7. květen
Svátek má Stanislav.
2023 – zemřela Soňa Červená, herečka a operní pěvkyně – mezzosopranistka a altistka (narodila se 9. září 1925). Famózní úspěch jí přinesla role Carmen v inscenaci dirigenta Herberta Kegela. Carmen pak zpívala na nejpřednějších světových scénách sto padesát šest krát. Začala v muzikálu Divotvorný hrnec, hrála ve filmu, třeba v komedii Poslední mohykán (1947). Ale rozhodla se pro operu, působila ve Státním divadle v Brně, pak v Berlíně, v Unter den Linden, kde poprvé získala čestný titul „komorní pěvkyně“ (Kammersängerin). Bezvýsledně se ji snažila získat východoněmecká Stasi i československá StB. Emigrovala posledním otevřeným přechodem z východního Berlína 4. ledna 1962. Pak zpívala v operách v Západním Berlíně, Kolíně nad Rýnem, Hamburku, Dortmundu, Mnichově, Wiesbadenu, Frankfurt nad Mohanemu, Norimberku, Stuttgartu, Vídni a San Franciscu. Druhý titul „komorní pěvkyně“ jí byl udělen ve Frankfurtu nad Mohanem. Vedle legendární Carmen se proslavila i v rolích verdiovských, wagnerovských, straussovských a janáčkovských, proslula jako Jenůfa, Káťa Kabanová a v cyklu Zápisník zmizelého. Vystoupila i v řadě rolí skladatelů 20. století. Po ukončení operní kariéry působila jako herečka v divadle Thalia v Hamburku. Po návratu do vlasti vystupovala až do své smrti. Mimořádný ohlas měla opera Aleše Březiny a Jiřího Nekvasila Zítra se bude… (2008), kde hrála postavu Milady Horákové, nebo komorní opera Toufar v Divadle Kolowrat(2013). Uplatnila se v činohře Národního divadla, a to v hlavních rolích v inscenacích Roberta Wilsona Věc Makropulos a v Krvavé svatbě (režie SkuTr). V divadle Ungelt vystupovala v letech 2019–2022 v recitálu Zpívá a vypráví Soňa Červená. V roce 2021 nastudovala part svaté Ludmily v oratoriu Jana Zástěry Nádech věčnosti, které mělo premiéru ve Vladislavském sále, a vystoupila i při jeho reprízách v roce 2022 na festivalu Smetanova Litomyšl a v Lateránské bazilice v Římě, part přednesla v devadesáti šesti letech zpaměti, v češtině i v italštině. Získala řadu prestižních ocenění, od Nadace Život umělce cenu SENIOR PRIX za uměleckou činnost, Cenu Thálie jako zvláštní cenu kolegia, medaili Artis Bohemiae Amicis, státní medaili Za zásluhy. Byla po ní pojmenována planetka objevená českou astronomkou Lenkou Kotkovou a Filharmonie v Hradci Králové po ní pojmenovala svůj sál. Je pohřbena v rodinné hrobce na hřbitově v Hradci Králové – Pouchov. Její osud byl pohnutý. Byla dcerou českého spisovatele a kabaretiéra Jiřího Červeného, pravnučkou královéhradeckého výrobce a vynálezce žesťových hudebních nástrojů Václava Františka Červeného a královéhradeckého malíře a fotografa Adolfa Russe. Za války byli oba její rodiče vězněni v koncentračních táborech, zůstala tak sama v jejich bytě, který zabralo gestapo a znásilňoval ji tam německý nájemník. V letech 1945 až 1948 byla šťastně vdaná za Františka Slabého, majitele továrny na výrobu čokolády. V roce 1948 ale byla jeho továrna znárodněna a on se po nátlaku StB rozhodl pro emigraci, ke které se Soňa Červená kvůli matce a smlouvám v divadle nepřipojila. V jejím pražském bytě byl vybudován archiv StB. V listopadu 1948 zatkla StB matku Soni Červené, byla převezena na Pankrác, kde za nejasných okolností zemřela. V roce 1951 se sblížila se spisovatelem, nakladatelem a knihkupcem Jaroslavem Podroužkem, jeho zdraví už ale bylo podlomeno poté, co bylo jeho nakladatelství PAX znárodněno a v důsledku dlouhé vyšetřovací vazby, vztah také trval jen tři roky do jeho smrti.
1975 – zemřel Alfred Edward Rosé, rakouský skladatel a dirigent (narodil se11. prosince 1902). Byl starší bratr Almy Rosé.
1965 – premiéru měla skladba Et Exspecto Resurrectionem Mortuorum (A očekávám vzkříšení mrtvých), suita pro dechový orchestr a bicí nástroje Oliviera Messiaena. Je věnována padlým v první a druhé světové válce a ticho je podle autora v této skladbě stejně důležité jako hudba… Dílo zaznělo neveřejně v pařížské Sainte-Chapelle. Podruhé, už veřejně, bylo provedeno 20. června téhož roku po slavnostní mši v katedrále v Chartres za přítomnosti prezidenta Charlese de Gaulla. Obě uvedení dirigoval Serge Baudo.
1965 – zemřel Hans Hauska, rakouský skladatel a politický vězeň (narodil se 18. května 1901). Od mládí se zapojil do komunistického hnutí. Vstoupil do Komunistické strany Německa. Ve stejné době byl už proslulým skladatelem revolučních skladeb, které vyzývaly k třídnímu boji. Se skupinou Kolonne Links odjel v roce 1932 do Sovětského svazu a po nástupu Adolfa Hitlera k moci tam zůstal jako politický exulant a patřil mezi nejvýraznější osobnosti. Prošel sovětským Gulage i berlínskou věznicí Moabit. V roce 1945 se usadil ve Vídni a angažoval se tam při založení Komunistické strany Rakouska. Pak přesídlil do Německé demokratické republiky a až do smrti byl prominentní uměleckou osobností tamního komunistického režimu.
1962 – zemřel Ladislav Mráz, operní pěvec – basbarytonista (narodil se 25. září 1923). Na Pražské konzervatoři začal studovat až v devatenácti u legendárního Hilberta Vávry a E. Fierlingerové. Už o rok později mu bylo nabídnuto angažmá v Jihočeském divadle v Táboře, pak v Městském divadle v Plzni, po válce se stal sólistou opery Divadla 5. května (pozdější Smetanovo divadlo, dnes Státní opera), pak byl sólistou opery Národního divadla v Praze. V roce 1956 se stal absolutním vítězem mezinárodní pěvecké soutěže v nizozemském Hertogenboschi. Do Nizozemska byl pak každoročně zván k účasti na významných projektech, natáčel pro tamní rozhlas a televizi, byl stálým hostem lipské opery, koncertoval v Paříži a Vídni, pravidelně vystupoval na Pražském jaru. Jeho záběr byl nesmírně široký, operní role od klasicismu po soudobé, písňový, oratorní a kantátový repertoár i soudobá česká hudba a byl i vynikajícím a často i prvním českým interpretem duchovní předklasické a klasické hudby. Spolupracoval zejména se souborem Ars rediviva na prvním československém provedení cyklu árií z Bachových duchovních kantát, pašijí a oratorií. Pohřben je v Praze na vyšehradském hřbitově. Jeho manželkou byla zpěvačka Národního divadla Jaroslava Vymazalová.
1959 – bylo zahájeno pokusné vysílání VKV Československého rozhlasu.
1950 – zemřel Jan Nepomuk Wünsch, český skladatel a regenschori (narodil se 12. května 1855). Na Varhanické škole v Praze ho učiil František Zdeněk Skuherský a mezi spolužáky byl i Leoš Janáček. Stal se ředitelem kůru v Unhošti, v Havlíčkově (tehdy Německém) Brodě, v Josefově a nakonec v katedrále svatého Ducha v Hradci Králové, kde setrval víc než padesát let. Dlouhodobě ovlivňoval hudební život ve městě, podílel se na založení Cyrilské jednoty a byl i jejím sbormistrem, řídil pěvecký sbor Eliška, spolupracoval s ochotnickými divadelními spolky Klicpera a Tyl a pořádal duchovní koncerty v Klicperově divadle. Základem jeho díla byla chrámová hudba. Zkomponoval dvě vánoční a šest normálních mší, tři requiem, čtyři Te Deum, oratorium Petrova skála, stovky drobnějších skladeb pro bohoslužebné účely, i hudbu světskou – písně, sbory, taneční skladby a zpěvohru Krasata. Byl pohřben na hřbitově v Pouchově. Hudbou žila celá jeho rodina. Bratr Josef Adel Wünsch byl také ředitelem kůru a skladatelem, synové Jan Maria, Dominik a Josef se také věnovali hudbě jako klavíristé, varhaníci, sbormistři a hudební pedagogové. Významným hudebním pedagogem a skladatelem se stal zejména synovec Rudolf, syn Josefa Adela.
1947 – narodil se Milan Slavický, skladatel, hudební vědec a pedagog (zemřel 18. srpna 2009). Pocházel z hudební rodiny, skladateli byli jeho otec Klement Slavický i oba jeho dědové, Kamil Voborský a Klement Slavický st.. Vystudoval skladbu na JAMU v Brně, kde ho vedl Jan Kapr, a hudební vědu na FF UK a HAMU v Praze, kde ho vyučovali Karel Janeček a Karel Risinger. Stal se hudebním režisérem a rozhlasovým dramaturgem, stál za více než pěti sty nahrávkami klasické hudby. Zabýval se také publicistikou, odbornou muzikologickou prací a skladbou. Psal symfonickou, komorní a elektroakustickou hudbu, po roce 1990 podstatně vzrostl jeho zájem o hudbu vokální. Je pohřben na Vinohradském hřbitově.
1936 – narodil se Cornelius Cardew, britský skladatel (zemřel 13. prosince 1981). Studoval klavír, violoncello a kompozici na Royal Academy of Music v Londýně. V roce 1969 spoluzaložil experimentální hudební těleso Scratch Orchestra.
1931 – zemřel Antonín Petzold, varhaník, dirigent, sbormistr a skladatel (narodil se 13. srpna 1858). Zasloužil se o rozvoj olomouckého hudebního života. Na Varhanické škole v Praze byl žákem Josefa Förstera ml. a Františka Zdeňka Skuherského, vedle toho studoval operní zpěv ve škole Jana Ludvíka Lukese. Stal se varhaníkem v chrámu sv. Vojtěcha v Praze, pak dirigentem divadla v Plzni, sbormistrem Pěvecko-hudebního spolku Moravan v Kroměříži a učil na jeho hudební škole. Se sborem Moravan nastudoval i velká oratorní díla. Získal místo varhaníka v Katedrále svatého Václava, později se stal hlavním dirigentem katedrály. Působil jako učitel na hudební škole v Olomouci a jako violista Moravské filharmonie, po založení hudební školy Žerotína se stal jejím prvním ředitelem a vyučoval hru na klavír, varhany, zpěv a hudební teorii. Kromě toho řídil i její pěvecký sbor a učil v Poettingově dívčím ústavu. Po odchodu do důchodu vyučoval soukromě a věnoval se zejména chrámové hudbě. Komponoval drobnější komorní skladby, sbory a zejména chrámovou hudbu. Rukopisy jsou uloženy v archivu olomoucké katedrály.
1928 – zemřel Alexander Spendiarjan, arménský skladatel a dirigent (narodil se 1. listopadu 1871). Je považován za zakladatele nezávislé arménské národní školy klasické hudby. Žil v Simferopolu, na Jaltě a v Sudaku, než se usadil jako učitel hudby v Jerevanu. V letech 1926–1927 byl hlavním dirigentem arménského filharmonického orchestru. Složil operu, orchestrální suitu, několik symfonických obrazů a skladeb pro violoncello, klavír a housle a písně na ruské a arménské texty. Třikrát získal Glinkovu cenu.
1922 – narodil se Hynek Maxa, operní pěvec – baryton a pedagog (zemřel 9. prosince 2001). Začínal v sboru Národního divadla, kde ale kvůli nevhodnému politickému posudku a osobní averzi tehdejšího vedení nemohl kariérně postoupit. V roce 1959 byl z podnětu dirigenta Zdeňka Košlera angažován jako sólista v Olomouci, kde působil jako přední barytonista 26 sezon. Vedle rolí základního repertoáru (Rigoletto, Scarpia atd.) vynikl jako malíř Mathis ve stejnojmenné Hindemithově opeře, Flambeau v Honeggerově Orlíku, Filip ve Verdiho Donu Carlosovi a Telramund ve Wagnerově Lohengrinovi. Slavnou byla i jeho hlavní role v muzikálu Joea Dariona a Mitcha Leigha Man of La Mancha. Hostoval po Evropě a intenzivně se věnoval také koncertní činnosti. Po celou aktivní kariéru se věnoval pedagogické činnosti, m.j. na Univerzitě Karlově v Praze. Jeho pokračovatelkou se stala jeho nejlepší studentka a pozdější manželka Jaroslava Maxová, česká operní pěvkyně a pěvecká pedagožka.
1921 – narodil se Antonín Láník, kněz, organolog, houslista, violista, dirigent, skladatel, lektor instruktáží pro varhaníky, organizátor hudebního života (zemřel 20. června 2014). Působil jako kněz, varhaník, znalec v oboru organologie, byl pověřen jako expert při stavbě a opravě mnoha varhan, jako skladatel psal zejména duchovní hudbu.
1918 – premiéru měla Sonata pro sólové violoncello, op. 8 Zoltána Kodálye. Obsahuje vlivy Debussyho a Bartóka, stejně jako intonace maďarské lidové hudby. Je považována za nejvýznamnější dílo pro sólové violoncello od dob Bachových Suit.
1917 – narodil se Domenico Bartolucci, italský skladatel, sbormistr, kněz a kardinál (zemřel 11. listopadu 2013), byl považován za nejlepšího interpreta děl Palestriny. Už jako dítě se stal sborovým zpěvákem, ve čtrnácti začal komponovat první chrámové skladby a stal se varhaníkem florentské katedrály Santa Maria del Fiore. 23. prosince 1939 byl vysvěcen na kněze a záhy se stal sbormistrem katedrály, komponoval mše, moteta, madrigaly, varhanní hudbu, ale i světskou komorní hudbu. Postupně se stal zástupcem sbormistra baziliky San Giovanni in Laterano ve Florencii, sbormistrem v bazilice Santa Maria Maggiore a sbormistrem v Sixtinské kapli. Hned po nástupu do funkce zahájil zásadní reorganizaci této staleté instituce a během čtyřiceti let pod jeho vedením pak sbor absolvoval řadu koncertů v celém světě. Papež Benedikt XVI. ho v roce 2010 jmenoval kardinálem za jeho zásluhy na poli katolické církevní hudby.
1915 – zemřel Eduard Bartoníček, skladatel a sbormistr (narodil se 31. srpna 1855). Stal se učitelem hudby v Klatovech, pak byl v Ostravě sbormistrem pěveckého spolku Lumír, později sboru Záboj, kromě toho byl ředitelem kůru kostela sv. Spasitele v Ostravě, v kostelích ve Strumeni (dnešní Polsko) a v Jablunkově, také varhaníkem ve Frýdku-Mísku. S ostravskými sbory provedl vrcholná díla Dvořáka, byl činný jako národní buditel, věnoval se osvětové činnosti, pořádal koncertní zájezdy do okolních obcí ve Slezsku a na Slovensko, šířil zájem o lidovou píseň a jeho skladby jsou silně lidovou písní ovlivněny. Velmi populární se stala jeho úprava lidových slezských tanců pod názvem Slezská beseda. Závěrečný smíšený sbor z jeho Zpěvů lidu slezského na slova Adolfa Heyduka se stal neoficiální hymnou Slezska. Vydával dva hudebně osvětové časopisy: Moravskoslezský hudební věstník a Varyto. V roce 1903 zorganizoval v Opavě první slezský pěvecký festival. Byl pohřben na Olšanských hřbitovech.
1888 – premiéru měla opera Le roi d’Ys od Édouarda Lalo, založená na staré bretaňské legendě o zatopeném městě Ys. Poprvé byla uvedena v Opéra-Comique v Salle du Châtelet v Paříži. Skladtelův zájem o bretaňský folklór podnítila jeho manželka, altistka Julie de Maligny, která byla bretaňského původu. Role Margared byla původně napsána pro ni. Dílo obletělo Evropu a v roce 1922 se dostalo i do newyorské Metropolitní opery. V dalších desetiletích už se hrála čím dál méně a skladatel zůstal obecně známým jen díky Španělské symfonii.
1800 – zemřel Niccolò Piccinni, italský skladatel, představitel neapolské operní školy (narodil se 16. ledna 1728). Jeho první opera „Le Donne dispettose“ byla provedena v Neapoli v roce 1755 a už o pět let později dosáhl v Římě prvního evropského úspěchu buffo-operou „La Cecchina ossia la buona Figliuola“ na text Carla Goldoniho. Pak uvedl více než 30 oper v Neapoli, přes 20 v Římě a další v jiných italských městech. Byl zástupcem hlavního kapelníka neapolské katedrály, vyučoval zpěv a byl varhaníkem v několika dalších chrámech Neapole. Stal se i druhým varhaníkem Královské kaple. Roku 1776 byl pozván královnou Marií Antoinettou do Paříže. Stal profesorem na Královské konzervatoři a všechna jeho díla se v Paříži dočkala velkého úspěchu. Velkým rivalem na poli operní tvorby v Paříži mu byl Christoph Willibald Gluck, Paříž byla rozdělena na piccinisty a gluckisty. Tuto rivalitu podporoval ředitel pařížské opery, který objednal u obou skladatelů operu na stejné téma: Ifigenii na Tauridě. Úspěch měly obě, ale jen Gluckova se stala trvalou součástí světového repertoáru. Byl neobyčejně plodný skladatel, jeho díla si velmi vážil W. A. Mozart.
1871 – narodil se Vojtěch Kuchynka, kontrabasista, sbormistr a skladatel (zemřel 1. srpna 1942). Na Pražské konzervatoři studoval kontrabas u Vendelína Sládka a skladbu u Antonína Dvořáka. V roce 1895 vynikl jako sólista Výstavního orchestru řízeného Karlem Kovařovicem na Českoslovanské národopisné výstavě. Byl sbormistrem pěveckého sboru Hálek a sboru Obchodnické besedy a vyučoval klavír v rodině Fürstenbergů na Leontýnském zámku v Roztokách u Křivoklátu. V roce 1899 se stal koncertním mistrem orchestru Národního divadla. Získal si mezinárodní respekt jako sólista na kontrabas, do té doby považovaný spíš jen za součást orchestru. Vykonal na šest set sólových koncertů v Evropě i ve Spojených státech. Často účinkoval společně s Českým kvartetem. Byl jedním z prvních kontrabasistů, kteří nahrávali na gramofonové desky. Byl vynikajícím pedagogem, jeho žákem byl i bratr František Kuchynka, který působil rovněž v orchestru Národního divadla a později se proslavil ve Spojených státech. Zkomponoval na 140 skladeb. Jeho dílo se stalo základem literatury pro sólový kontrabas a jeho skladby bývají povinnou součástí na mezinárodních soutěžích pro tento nástroj. Psal orchesttrální, komorní i vokální skladby a fantazie na různá témata.
1840 – narodil se Petr Iljič Čajkovskij, ruský skladatel, jeden z hlavních tvůrců hudebního romantismu (zemřel 6. listopadu 1893). Mezi jeho nejznámější díla patří tři poslední symfonie č. 4 až 6, opery Piková dáma a Evžen Oněgin, balety Labutí jezero, Šípková Růženka a Louskáček, 1. klavírní koncert b moll a houslový koncert D dur. Třikrát navštívil Prahu, 6. prosince 1888 dirigoval českou premiéru opery Evžen Oněgin. po právnické škole, na kterou ho nechali jít rodiče, se zapsal na petrohradskou konzervatoř, kde ho nejvíc ovlivnil její ředitel Anton Rubinstein (1829–1894), který ho vyučoval skladbu. Po něm to byl jeho mladší bratr, Nikolaj Rubinstein (1835–1881), ředitel nově otevřené Moskevské státní konzervatoře. Ve čtyřiceti už byl známým, oblíbeným a respektovaným skladatelem doma i v cizině, byl triumfálně přijat i v USA. Kromě Dvořáka na cestách osobně poznal Johannesa Brahmse, Gustava Mahlera nebo Charlese Gounoda. S Dvořákem ho pojilo blízké přátelství, Biblické písně op. 99 se často dávají do souvislosti s Čajkovského smrtí. Osobně měl problémy vyrovnat se svou homosexualitou, na rozdíl od bratra Modesta, který žil otevřeně s přítelem. Dokonce se oženil, ale manželství nebylo naplněno, po šesti týdnech duševně zlomený skladatel odcestoval do ciziny, soužití nikdy neobnovil, ale také se nerozvedl. Po rozpadu manželství prošel hlubokou tvůrčí krizí. Jeho milencem se později stal jeho synovec Vladimir Lvovič Davidov, kterému věnoval Symfonii č. 6, v ruštině nazvanou “vášnivá”, ale po celém světě známou jako „Patetická“. Jeho partnery se stali i jeho spolužák a komorník. Je pohřben v Petrohradě, v pravoslavném klášteře Alexandra Něvského.
1835 – premiéru mělo v divadle Theater in der Josefstadt ve Vídni, sedm let po smrti Franze Schuberta, několik koncertních čísel z jeho hrdinsko-romantické opery Fierrabras, díla o třech jednáních a s mluvenými dialogy. Ačkoliv byla v roce 1823 opera v Divadle U Korutanské brány již uvedena na plakátech, k premiéře nakonec nedošlo; byla zrušena po vídeňském neúspěchu Weberovy opery Euryanthe dne 25. října 1823. Poprvé byla uvedena teprve v roce 1897 v Dvorním divadle v Karlsruhe pod vedením Felixe Mottla, v jeho úpravě: se zkrácenými scénami a s vloženými baletními mezihrami. Poté se dočkala inscenace až ve 20. století – v roce 1988 v Theater an der Wien s dirigentem Claudiem Abbadem; byl to základ první kompletní nahrávky díla. Fierrabras byl v sezóně 2022–2023 také uveden v milánské La Scale.
1833 – narodil se Johannes Brahms, německý skladatel, klavírista a dirigent (zemřel 3. dubna 1897). Usiloval o syntézu starších kompozičních forem z období klasicismu a romantismu. Bývá považován za dovršitele díla Ludwiga van Beethovena. Za jeho protivníky byli považováni Ferenc Liszt a Richard Wagner, Brahms byl označován za hlavního anti-wagneriána ve slavné „válce romantiků“, odmítal programní hudbu. Ve čtrnácti letech už byl profesionálním klavíristou a v šestnácti napsal první samostatné klavírní dílko. Celoživotně se přátelil s proslulým houslistou Josephem Joachimem, ten byl často prvním, komu Brahms posílal k posouzení své kompozice, a věnoval mu také svůj houslový koncert. Přátelil se též s s dirigentem Hansem von Bülow, který Brahmsovu hudbu široce propagoval, s Robertem Schumannem a jeho ženou Clarou. Působil jako dirigent a učitel hudby na knížecím dvoře v Detmoldu, hlavním městě Knížectví Lippe, v Hamburku byl sbormistrem ženského pěveckého sboru, který sám založil. Mnoho dalších funkcí ale neměl, živil ho dobře klavír a vydané skladby u nakladatele Fritze Simrocka a věnoval se komponování. Kvůli němu dokonce ukončil vztah s Clarou Schumannovou i s pozdější snoubenkou Agathou von Siebold. Podporoval mladé talenty, hlavně Antonína Dvořáka, zasloužil se o to, že se jeho dílo prosadilo v Evropě, a Karla Weise. V posledním dvacetiletí svého života byl Brahms považovaný za vůdčí osobnost evropské hudební scény. Byl univerzální skladatel. Skládal díla orchestrální, proslulé jsou jeho čtyři symfonie, komorní i vokální, s výjimkou opery, o kterou se nikdy nepokusil, na 300 písní a duet, mnoho sborových skladeb a kantát a samozřejmě skladby pro svůj dominantní nástroj, klavír. K významným skladbám patří Variace na Haydnovo téma, Akademická slavnostní předehra a Tragická předehra, houslový koncert D-dur, Dvojkoncert pro housle a violoncello a-moll a Německé rekviem, jeho největší vokální dílo. Byl pohřben na centrálním hřbitově ve Vídni.
1825 – zemřel Antonio Salieri, italský skladatel, pedagog a dirigent (narodil se 18. srpna 1750). Ve své době patřil mezi nejznámější a nejvýznamnější. jeho druhým domovem se stala Vídeň, kam ho vzal po náhodném setkání Florian Leopold Gassmann, skladatel, dvorní kapelník a člen skupinky hudebníků, která denně provozovala hudbu s císařem Josefem II. Zajistil mu nejlepší dosažitelné vzdělání a vše zaplatil. Dalšími důležitými osobnostmi v jeho životě byli básník Pietro Metastasio, později jeho nejvýznamnější libretista, podobně jako Lorenzo da Ponte, a skladatel Christoph Willibald Gluck, který v budoucnu sehrál důležitou roli v Salieriho úspěších v Paříži. První samostatnou operu Le donne letterate zkomponoval ve dvaceti, byla uvedena i v Praze. Světovou slávu mu ale zajistila až druhá opera, buffa La fiera di Venezia, měla premiéru ve Vídni 29. ledna 1772 a zakrátko byla uvedena ve všech hlavních operních divadlech celé Evropy. Stal se dvorním skladatelem komorní hudby, pak zastupujícím kapelníkem italské opery a nakonec dosáhl funkce nejvyšší: císařského dvorního kapelníka. Zásluhou Glucka dostal zakázku na operu ke slavnostnímu otevření po požáru rekonstruovaného divadla Teatro alla Scala v Miláně. L’Europa riconosciuta měla premiéru s obrovským úspěchem 7. prosince 2004 při otevření po moderní rekonstrukci. Stal se prezidentem a řídil koncerty společnosti Tonkünstler-Societät, kterou založil Gassman jako charitativní organizaci, která se má starat o penzijní fondy na podporu žen a dětí hudebníků. Společnost je dodnes nejen živá, ale je jednou z nejvýznamnějších hudebních institucí Evropy. Jeho opera Tarare, uvedená v Paříži, vytvořila novou epochu v dějinách francouzského divadla, stala se přímým předchůdcem hudebních dramat Richarda Wagnera. Za své zásluhy o francouzskou hudbu byl Salieri jmenován členem Francouzské akademie umění. Finále její verze Axur, re d’Ormus napsané na objednávku Josefa II. pro Vídeň je i součástí Formanova filmu Amadeus. Ve Vídni byl nejlepším učitelem zpěvu, kompozice a teorie. Jeho žáky byli Ludwig van Beethoven, Johann Nepomuk Hummel, Ignaz Moscheles, Carl Czerny, Giacomo Meyerbeer, Franz Schubert, Franz Liszt, Franz Xaver Süssmayr a dokonce i syn Wolfganga Amadea, Franz Xaver Wolfgang Mozart. Pokud vycítil talent, vyučoval zdarma jako splátku úroků svému objeviteli a učiteli Gassmanovi. Sehrál rozhodující roli při vzniku Vídeňské konzervatoře, v roce 1817 inicioval vznik Vokální školy a stal se i jejím prvním ředitelem. O dva roky později byla škola rozšířena i o instrumentální oddělení. Byl pohřben na hřbitově Matzleinsdorfer Friedhof, později byly jeho ostatky přeneseny na Ústřední vídeňský hřbitov. Myšlenku podílu Salieriho na smrti Mozarta už hudební vědci dávno opustili. Všechny dobové dokumenty, dopisy i události svědčí naopak o vzájemném respektu a korektním vztahu obou vídeňských umělců. Ve fondu Národního muzea – Českého muzea hudby se dokonce podařilo objevit společnou skladbu Mozarta a Salieriho, dosud považovanou za ztracenou, která je dokladem jejich spolupráce.
1824 – ve Vídni byla poprvé provedena Symfonie č. 9 d moll, op. 125 Ludwiga van Beethovena na text Friedricha Schillera. Koncert v divadle Theater am Kärntnertor dirigoval už úplně hluchý autor. Na programu byla také jeho předehra Posvěcení domu (Die Weihe des Hauses) a tři části (Kyrie, Credo a Agnus Dei) z Missy solemnis… Beethovenova Symfonie č. 1 C dur měla premiéru 2. dubna 1800, Symfonie č. 2 D dur 5. dubna 1803, Symfonie č. 3 Es dur „Eroika“ měla veřejnou premiéru 7. dubna 1805, Symfonie č. 4 B dur měla první veřejné provedení 13. dubna 1808, Symfonie č. 5 c moll „Osudová“ a Symfonie č. 6 F dur „Pastorální“ poprvé zazněly společně na koncertu 22. prosince 1808, Symfonie č. 7 A dur měla premiéru 8. prosince 1813 a premiéra Symfonie č. 8 F dur se odehrála 27. února 1814.
1818 – zemřel Leopold Koželuh, český skladatel a pedagog (narodil se 26. června 1747). Na objednávku českých stavů Koželuh složil slavnostní kantátu pro korunovaci císaře Leopolda II. českým králem. Její premiéra se konala 12. září 1791 ve Stavovském divadle a zcela zastínila Mozartovu korunovační operu La Clemenza di Tito. Kompozici a klavír ho učil František Xaver Dušek. Pro divadlo v Kotcích psal hudbu k pantomimám a baletům. Jeho prvotinou je baletní hudba z roku 1771, která byla provedena s velkým úspěchem. Podobných pak složil dvacet pět. Ve Vídni se zařadil mezi nejznámější pianisty a skladatele. Velký ohlas vyvolala jeho kantáta k úmrtí Marie Terezie na verše Michaela Denise. Na císařském dvoře získal místo učitele hudby arcivévodkyně Marie Alžběty, dcery Marie Terezie a vyučoval i v dalších šlechtických rodinách, stal se váženým a uznávaným. Mezi jeho přátele patřil i Jan Rudolf Černín z Chudenic, majitel zámku Jemčina, pro jehož proslulé parforsní hony složil několik loveckých fanfár. Od roku 1784 ve Vídni provozoval vlastní hudební nakladatelství, které později vedl jeho bratr Antonín Tomáš. Odmítl místo v Salcburku po odchodu Mozarta, ale podobně jako on vstoupil Koželuh okolo roku 1790 ve Vídni do zednářské lóže a v roce 1792, když Mozart zemřel, přijal nabídku stát se po něm dvorním skladatelem a komorním kapelníkem ve Vídni. Jeho nástupcem se pak stal František Kramář. Byl pohřben na později zrušeném hřbitově v Matzleinsdorfu. Do dnešní doby se dochovaly asi čtyři stovky jeho skladeb, mj. asi třicet symfonií a dvaadvacet klavírních koncertů, dva koncerty pro klarinet, dvacet čtyři houslových sonát, šedesát tři klavírních trií a šest smyčcových kvartetů. Z dalších skladeb jsou známa dvě oratoria (hlavně Mojžíš v Egyptě), devět kantát, církevní díla, šest oper (dochovala se pouze opera Gustav Vasa), baletní hudba a lovecké fanfáry. Skladby jsou číslovány podle katalogu, který sestavil muzikolog Milan Poštolka. Skladatel Jan Antonín Koželuh byl jeho bratranec.
