Irský klavírista Finghin Collins zastává více rolí. Věnuje se nejen sólové a komorní hře, ale zároveň je i uměleckým ředitelem Music for Galway, Mezinárodní klavírní soutěže v Dublinu a zakládajícím ředitelem New Ross Piano Festival v irském Wexfordu. V polovině března se během tří večerů představí pardubickému publiku jako sólista Klavírního koncertu C dur od Wolfganga Amadea Mozarta. O jeho uměleckém propojení se skladatelem, jeho vztahu k Čechám a její hudbě, účasti v porotách, a jeho uměleckých i osobních názorech jsme vedli rozhovor pro portál KlasikaPlus.cz.

Začněme hned s vaším koncertním programem v Pardubicích. Jaký máte vztah k Wolfgangu Amadeu Mozartovi?

Mozart pro mě znamená úplně všechno. Je to můj nejoblíbenější skladatel. Jeho hudba je vznešená a svým způsobem dokonalá. Někdy dokonce zapomínám, že byl jen člověk. Pro mě jsou jádrem jeho tvorby opery, právě ony jsou klíčem k pochopení jeho klavírních koncertů i mnoha dalších děl z jeho neuvěřitelného odkazu. Mozartovu hudbu hraju celý život. Před více než deseti lety, když jsem působil jako rezidenční umělec u Národního symfonického orchestru v Irsku, jsem měl možnost během tří sezón uvést všechny Mozartovy klavírní koncerty, většinu z nich dirigovaných od klavíru. Čtyři z mých nejoblíbenějších koncertů jsem také nahrál na CD. Mozart byl skladatelem, s nímž jsem debutoval v Dublinu, Chicagu i Houstonu a při mnoha nejdůležitějších příležitostech svého života. Jeho Requiem patří k mimořádným dílům v rámci celého hudebního repertoáru.

Myslíte, že byste si rozuměli? Jak si představujete vaše případné setkání?

Myslím, že setkání s vašimi hrdiny je vždycky velmi riskantní. Mám obavu, že bychom si možná úplně nesedli. Moje praktická mysl si takové setkání jen těžko dokáže představit. Raději se soustředím na jeho hudbu než na člověka samotného. V mnoha ohledech měl velmi těžký život a možná nebyl zrovna snadným společníkem. Jsem si jistý, že bych řekl něco nevhodného a došlo by k trapným nedorozuměním!

Byl jste někdy v České republice? 

Ano! Českou republiku jsem několikrát navštívil už v mládí. Dokonce ještě v době, kdy byla součástí tehdejšího Československa! Bylo to v roce 1992, když mi bylo patnáct let. Irská národní mediální organizace RTE mě tehdy pozvala, abych reprezentoval Irsko na soutěži Concertino Praga, kde jsem se stal jedním z laureátů. Cenou byla cesta do jižních Čech, kde jsem vystupoval v jedněch z nejkrásnějších měst, jaká jsem kdy viděl – v Českém Krumlově, Českých Budějovicích a dalších. Dodnes si pamatuju i jméno malé obce, kde byli ubytováni mladí hudebníci z celého světa. Jmenovala se Jindřichův Hradec. Později jsem vystupoval také v Praze, městě, které řadím mezi svá vůbec nejoblíbenější. Je neuvěřitelně krásná. Také jsem koncertoval v Olomouci, kde jsem nahrál i CD se soudobou hudbou. V Pardubicích jsem však dosud nebyl! Praha je samozřejmě hluboce spjata s Mozartem a jeho operami a některými z nejšťastnějších okamžiků jeho profesního života. Při mnoha příležitostech jsem zde sám navštívil operu Don Giovanni ve Stavovském divadle. Vždycky je to dojemný, nádherný zážitek.

Setkal jste se s hudbou českých skladatelů?

Miluju české skladatele, zejména Dvořáka, jehož klavírní kvintet jsem provedl nesčetněkrát.

Cítíte se v této fázi svého života obzvlášť spjatý s nějakým skladatelem nebo určitým typem repertoáru?

