7. květen
Svátek má Stanislav.
1965 – premiéru měla skladba Et Exspecto Resurrectionem Mortuorum (A očekávám vzkříšení mrtvých), suita pro dechový orchestr a bicí nástroje Oliviera Messiaena. Je věnována padlým v první a druhé světové válce a ticho je podle autora v této skladbě stejně důležité jako hudba… Dílo zaznělo neveřejně v pařížské Sainte-Chapelle. Podruhé, už veřejně, bylo provedeno 20. června téhož roku po slavnostní mši v katedrále v Chartres za přítomnosti prezidenta Charlese de Gaulla. Obě uvedení dirigoval Serge Baudo.
1959 – bylo zahájeno pokusné vysílání VKV Československého rozhlasu.
1947 – narodil se Milan Slavický, skladatel, hudební vědec a pedagog (zemřel 18. srpna 2009). Pocházel z hudební rodiny, skladateli byli jeho otec Klement Slavický i oba jeho dědové, Kamil Voborský a Klement Slavický st.. Vystudoval skladbu na JAMU v Brně, kde ho vedl Jan Kapr, a hudební vědu na FF UK a HAMU v Praze, kde ho vyučovali Karel Janeček a Karel Risinger. Stal se hudebním režisérem a rozhlasovým dramaturgem, stál za více než pěti sty nahrávkami klasické hudby. Zabýval se také publicistikou, odbornou muzikologickou prací a skladbou. Psal symfonickou, komorní a elektroakustickou hudbu, po roce 1990 podstatně vzrostl jeho zájem o hudbu vokální. Je pohřben na Vinohradském hřbitově.
1922 – narodil se Hynek Maxa, operní pěvec – baryton a pedagog (zemřel 9. prosince 2001). Začínal v sboru Národního divadla, kde ale kvůli nevhodnému politickému posudku a osobní averzi tehdejšího vedení nemohl kariérně postoupit. V roce 1959 byl z podnětu dirigenta Zdeňka Košlera angažován jako sólista v Olomouci, kde působil jako přední barytonista 26 sezon. Vedle rolí základního repertoáru (Rigoletto, Scarpia atd.) vynikl jako malíř Mathis ve stejnojmenné Hindemithově opeře, Flambeau v Honeggerově Orlíku, Filip ve Verdiho Donu Carlosovi a Telramund ve Wagnerově Lohengrinovi. Slavnou byla i jeho hlavní role v muzikálu Joea Dariona a Mitcha Leigha Man of La Mancha. Hostoval po Evropě a intenzivně se věnoval také koncertní činnosti. Po celou aktivní kariéru se věnoval pedagogické činnosti, m.j. na Univerzitě Karlově v Praze. Jeho pokračovatelkou se stala jeho nejlepší studentka a pozdější manželka Jaroslava Maxová, česká operní pěvkyně a pěvecká pedagožka.
1921 – narodil se Antonín Láník, kněz, organolog, houslista, violista, dirigent, skladatel, lektor instruktáží pro varhaníky, organizátor hudebního života (zemřel 20. června 2014). Působil jako kněz, varhaník, znalec v oboru organologie, byl pověřen jako expert při stavbě a opravě mnoha varhan, jako skladatel psal zejména duchovní hudbu.
1918 – premiéru měla Sonata pro sólové violoncello, op. 8 Zoltána Kodálye. Obsahuje vlivy Debussyho a Bartóka, stejně jako intonace maďarské lidové hudby. Je považována za nejvýznamnější dílo pro sólové violoncello od dob Bachových Suit.
1888 – premiéru měla opera Le roi d’Ys od Édouarda Lalo, založená na staré bretaňské legendě o zatopeném městě Ys. Poprvé byla uvedena v Opéra-Comique v Salle du Châtelet v Paříži. Skladtelův zájem o bretaňský folklór podnítila jeho manželka, altistka Julie de Maligny, která byla bretaňského původu. Role Margared byla původně napsána pro ni. Dílo obletělo Evropu a v roce 1922 se dostalo i do newyorské Metropolitní opery. V dalších desetiletích už se hrála čím dál méně a skladatel zůstal obecně známým jen díky Španělské symfonii.
1871 – narodil se Vojtěch Kuchynka, kontrabasista, sbormistr a skladatel (zemřel 1. srpna 1942). Na Pražské konzervatoři studoval kontrabas u Vendelína Sládka a skladbu u Antonína Dvořáka. V roce 1895 vynikl jako sólista Výstavního orchestru řízeného Karlem Kovařovicem na Českoslovanské národopisné výstavě. Byl sbormistrem pěveckého sboru Hálek a sboru Obchodnické besedy a vyučoval klavír v rodině Fürstenbergů na Leontýnském zámku v Roztokách u Křivoklátu. V roce 1899 se stal koncertním mistrem orchestru Národního divadla. Získal si mezinárodní respekt jako sólista na kontrabas, do té doby považovaný spíš jen za součást orchestru. Vykonal na šest set sólových koncertů v Evropě i ve Spojených státech. Často účinkoval společně s Českým kvartetem. Byl jedním z prvních kontrabasistů, kteří nahrávali na gramofonové desky. Byl vynikajícím pedagogem, jeho žákem byl i bratr František Kuchynka, který působil rovněž v orchestru Národního divadla a později se proslavil ve Spojených státech. Zkomponoval na 140 skladeb. Jeho dílo se stalo základem literatury pro sólový kontrabas a jeho skladby bývají povinnou součástí na mezinárodních soutěžích pro tento nástroj. Psal orchesttrální, komorní i vokální skladby a fantazie na různá témata.
1835 – premiéru mělo v divadle Theater in der Josefstadt ve Vídni, sedm let po smrti Franze Schuberta, několik koncertních čísel z jeho hrdinsko-romantické opery Fierrabras, díla o třech jednáních a s mluvenými dialogy. Ačkoliv byla v roce 1823 opera v Divadle U Korutanské brány již uvedena na plakátech, k premiéře nakonec nedošlo; byla zrušena po vídeňském neúspěchu Weberovy opery Euryanthe dne 25. října 1823. Poprvé byla uvedena teprve v roce 1897 v Dvorním divadle v Karlsruhe pod vedením Felixe Mottla, v jeho úpravě: se zkrácenými scénami a s vloženými baletními mezihrami. Poté se dočkala inscenace až ve 20. století – v roce 1988 v Theater an der Wien s dirigentem Claudiem Abbadem; byl to základ první kompletní nahrávky díla. Fierrabras byl v sezóně 2022–2023 také uveden v milánské La Scale.
1824 – ve Vídni byla poprvé provedena Symfonie č. 9 d moll, op. 125 Ludwiga van Beethovena na text Friedricha Schillera. Koncert v divadle Theater am Kärntnertor dirigoval už úplně hluchý autor. Na programu byla také jeho předehra Posvěcení domu (Die Weihe des Hauses) a tři části (Kyrie, Credo a Agnus Dei) z Missy solemnis… Beethovenova Symfonie č. 1 C dur měla premiéru 2. dubna 1800, Symfonie č. 2 D dur 5. dubna 1803, Symfonie č. 3 Es dur „Eroika“ měla veřejnou premiéru 7. dubna 1805, Symfonie č. 4 B dur měla první veřejné provedení 13. dubna 1808, Symfonie č. 5 c moll „Osudová“ a Symfonie č. 6 F dur „Pastorální“ poprvé zazněly společně na koncertu 22. prosince 1808, Symfonie č. 7 A dur měla premiéru 8. prosince 1813 a premiéra Symfonie č. 8 F dur se odehrála 27. února 1814.
1807 – narodil se Ignác Ondříček, houslista a lidový hudebník (zemřel 8. února 1871). Je zakladatelem rodové hudební tradice, dynastie Ondříčků měla velký vliv na českou hudební scénu 19. a počátku 20. století. Z jeho deseti dětí byli dva synové hudebně nadáni. Mezi jeho nejslavnější potomky patří vnuk František (1857–1922), celosvětově proslulý houslista a skladatel, byl nazýván „králem houslistů“ a proslul hlavně interpretací Dvořákova houslového koncertu, a syn Jan (1832–1900), známý hudebník, kapelník a pedagog, který působil v Praze a pokračoval v rodinné hudební tradici.
1769 – narodil se Giuseppe Farinelli, italský skladatel (zemřel 12. prosince 1836). Jméno Farinelli přijal po jednom z nejproslulejších kastrátů -sopránů v historii hudby 18. století, jako výraz vděčnosti za pomoc v jeho hudebních začátcích. Jeho první opera, Il dottorato di Pulcinella, ukázala skladatelův komediální talent a setkala se s nadšeným přijetím. po odchodu z Neapole do Turína získal funkci maestro al cembalo v Teatro Nuovo v Terstu, prakticky to bylo místo odpovídající dnešnímu dirigentovi. Pak se stal kapelníkem a varhaníkem v tertské katedrále, kde působil až do smrti. Většina jeho oper vznikla v letech 1800–1810, kdy stál na vrcholu popularity. S příchodem Gioachina Rossiniho začal být méně žádaný. Kromě oper napsal tři klavírní sonáty, tři oratoria, jedenáct kantát, pět mší a mnoho dalších chrámových skladeb.
1768 – zemřel Pierre Saint-Sevin, francouzský violoncellista a skladatel (narodil se 1. května 1695). Napřed vystupoval sólově a na jarmarečním divadle. Ve dvaatřiceti vstoupil do Académie royale de musique, brzy se stal členem královského dvorního souboru Chambre du roi a od roku 1728 působil v proslulé skupině známé jako Bande des 24 violons. Příležitostně hrál v Sainte-Chapelle a pravděpodobně se účastnil královniných koncertů na zámku Marly jako viollon de chelle. Jeho bratr Philippe Pierre byl také violoncellistou a skladatelem podobně jako synovec Joseph-Barnabé Saint-Sevin, zvaný L’Abbé le Fils.
1745 – narodil se Karel Stamic, německo-francouzský skladatel českého původu, dirigent a houslista, představitel druhé generace mannheimské školy (zemřel 9. listopadu 1801). Byl starším synem slavného českého skladatele, houslisty světového významu a zakladatele mannheimské školy Jana Václava Stamice. Hudební vzdělání mu po smrti otce poskytli známí mannheimští kapelníci, především český skladatel František Xaver Richter. Od sedmnácti působil jako druhý houslista proslulého mannheimského orchestru a ovládal i řadu dalších nástrojů. V roce 1770 odešel do Paříže, kde byl jmenován dvorním skladatelem vévody Louise Noailleského. Později působil v Londýně a v Haagu, kde vystupoval jako sólista na dvoře Viléma V. Oranžského. V Berlíně dirigoval Händelovo oratorium Mesiáš. Byl krátce kapelníkem u knížete Hohenlohe-Schillingsfürsta, dirigentem v Kasselu a dirigentem orchestru a učitelem na univerzitě v Jeně. S velkou suverenitou ovládal sonátovou formu, v tomto smyslu byl pokračovatelem odkazu svého otce, který byl objevitelem její klasické cyklické formy. Složil přes padesát symfonií a bez mála čtyřicet koncertantních symfonií, více než šedesát koncertů pro široké spektrum sólových nástrojů, mnohé z nich se však nedochovaly s(tejně jako jeho opery). Mezi nejznámější patří klarinetové koncerty, které složil pro svého přítele, klarinetového virtuóza Johanna Josepha Beera, který pocházel z Litoměřic.