„Jde o koncepčně široce založenou akci spočívající v komplexní evokaci dobové zámecké zábavy.“

„Umělecky hodnotové meritum Barokní noci ovšem představuje stylově autentická rekonstrukce historické opery v historicky jedinečném divadle.“

„Mimořádně vydařený byl letos výběr reprezentantů jednajících a zpívajících postav.“

Festival komorní hudby Český Krumlov, každoročně pořádaný na přelomu června a července, měl tento rok obzvlášť pestré, stylově vyhraněné a také tropickými vedry umocněné zahájení. Vše začalo o víkendu opakovanou Barokní nocí 28. a 29. června, aby pokračovalo nedělním varhanním koncertem 30. června a posléze bylo následováno úterním večerem nazvaným Jazz nad Vltavou 2. července, od něhož se začala odvíjet celotýdenní řada stylově svébytných festivalových koncertů v historicky vzácném prostředí jihočeského města.

Letošní, již 38. festivalový ročník nejen potvrdil, ale i umocnil atraktivnost a především umělecko-společenskou závažnost Barokní noci v kontextu celého festivalu (trvá do 7. července). Jde o koncepčně široce založenou akci spočívající v komplexní evokaci dobové zámecké zábavy, de facto pečlivě stylizovanou rekonstrukci toho, jak to při takové letní slavnosti mohlo na českokrumlovském zámku ve své době, konkrétně za Schwarzenbergů v 18. století, vypadat. Návštěvníci procházejí všemi čtyřmi nádvořími zámeckého areálu, po cestě zahrnováni dobovými herními i vizuálními atrakcemi, jež pak pokračují v prostředí Zrcadlového a Maškarního sálu. Po zhlédnutí historické opery v původním zámeckém divadle, které věnujeme samostatnou pozornost, se pokračuje takzvanou plášťovou mostní chodbou do zámecké zahrady, kde večer vrcholí opulentní hostinou, opět provázenou četnými atrakcemi a o půlnoci je zakončen autentickým barokním ohňostrojem. Po celou tu dobu je v neustálém pohybu početný kompars hudebníků, tanečníků, komediálních a maskovaných figur, takže zábava a atrakce doslova na každém kroku. 

Umělecky hodnotové meritum Barokní noci ovšem představuje stylově věrohodná rekonstrukce opery v historicky jedinečném divadle, jež se v podobě ze šedesátých let 18. století neporušeně zachovalo do dnešních dnů. Letos byla vybrána opera v nejednom ohledu skutečně zvláštní, ba jedinečná, nicméně na svou dobu a prostředí, v němž vznikla a byla provozována, zároveň charakteristická. Celý název německojazyčné opery zní Dobrotivý derviš aneb Kouzelná čapka – Veselohra s kouzly, mašinérií, áriemi a sbory. Autorství připadá hned celé trojici autorů, což ve své době nebylo nijak neobvyklé, jimiž jsou Johann Baptist Henneberg (1768–1822), jihočeský rodák Benedikt Emanuel Schack neboli Žák (1758–1826) a Franz Xaver Gerl (1764–1827). Jde o skladatele blízké jak okruhu Wolfganga Amadea Mozarta (1756–1791), tak Emanuela Schikanedera (1751–1812), na jehož libreto opera vznikla. Schikaneder provozoval vlastní divadelní společnost v Divadle na Vídeňce, byl i pěvecky činný, v Mozartově Kouzelné flétně, k níž napsal libreto, zpíval Papagena. Obdobně na téže opeře pěvecky participovali skladatelé z právě zmíněné trojice autorů Dobrotivého derviše.

Naznačená provázanost byla a zůstává přítomna hlavně v rovině obsahové a ve své době měla výrazný sociální rozměr. Novodobé českokrumlovské uvedení Derviše je výsledkem badatelské aktivity dramaturga festivalu, muzikologa Martina Voříška, jehož charakteristika pregnantně vystihuje povahu celé věci: „zpěvohra pro vídeňské předměstí i pro šlechtickou rezidenci“. Pramenem rekonstrukce je dobový opis notového materiálu, dochovaný ve schwarzenberské hudební sbírce, která podobně jako zdejší divadlo náleží k evropským unikátům. Na zámku v Českém Krumlově byla prokazatelně uvedena v létě roku 1795 a je zároveň historicky nejlépe zdokumentovaným představením spojeným právě s touto scénou. Byla nesmírně populární – na své vídeňské domovské scéně byla nepřetržitě uváděna počínaje premiérou na začátku roku 1791 až do roku 1799 a šířila se dál do Evropy.

Aktuální českokrumlovská inscenace – vlastně novodobá premiéra – plně respektuje dobovou autentičnost Derviše, a to jak hudebním provedením, tak výpravou, v podstatě s původními kulisami a v odpovídajících kostýmech. Typologicky či žánrově je blíž činohře se zpěvy než opeře s mluvenými dialogy, takzvanému singspielu, jakým je třeba Kouzelná flétna. Z doby vzniku, premiéry i následných repríz vyplývá úzká spojitost obou oper. Mohlo by se zdát, že Derviš vznikl ve stínu Kouzelné flétny, ale podle souslednosti premiér je tomu právě naopak. Nynější oživení Derviše zřetelně poukázalo na motivační zdroj jejich vzniku – tehdejší oblibu exotiky, žánru kouzelných příběhů pokazujících k nadpřirozenu, a také účinnost parodie a frašky, naopak uvádějících vše na pravou míru do dimenze reálného života. 

V Dervišovi se kouzlí měrou vrchovatou a kouzlení je rozhodujícím hybatelem děje. Ten se odvíjí od loučení prince Sofrana (Jan Maria Hájek) s tajemným Dervišem (Ivo Hrachovec), ve skutečnosti Sofranovým otcem, knížetem z Banna, jenž byl poražen úskočným šejchem Abukafem  z Basory (Ondřej Šmíd) a musel se uchýlit do vyhnanství pod ochranu nábožných dervišů. Abukaf má dceru Zenomide (Hana Holodňáková), do níž je Sofrano beznadějně zamilován. Otec zanechal Sofranovi velké jmění a ten se rozhodne vydat se na cestu a dosáhnout svého cíle, jsa provázen věčně se svářícím manželským párem rybáře Mandolina (Štěpán Pokorný) a rybářky Mandoliny (Sylva Čmugrová). Derviš, jenž bdí nad bezpečím svého syna, je ve skrytu provází. V blíže neurčeném odkazu, určeném synovi, pamatoval i na rybáře, avšak oni nacházejí jen kouzelný buben a šaškovskou čapku, nicméně i kouzelný pytel poskytující zlaťáky a také kouzelné ovoce, spolu s instrukcemi, jak je používat, což se stane zdrojem komických situací, jimiž jsou na své cestě provázeni, až se dostanou do zahrady Abukafova sídla a padnou do šejchova zajetí. 

Kouzelný buben dokáže vyčarovat vojsko, však také dochází k potyčkám i boji, kouzelná čapka zase přivolá trestající nebo naopak pomáhající zástup dervišů. Postupně se vyprofiluje nerozlučná dvojice Sofrana a Mandolina oproti Abukafovi a jeho dceři, na jejichž stranu se bezděčně dostává rybářka Mandolina. Obě strany jako nesmiřitelné tábory jsou postiženy pozřením kouzelného ovoce, jež vyčaruje znetvořené obličeje s dlouhými nosy, jichž se Sofrano s Mandolinem účinným kouzlem zbaví, kdežto Abukaf, jeho dcera a rybářka tak zůstanou navěky. Co je však nejdůležitější – v rozuzlení děje dochází k Sofranovu prozření ze slepé zamilovanosti k proradné Zenomide a ke shledání se svým, teď už rozpoznaným otcem, knížetem z Banna.

Opera, provedená nyní v nepřetržitém jeden a půl hodinovém sledu, má tři akty a výsledný tvar je mj. výsledkem citlivého krácení. Jak už bylo řečeno, mluvené slovo realizované v českém překladu má v originálu převahu a ku prospěchu účelného zhuštění děje doznalo citelného krácení, kdežto zpěv odezněl v původní německé verzi. Pěveckým číslům dominují sólové árie, duetů a krátkých ansámblů je jen několik. Samostatnou pozornost zaslouží jen nepatrně redukovaná hudební složka a v jejím rámci i partie zcela instrumentální. Stylově se dílo hlásí k umělecky vrcholnému klasicismu, například zrovna ke Kouzelné flétně má v tomto ohledu docela blízko. Ve vztahu k prostředí, z něhož vzešlo a pro které bylo komponováno, se tu stala důležitou role popěvku, odkazující k vlivu městského folklóru. Náznakově lze shledat pozoruhodný prvek – princip komiky se stává součástí samotné hudební faktury a ta naopak výrazně zabarvuje v tomto duchu celkový zvukový obraz. 

Opera Dobrotivý derviš v souladu s tím i hudebně opisovala tehdejší módní exotizující tendence, k nimž patřila obliba takzvané „turecké hudby“ (za všechny připomeňme Mozartův pochod Alla Turca pro klavír). Docílení žádoucího témbrově účelného mixu se dařilo díky nástrojovému obsazení sestávajícímu z dvojic fléten, hobojů, fagotů a trompet, doplněných obligátním minimem smyčcových nástrojů, cembala a dvojice tympánů, velkého bubnu a dalších bicích nástrojů. Oceníme celkově pohotový a kvalitní výkon instrumentalistů Capella Regia Praha a jeho zakladatele, uměleckého vedoucího a dirigenta Roberta Huga, jenž se postaral o rekonstrukci partitury nepostradatelné pro provedení celého díla. Berme v úvahu, že dané prostředí má daleko ke studiovým podmínkám, jsouc i akusticky limitováno stísněným prostorem dávného divadelního orchestřiště při svíčkách.

Mimořádně vydařený byl letos výběr reprezentantů jednajících a zpívajících postav. Jednoznačnou dominantu představoval výkon basisty Ivo Hrachovce v roli Derviše, tedy rozvážného demiurga dění. Mimochodem leckomu mohl připomenout Komtura z Mozartova Dona Giovanniho, ovšem z poněkud protilehlé, v tomto případě pozitivní stránky, formou laskavě usměrňujícího otcovského vedení. Syn Sofrano zaujal v podání tenoristy Jana Marii Hájka jak pěvecky, tak herecky, příkladně deklamující text promluv naivně myslícího, zamilovaného mladíka. Počtem pěveckých čísel vytížený Štěpán Pokorný alias rybář Mandolino imponoval pěvecky znělým, vyrovnaně zvládnutým basem, a navíc i herecky, a to zejména intenzivně rozvinutou pohybovou stránkou. Značný nárok spočíval a byl naplněn rovněž pěveckou i pohybovou stránkou úlohy sopranistky Hany Holodňákové, která dokázala výrazově jedinečně odstínit svěřenou pěveckou linku podle té které dramatické situace, ve jaké se její Zenomide právě nacházela. Spíše dramaticky herní aspekt, jenž operu Kouzelného derviše spoludefinuje, názorně doložil a zdařile naplnil Ondřej Šmíd jako šejch Abukaf, a to v jediné roli postrádající pěvecký part. 

Invenční a vynalézavá režie (Adam Born) tentokrát oproti předešlým sezónám výrazněji prokreslila nejen pěvecké, ale rétoricky herecké i pohybové kreace jednajících postav i koncepci jednotlivých scén. V souladu s režií vynikl podíl choreografie (František Dofek) – prostor jeviště permanentně pestře a proměnlivě zaplňovali derviši, otroci, otrokyně, Turci a Maurové díky souboru Alla Danza Brno Baroque a kostýmovaným zpěvákům souboru Capella Regia Praha. 

Novodobá rekonstrukce Dobrotivého derviše konečně nezůstala nic dlužna ani dalšímu fenoménu inzerovaném v původním rozvinutém názvu opery – totiž kouzly s jevištní technikou neboli „mašinérií“, jakou dodnes neporušeně disponuje českokrumlovské historické divadlo. Zásadní přínos ovšem spočívá v oživení a poznání zapomenutých skladatelů a jejich hudebně-dramatických děl období vrcholného vídeňského hudebního klasicismu. Jejich srovnání s Mozartovým odkazem nikterak neumenšuje, nýbrž naopak potvrzuje uměleckou kvalitu celého tohoto proudu.

Foto: Festival komorní hudby Český Krumlov / Lubor Mrázek