V současné době hraju hodně Chopina. Nedávno jsem hrál jeho nádherný Druhý klavírní koncert, který zkomponoval jako velmi mladý muž.

Bojujete během koncertů s trémou? Jak k ní přistupujete?

Myslím, že téměř každý umělec před vystoupením trpí trémou. Raději tomu říkám nervozita nebo napětí. U mě to nikdy nebylo extrémní, ale vím, co ji může zhoršit, například přímý rozhlasový přenos, obtížná akustika nebo když vám těsně před vstupem na pódium někdo řekne, že je v publiku velmi slavný klavírista nebo nepříjemný kritik. Na všechno se připravit nedá, ale mám své vlastní triky. Nejvíce to souvisí s přípravou. Pokud je člověk dobře připravený, tréma se zmírní. Čím častěji hraje stejný program nebo skladbu, tím klidnější je jeho podvědomí – a to pak dokáže uklidnit i tělo. Nakonec si myslím, že je velmi důležité mít z toho, co dělám, radost a uvědomovat si, jakou radost to přináší lidem, i když výkon není úplně takový, jaký bych si přál. Jsme přece jen lidé, ne roboti s umělou inteligencí!

Často jste zván do porot na soutěžích. Co je pro vás na nich to nejzajímavější nebo nejcennější?

Protože neučím, dává mi účast v porotách jedinečný a vzácný kontakt s mladou generací klavíristů z celého světa. Mohu zblízka, během intenzivních několika dní, sledovat repertoár, který si vybírají, jejich přístup k různým stylům i to, jak se obecně prezentují. Účast v porotě vám také připomene repertoár, na který jste možná zapomněli, nebo vás seznámí s novými skladbami. Klavírní repertoár je skutečně obrovský!

Jak si udržujete svěží mysl během dlouhých hodin poslechu mnoha různých výkonů? Musí to být náročné.

Ano, je to náročné, ale porot nedělám zas tolik. A vlastně to není tak únavné jako vyučování nebo vedení mistrovských kurzů, kde neustále mluvíte, radíte a hledáte ta nejlepší slova, jak předat své myšlenky. Zvlášť když učíte v jazyce, který není vaším mateřským jazykem. To je skutečně vyčerpávající!

Jak vnímáte vývoj interpretačních trendů v klasické hudbě ve srovnání s dobou, kdy jste byl mladší? Myslíte si, že by mladí hudebníci měli následovat současné trendy, nebo spíše hledat rovnováhu mezi tradicí a inovací?

Myslím, že každý mladý hudebník musí jít svou vlastní cestou, žít svůj příběh a své ambice. Každý z nás je naprosto jedinečný, máme specifické talenty a každého z nás čeká jiná hudební dráha. Ne každý je předurčen k velké mezinárodní kariéře sólisty a ani to není pro každého vhodné. Dnes je kladen obrovský důraz na technickou dokonalost, někdy na úkor samotného poselství hudby. Pro mě je nejdůležitější sdělit obsah hudby a navázat emocionální spojení s publikem.

Jakou radu byste dal mladým hudebníkům, kteří se snaží nalézt svou vlastní uměleckou cestu?

Rozeznejte svůj talent, své silné stránky i své slabiny. Ujasněte si, který repertoár vám nejlépe vyhovuje. Rozvíjejte komunikační dovednosti, odpovídejte pohotově a spolehlivě na e-maily a zprávy. Naučte se jednat s promotéry a pořadateli koncertů tak, abyste je zaujali, ale nepřetěžovali, nebo na ně netlačili. Vytvářejte programové návrhy, které jsou originální, atraktivní a vycházejí z vaší osobnosti a vašeho oblíbeného repertoáru. Chovejte se zdvořile k ostatním umělcům i organizátorům a nebuďte arogantní. Každý umělec je nahraditelný. Vždycky se může objevit někdo talentovanější! Pamatujte, že pokud máte mít kariéru, stane se to, když do toho vložíte tvrdou práci. A pokud to pro vás není ta správná cesta, pak se to nestane. A i to je pro vás ten nejlepší výsledek.

