Mezinárodní hudební soutěž Pražského jara se pomalu a jistě blíží. V soutěžním předvýběru jako jediná česká kandidátka v oboru klavír uspěla Eliška Tkadlčíková – olomoucká rodačka tento rok úspěšně zakončila magisterské studium na Akademii múzických umění v Praze ve třídě Iva Kahánka. Mezi její soutěžní úspěchy patří například první cena ze Smetanovy soutěže v Plzni či druhá cena ze soutěže Nadace Bohuslava Martinů. V dnešním rozhovoru jsme probraly nejen její studium, plány do budoucna, přípravy na soutěž, ale i jaké to je hrát po boku svého profesora a zároveň jednoho z nejlepších českých klavíristů.

Soutěžní klání letošního Pražského jara je za dveřmi; začíná 8. května. Jak se na něj připravuješ?

Jak nejlépe dovedu. Nejlepší je pro mě zavřít se jen s hudbou a mít v ní skrýš. Je to pro mě prostor, který mě formuje a zároveň posouvá tam, kam chci jako interpret dojít. Čím víc si program obehrávám a se skladbami zraju, tím víc v nich i sama v sobě nacházím rovnováhu.

Co z připravovaného repertoáru máš nejraději?

Všechny připravované skladby pro mě hodně znamenají, ale kdybych si měla vybrat, tak by to byly nejspíš Rachmaninovy Etudy-obrazy, op. 39 a Skrjabinova Fantazie h moll, op. 28. Soutěžní repertoár je ale velice široký a zahrnuje skladby od baroka až po soudobou hudbu a právě pestrost je na něm také krásná.

Vnímáš určitý tlak jako jediná česká účastnice, nebo spíše cítíš podporu?

Spíš než tlak vnímám zodpovědnost a beru to vážně. Nad vším ale pociťuju nesmírnou podporu, která je opravdu neuvěřitelná a skvělá a moc za ni děkuju. Právě ta člověku v takových chvílích dodává sílu a klid. O to víc, když mám přirozeně pocit, že budu hrát za Česko.

Máš před koncerty trému? Jak s ní pracuješ?

Ano, vždycky. Ale už se na ni i těším, beru ji jako součást celého procesu. V zákulisí mám sice občas pocit, že se z ní zblázním, ale jakmile vstoupím na pódium a sednu si za klavír, je pryč a já se cítím svobodně. Tuhle proměnu mám moc ráda a vlastně si ji i užívám. Nedokážu říct, nakolik je to otázka nastavení mysli a nakolik něčeho, co je člověku dané, ale tréma mě nikdy neomezovala ve výkonu. Naopak myslím, že mi pomáhá a že výsledek na koncertě bývá často lepší než na zkoušce. Poprvé jsem si to uvědomila, když mi pan profesor Košárek na konzervatoři po koncertě řekl, že jsem pódiový hráč. Do té doby jsem nad tím takhle nepřemýšlela. Dnes už taky vím, že mě přitahuje výjimečnost koncertního okamžiku a vědomí, že všechno je právě teď a celé v mých rukou.

Co hraješ úplně nejraději? Mění se to v průběhu času?

Nevím, jestli se to dá říct úplně jednoznačně, ale obecně tíhnu k pozdnímu romantismu a první polovině 20. století. Fascinuje mě to období svou odvahou, vášní, rozšiřováním technických možností i hledáním nových prostředků vyjádření… Mám pocit, že se v té hudbě moje fantazie otevírá téměř do nekonečna. Zároveň mám ráda, že člověk tu samou emoci najde v klasicismu, romantismu nebo kdekoliv jinde, jen vyjádřenou jiným způsobem.

Nadchl tě v poslední době nějaký skladatel nebo díla, která jsi dosud neznala?

Spíš než nový skladatel mě poslední dobou nadchla díla, které jsem dosud neznala nebo neměla možnost slyšet naživo. Moc mě baví objevovat méně známé Skrjabinovy opusy, které se na koncertních podiích objevují spíš výjimečně. A také se poslední dobou víc ponořuju do české hudby a objevuju další poklady, například tvorbu Ervína Schulhoffa.

Jací jsou tví oblíbení interpreti? S kým bys ráda zašla na kafe?

Je jich mnoho – Arcadij Volodos, Daniil Trifonov, Martha Argerich, Marc-André Hamelin… na kafe bych ráda zašla s kterýmkoliv z nich, zajímalo by mě nespočet věcí. A pak bych si s nimi zahrála něco čtyřručně, to by bylo úplně nejlepší!

Vnímáš, nebo jsi někdy vnímala, určitý tlak na sebe nebo odsudky dnešní společnosti? Myslím, že společnost není ještě úplně vyvážená, co se týče příležitostí a respektování všech lidí bez ohledu na jejich původ, gender… Jak to vnímáš ty? Setkala jsi se někdy s něčím takovým? 

Naštěstí jsem se s tím osobně výrazně nesetkala, i když člověk samozřejmě občas zachytí určité signály nebo situace, které nemusí být úplně příjemné. Učím se stát si za svým názorem a přesvědčením, za tím, co cítím, a někdy je to těžké nejen kvůli ostatním, ale vlastně kvůli nám samotným. Občas jsme sami sobě největší překážkou.

Letos končíš magisterské studium na Akademii múzických umění v Praze. Jaké máš další plány a sny?

Věnovat se hudbě dál a dál, učit se nové věci, získávat nové vědomosti a rozvíjet svůj potenciál. Chtěla bych se věnovat jak sólové, tak komorní hře, objevovat nové skladby a dál jít vlastní interpretační cestou. V tom vidím základní a největší smysl.