1807 – narodil se Ignác Ondříček, houslista a lidový hudebník (zemřel 8. února 1871). Je zakladatelem rodové hudební tradice, dynastie Ondříčků měla velký vliv na českou hudební scénu 19. a počátku 20. století. Z jeho deseti dětí byli dva synové hudebně nadáni. Mezi jeho nejslavnější potomky patří vnuk František (1857–1922), celosvětově proslulý houslista a skladatel, byl nazýván „králem houslistů“ a proslul hlavně interpretací Dvořákova houslového koncertu, a syn Jan (1832–1900), známý hudebník, kapelník a pedagog, který působil v Praze a pokračoval v rodinné hudební tradici.
1769 – narodil se Giuseppe Farinelli, italský skladatel (zemřel 12. prosince 1836). Jméno Farinelli přijal po jednom z nejproslulejších kastrátů -sopránů v historii hudby 18. století, jako výraz vděčnosti za pomoc v jeho hudebních začátcích. Jeho první opera, Il dottorato di Pulcinella, ukázala skladatelův komediální talent a setkala se s nadšeným přijetím. po odchodu z Neapole do Turína získal funkci maestro al cembalo v Teatro Nuovo v Terstu, prakticky to bylo místo odpovídající dnešnímu dirigentovi. Pak se stal kapelníkem a varhaníkem v tertské katedrále, kde působil až do smrti. Většina jeho oper vznikla v letech 1800–1810, kdy stál na vrcholu popularity. S příchodem Gioachina Rossiniho začal být méně žádaný. Kromě oper napsal tři klavírní sonáty, tři oratoria, jedenáct kantát, pět mší a mnoho dalších chrámových skladeb.
1768 – zemřel Pierre Saint-Sevin, francouzský violoncellista a skladatel (narodil se 1. května 1695). Napřed vystupoval sólově a na jarmarečním divadle. Ve dvaatřiceti vstoupil do Académie royale de musique, brzy se stal členem královského dvorního souboru Chambre du roi a od roku 1728 působil v proslulé skupině známé jako Bande des 24 violons. Příležitostně hrál v Sainte-Chapelle a pravděpodobně se účastnil královniných koncertů na zámku Marly jako viollon de chelle. Jeho bratr Philippe Pierre byl také violoncellistou a skladatelem podobně jako synovec Joseph-Barnabé Saint-Sevin, zvaný L’Abbé le Fils.
1745 – narodil se Karel Stamic, německo-francouzský skladatel českého původu, dirigent a houslista, představitel druhé generace mannheimské školy (zemřel 9. listopadu 1801). Byl starším synem slavného českého skladatele, houslisty světového významu a zakladatele mannheimské školy Jana Václava Stamice. Hudební vzdělání mu po smrti otce poskytli známí mannheimští kapelníci, především český skladatel František Xaver Richter. Od sedmnácti působil jako druhý houslista proslulého mannheimského orchestru a ovládal i řadu dalších nástrojů. V roce 1770 odešel do Paříže, kde byl jmenován dvorním skladatelem vévody Louise Noailleského. Později působil v Londýně a v Haagu, kde vystupoval jako sólista na dvoře Viléma V. Oranžského. V Berlíně dirigoval Händelovo oratorium Mesiáš. Byl krátce kapelníkem u knížete Hohenlohe-Schillingsfürsta, dirigentem v Kasselu a dirigentem orchestru a učitelem na univerzitě v Jeně. S velkou suverenitou ovládal sonátovou formu, v tomto smyslu byl pokračovatelem odkazu svého otce, který byl objevitelem její klasické cyklické formy. Složil přes padesát symfonií a bez mála čtyřicet koncertantních symfonií, více než šedesát koncertů pro široké spektrum sólových nástrojů, mnohé z nich se však nedochovaly s(tejně jako jeho opery). Mezi nejznámější patří klarinetové koncerty, které složil pro svého přítele, klarinetového virtuóza Johanna Josepha Beera, který pocházel z Litoměřic.
1667 – zemřel Johann Jakob Froberger, německý barokní hudební skladatel a hráč na klávesové nástroje (narodil se 18. května 1616). Patřil k nejslavnějším hudebníkům své doby a ovlivnil prakticky každého tehdejšího velkého evropského skladatele. Vytvořil žánr suity pro klávesové nástroje a mnoha cestami přispěl k výměně informací. Uveřejnil jen dvě skladby, jeho kompozice se ale šířily v mnoha opisech a stal se jedním z nepatrného počtu skladatelů 17. století, kteří nebyli nikdy úplně zapomenuti: Po Händelovi a Bachovi jeho díla studovali dokonce i Mozart a Beethoven.