Byla to doba velkých změn a ještě větších nadějí. Psal se rok 1991, přišel první máj bez povinných průvodů, zato s oslavou špičkové práce. Ve Smetanově síni Obecního domu ji předvedli Berlínští filharmonikové, kteří právě v Praze zahájili projekt, který je v tento den přivádí rok co rok do různých míst Evropy. A předvádí její „jednotu v různorodosti“. Letos se 1. května vypravují po stopě Josepha Haydna do Eisenstadtu.

Nachází se tam totiž rozlehlý zámek, ve kterém kdysi tento skladatel a dirigent působil téměř třicet let. Zde se ve službách osvícené šlechty činil v sále s vynikající akustikou, dnes po něm pojmenovaném, kde v čele zámecké kapely oddirigoval přes tisíc koncertů. Především tu ale piloval tvarosloví i strukturu symfonií či smyčcových kvartetů, takže je považován za jednoho z otců těchto hudebních forem. Ostatně, i proto se mu přezdívalo „papá“, když dalšími důvody byl jeho otcovský vztah ke svým žákům či ke členům hudebního tělesa. 

Našlo se tudíž několik důvodů pro to, aby se šestatřicáté evropské matiné Berlínských filharmoniků konalo roku 2026 v Eisenstadtu – a navázalo na tradici prvomájových matiné, které připomínají den vzniku tohoto orchestru, tedy 1. květen 1882, a kromě vhledu do krás jednotlivých lokalit se snaží zařadit do programu i ukázku z díla domácího skladatele, buď proslulého v minulosti, anebo zastupujícího soudobou tvorbu. Tu má šéfdirigent Kirill Petrenko v oblibě. A snaží se jí dávat prostor. To je samozřejmě chvályhodné, jen je třeba pečlivě vážit, při jakých příležitostech, kdy a pro koho.

Po výletech k výbojům vážné hudby současnosti, příznačných především pro „covidové“ koncerty v liduprázdném sále berlínské Filharmonie, se totiž ukázalo, že v tomto případě jde o nepochopení žánru, rozuměj televizní disciplíny. Evropský koncert není událostí pro poučenou obec hudbymilovného publika, které si na náročné skladby dneška zvyklo, porozumělo jim a vzalo je za své. Májové matiné, vysílané buď v přímém přenosu či ze záznamu do desítek zemí světa, je jiným příběhem. Program vstupuje přes televizní obrazovku do statisíců domácností, které přilákala nabídka kulturní události v krásném prostředí, ale v drtivé většině případů se v klasice orientují jen zběžně. Smyslem přenosu je tedy snaha získat tyto diváky na svou stranu, nenásilně je inspirovat k poslechu či dokonce k tomu, aby se příště vypravili do koncertních síní osobně. A k tomu slouží pozvánka v podobě repertoáru takříkajíc prověřeného časem. Což ovšem neznamená, že to musí být všehochuť bez hlavy a paty. Naopak je vítán dramaturgický záměr, který celému vystoupení dá jednotící ráz.

Sáhne-li se při rozhodnutí, kde Evropský koncert Berlínských filharmoniků 2026 uspořádat a komu vzdát hold, právě k Josephu Haydnovi, je vskutku z čeho vybírat. Přes sto symfonií a desítky dalších opusových titulů, které jeho tvůrčí dědictví obsahuje, skýtá bohaté zázemí. To by ale nebyli Berlíňané, aby se v dramaturgii nezaměřili na víc než jen na perfektně provedenou plejádu ukázek z dílny jednoho, jakkoli veleváženého autora. Při přípravě vyšli z předpokladu sice dost všeobecného, ale zároveň nenapadnutelného, že „papá“ Haydn tak či onak ovlivnil tvorbu svých proslulých následníků, Beethovenem počínaje a Čajkovským či dokonce Stravinským konče. Aby teorii podpořili praxí, zvolili z jejich díla skladby, které reflektují hudební minulost.

A tak se po „povinném“ začátku, ztělesněném líbeznou Předehrou D dur od Josepha Haydna, program posouvá rovnou k hudbě z počátku dvacátých let 20. století, ovšem inspirované dávnou minulostí. Že se Igor Stravinskij opakovaně věnoval hudbě pro balet, je známou věcí, ilustrovanou jeho průlomovým triptychem z let předcházejících první světovou válku, tedy balety Pták Ohnivák, Petruška a Svěcení jara. Roku 1920 se Stravinskij nechal přesvědčit k práci, na kterou zprvu neměl chuť. Byl svými baletními přáteli požádán, aby pro jejich nové představení využil hudbu z dob, kdy byl hrdinou žánru zvaného commedia dell‘arte jistý Pulcinella. Pan Kuřátko, komická postavička s lyrickými přesahy, uchopitelná nově i v éře okouzlené prvními přelety přes oceán. Jenže, jak s tím naložit v hudební rovině?

Stravinskij sáhl do stokrát ohmataných partitur, v nichž se zachovalo dílo barokního velikána Giovanniho Battisty Pergolesiho, a naložil s ním po svém, neboť vytvořil z různých fragmentů koláž, kterou obohatil vlastní invencí. Poté se k této své baletní hudbě dvakrát vrátil, aby z původně osmnácti částí, určených pro jeviště, vybral jedenáct a vytvořil z nich svitu. Poprvé dva roky po premiéře Pulcinelly, podruhé pak roku 1947. Právě ta v podání Berlíňanů zazní.

Evropský koncert pak pokračuje dalším „ohlédnutím do minulosti“, k jakému se uchýlil Petr Iljič Čajkovskij ve svých Rokokových variacích, op. 33 pro violoncello a orchestr. Zkomponoval je roku 1877 pro svého kolegu, pedagoga na Moskevské konzervatoři Wilhelma Fitzhagena, který také dílo premiéroval; taktovky se ujal mladší bratr slavného Antona Rubinsteina, méně známý Nikolaj. Na Evropském koncertu se nyní sólového partu ujímá Gautier Capuçon, který se hned v následujících dnech vydá s orchestrem na turné. Navštíví při něm ikonický Zlatý sál vídeňského Spolku přátel hudby neboli Musikverein, ale i koncertní síně v Mnichově a dalších městech, aby na závěr zakotvili v Berlíně.

Má-li mít matiné své vhodné vyvrcholení, je nutno zvolit něco hutného na závěr. Berlínští filharmonikové svěří koncertní finále Symfonii č. 2 D dur, op. 36 Ludwiga van Beethovena. Vznikla v letech 1801 až 1803, kdy se skladatel potýkal s příznaky své hluchoty a léčil se v lázních města Heiligenstadt. Tam také sepsal svůj Testament, de facto závěť, v níž se svým bratrům jímavě vyznává ze své nemoci a přísně uděluje pokyny, jak s jeho odkazem zacházet po jeho smrti. Bylo pro Beethovena příznačné, že Testament nakonec neodeslal. Nalezen byl, podobně jako dopis Neznámé milované, až po jeho smrti roku 1827.

Na mapě Evropy se o dvě století později, 1. května 2026, stává rakouský Eisenstadt, původně ležící na uherském území, dalším bodem, kam mohou Berlínští filharmonikové zabodnout pomyslnou vlaječku. Nadále tak rozvíjejí svůj sen, totiž představit televizním divákům prostřednictvím klasické hudby tak odlišná místa, jako je – namátkou – lisabonský klášter jeronimitů či stockholmské muzeum Vikingů, případně barcelonský chrám Sagrada Familia nebo pravoslavný kostel sv. Ireny v Istanbulu. Jen svět se od roku 1991, kdy se do této práce s nadšením vrhli, poněkud změnil. Pohříchu nevlídným směrem, toho času pro nás zdálky ztělesňovaným válkami od Ukrajiny po Írán a zblízka mimo jiné nechutnými tahanicemi o média veřejné služby, které mohou v budoucnu snadno vést k tomu, že přestanou plnit část svého zadání – tím je i sloužit kulturním menšinám, například takovými pořady, jakým je tzv. „zpožděný přímý přenos“ 1. května od 20:15 hodin na stanici ČT art (dopoledne stanice nevysílá). 

Joseph Haydn zkomponoval roku 1772 nápaditou Symfonii č. 45 fis moll „Na odchodnou“, jejímž záměrem bylo diplomaticky upozornit urozeného zaměstnavatele své kapely, že její členové už dlouho neměli volno a potřebují ho jako sůl. V závěru skladby utichá jeden nástroj za druhým, když muzikanti balí nástroje, zhasnou postupně svíčky u pultíků s notami a opouštějí pódium, na kterém nakonec zůstane jen dirigent s prvním houslistou. Tím byl mimochodem mladý Luigi Tomasini, kterého Esterházyové objevili jako šestnáctiletý talent v Itálii. 

Doufejme, že podobný osud nestihne kulturní kanál ČT art, že nezvládne financovat své pořady a skončí tak, že poslední zhasne. Kéž není Evropský koncert 2026 na veřejnoprávní obrazovce tím posledním.

Foto: archiv KlasikaPlus.cz, archiv Berlínské filharmonie, Petra Hajská, Stephan Rabold

Facebook X E-mail WhatsApp