Jak vnímáš svůj vývoj z žačky ZUŠ až po samostatnou koncertní klavíristku. Na co nejraději vzpomínáš?

Myslím, že můj vývoj byl hodně kontinuální. Vždycky hrdě říkám, že jsem měla štěstí na pedagogy – na všech školách, během Erasmu, na klavírních kurzech i v rámci soukromých konzultací. Nikdy jsem nebyla nucena do něčeho, co by bylo proti mému cítění. A dnes jsem šťastná taky za to, že i když těch bezmála dvacet let, co hraju na klavír, uteklo jako voda, mi hudba dává tolik naplnění, které bych bez ní hledala jen těžko.

Co všechno děláš mimo studia na HAMU a cvičení na nástroj?

Všechno možné… Odpočívám, sportuju, píšu, počítám, poslouchám… Trávím čas s lidmi, které mám ráda. Vedle HAMU studuju ještě VŠE, která je úplně jiným světem a v mnohém mě také obohacuje. Moc ráda taky peču a vařím, u toho si vždycky vyčistím hlavu. 

Minulý rok jsi strávila jeden semestr na Univerzitě ve Vídni v rámci Erasmu. Jak na něj vzpomínáš a co nejdůležitějšího ses tam naučila?

Vzpomínám velmi pozitivně! Naučilo mě to dívat se na určité věci zase z jiného úhlu, třeba i víc praktického a řemeslného, přineslo to do mé hry zase jiný druh řádu. Zároveň mě pobyt v zahraničí jemným způsobem víc ukotvil ve mně samotné. Práce s profesorem Jirackem byla koncentrovaná a jsem za tu zkušenost moc ráda.

Pár týdnů po návratu do Čech jsi vyhrála (loňskou) Smetanovu soutěž v Plzni. Je ti česká hudba blízká? A co z ní asi nejvíce?

Ano, je mi moc blízká. Člověk tak nějak cítí, že k němu ta hudba patří. Je to zase jiná volnost, pocit domova. Na konci léta a na podzim připravuju koncerty s českým programem – například s Vítězslavou Kaprálovou, Vítězslavem Novákem nebo Viktorem Kalabisem. A k Bedřichu Smetanovi se moc ráda vracím, do repertoáru, který na soutěž připravuju, jsem také zařadila jeho Macbetha a čarodějnici. Za poslední rok jsem měla možnost si několikrát zahrát Dvořákův Klavírní kvintet A dur, op. 81, který zbožňuju – je to hudba, která ve mně silně rezonuje.

S českým repertoárem také vystoupíš v průběhu května v rodné Olomouci po boku svého profesora Iva Kahánka. Jaké to je hrát se svým profesorem?

Mám z toho velkou radost vrátit se do Olomouce zase po nějaké době a ještě na festival Dvořákova Olomouc. O to víc se těším, že si s panem profesorem zahrajeme čtyřručně — výběr ze Slovanských tanců a Vltavu pro čtyři ruce. Je to skvělé, už jsme spolu vystupovali například v rámci festivalu Zlatá Praha a moc ráda na to vzpomínám.

Co na něm nejvíce oceňuješ?

Podporu, praktičnost a lidský přístup. Učí mě hudbu vidět a slyšet z širší perspektivy. Skvěle diagnostikuje problém a umí mi výstižně formulovat jeho řešení.

Když se vrátíme úplně na začátek… Mohla bys mi říct, jak ses dostala k hudbě a ke hře na klavír?

Oba moji rodiče jsou profesionální muzikanti, takže jsem od malička vyrůstala obklopená hudbou, chodila na koncerty a aktivně ji poslouchala. V pěti letech mě dali na klavír k mé kmotře Janě Šumníkové a od té doby bylo jasno. Klavír mě už nepustil.

A kdy ses rozhodla stát se klavíristkou?

Já jsem se vlastně nemusela rozhodnout, hraju a hraju a baví mě to snad čím dál tím víc. Vyvíjelo se to tak nějak přirozeně, zkrátka skrze hudbu přemýšlím a cítím.

Zabýváš se v poslední době nějakou otázkou nebo tématem, které tě třeba tíží, nebo které tě neustále udržuje v nadšení?

Snažím se hledat nové zdroje inspirace v literatuře, poezii, filozofii. Ráda přemýšlím o věcech nahlas a diskutuju s ostatními. Spíš se snažím nacházet způsoby, jak zvládat náročnější situace, které občas každého z nás zaskočí, a udržet si nadhled a radost navzdory různým okolnostem. Jednoduše řečeno, necháte se pohltit uměním, dáte prostor emocím a prožitkům a svým způsobem vám to v případě potřeby dělá dobře na duši.

Na co se teď nejvíce těšíš?

Aktuálně na atmosféru Pražského jara. Nejvíc se těším na ten okamžik, kdy si sednu ke klavíru a všechno ostatní přestane existovat. Soutěž jako Pražské jaro je samozřejmě obrovská výzva a taky úžasná příležitost sdílet hudbu s publikem a být součástí jedinečné atmosféry. Těším se na setkání s dalšími hudebníky z úplně jiné části světa a taky na to, kam mě tenhle zážitek posune. A potom taky na odpočinek a sbírání sil na nové projekty, koncerty a nový repertoár. Na to všechno se strašně moc těším!

Foto: Veronika Valuchová, archiv Elišky Tkadlčíkové, Amálie Dobšíková, Jiří Stivín, Zuzana Lazarová

Facebook X E-mail WhatsApp