Vaše nejnovější album představuje díla z různých hudebních období a bylo nahráno na restaurovaném křídle značky Pleyel. Mohl byste popsat svou zkušenost s tímto nástrojem? Musel jste přizpůsobit interpretaci nebo artikulaci? Jak jste pracoval s mírně odlišným zvukem nástroje?

Je to skutečně krásný nástroj, na který se navíc velmi snadno hraje. Objevil jsem ho na festivalu ve Švýcarsku. Nemusel jsem nijak měnit techniku. Hraní na jiný klavír mě inspiruje. Je to sice moderní nástroj z 20. století, ale jeho zvuk je o něco bližší tomu, jaký mohl znát Chopin.

Jak sestavujete své koncertní programy? Váš dramaturgický výběr v albu Hommage à Pleyel mi přijde opravdu originální.

Je to výzva, ale je to součást práce hudebníka. Neustále se díváme dopředu, rozhodujeme se, co se začít učit s předstihem, a doufáme, že bude dost času dostat hudbu „do hlavy i do prstů“. Zejména u CD nahrávek je hezké zvolit si velmi konkrétní téma a jednotlivé skladby s ním propojit.

Když jsem v roce 2022 objevil klavír značky Pleyel, pustil jsem se do sestavování programu skladeb, které byly nějakým způsobem propojeny s rodinou Pleyelů a jejich klavírnickou firmou. Při studiu a přípravě jsem se toho mnoho naučil! Bylo to velmi inspirativní a CD i koncertní program, které z tohoto projektu vznikly, byly velmi dobře přijaty. Je to něco zcela jedinečného.

Jste také velmi aktivní komorní hráč. Jak se mění váš přístup, když přecházíte od sólové hry ke komorní hudbě?

Sólově hraju většinou zpaměti, pokud nejde o soudobou hudbu; komorní hudba se hraje vždycky s notami. Tyto dva přístupy jsou velmi rozdílné a je to skoro, jako bych se při přechodu od sólové hry ke komorní stal jiným pianistou. Také hra s orchestrem, například ta, ke které dojde v Pardubicích, představuje specifickou výzvu. Miluju rozmanitost a různé výzvy, které tyto tři podoby hry přinášejí. Navzájem se ovlivňují. Jsou samozřejmě odlišné, ale velmi úzce propojené a mohou se vzájemně inspirovat. Protože jsem společenský člověk, užívám si spolupráci s ostatními hudebníky. Zároveň jsem ale rád i sám a sólové koncerty jsou pro mě také něčím výjimečným.

Který typ komorního repertoáru máte nejraději?

Velmi rád hraju klavírní kvintety. Je v nich totiž určitá „rovnost“ v dialogu mezi klavírem a smyčcovým kvartetem. Mám ale také blízký vztah k písňovému repertoáru. Spolupráce se zpěváky je skvělý zážitek. Bohatství textu přidává další rozměr, který v běžném instrumentálním repertoáru chybí. Nedávno jsem provedl Schubertovu Zimní cestu s basbarytonistou Jochenem Kupferem vysoko ve švýcarských horách. Byl to skutečně nezapomenutelný zážitek.

Jste také uměleckým ředitelem Music for Galway, zakládajícím uměleckým ředitelem festivalu New Ross Piano Festival ve Wexfordu a uměleckým ředitelem Dublin International Piano Competition. Co tyto role obnášejí?

Zahrnují mnoho tvůrčího přemýšlení, uměleckých rozhodnutí, plánování festivalů a koncertů, výběr hudebníků pro konkrétní repertoár, vytváření témat a koncepcí, které zaujmou publikum, i představování nových talentů, kteří v Irsku dosud nevystupovali.

Je s tím spojeno také poměrně hodně administrativní práce, kterou mám ale většinou rád. Práce s rozpočty a tabulkami může být náročná, ale zlepšuju se a učím se!

Nejsem přirozený pedagog, ale myslím si, že jsem přirozený organizátor a komunikátor, takže si tuto část svého života užívám. Protože kvůli práci hodně cestuju, můžu čas na cestách využít k vyřizování administrativy. