysl pro detail, velký dynamický rozptyl ani hluboké porozumění pro lidský hlas. S nástrojem tak brzy byl v dokonalé symbióze a vplouval do recitovaných pasáží s lehkostí a samozřejmostí, jako by šlo jen o další rameno téže řeky. 

Druhým pilířem večera byl bezvadný projev Adama Borna, absolventa klasického zpěvu na Pražské konzervatoři a operního režiséra. Jeho angažmá, byť možná trochu překvapivé, byla sázka na skvělou „divokou kartu“. Bornův příjemně barevný a zvučný hlas bez problémů naplnil celý sál, diváky dokázal vtáhnout do děje rytířského příběhu a udržet po celou dobu napětí. Umělecký přednes učinil z programu pohádkový večer naplněný romantickým příběhem, který nejednomu posluchači s jistou dávkou sentimentu bezpochyby evokoval příběhy o princích a princeznách vyprávěné před spaním – v tom nejlepším slova smyslu.

Pomyslnou třešničkou na dortu byl zpěv Tamary Morozové, která se zhostila nelehkého úkolu – interpret se totiž v písňovém cyklu stává postupně minesengrem, který hlavního hrdinu ponouká, aby nezůstával doma, ale vyrazil do světa poznávat cizí krajiny, následně Petrem z Provence samotným, jenž ponejvíce pěje ódy na svou milovanou, okouzlující neapolskou princeznou Magelonou, ale také sultánovou dcerou Sulimou, která Petrovi zprostředkuje útěk ze zajetí, sama ale zůstane se svými neopětovanými city opuštěná, když se vrátí k Mageloně. Možná právě do ní vložil Brahms své zklamání z milostných dobrodružství, při nichž vždy skončil na jakési „druhé koleji“, přesto však nezahořkl.

Sopranistka během večera disponovala dostatečně flexibilním i charakterově rozmanitým hlasem, aby vystavěla všechny pěvecké pasáže skvěle nejen technicky, ale především výrazově. Něžná Magelona i odhodlaný a dvořící se Petr byli v jejím podání uvěřitelní a emocionálně procítění, dávali jí možnost velkého dynamického rozptylu a hra s hlasem i textem ji zjevně velmi bavila.

Za „vypíchnutí“ stojí zejména ukolébavka Ruhe, Süssliebchen, im Schatten (Odpočívej v stínu, drahá), kde vyšla z hrdla pěvkyně nádherná „pianka“, a hned následující dramatická skladba So tönet denn, schäumende Wellen (Zvučte jen, pěnivé vlny), v němž předvedl strhující výkon, evokující bouři na mořských vlnách, i klavírista. Pěvkyně v souladu s charakterem díla předvedla „nahý“ pěvecký projev bez okázalosti a příkras, sloužící plně příběhu a jeho ztvárnění. 

Skoro by se dalo říci, že Brahmsův cyklus je přímo stvořen pro večery, jako byl tento. Nabízí se snad jen otázka, zda nevyužít pohádkového potenciálu příběhu a nepřiblížit jej v českém překladu i dětem, pro něž by mohl být vítanou branou do světa klasické hudby.

Foto: Petr Z. Vrabec

Facebook X E-mail WhatsApp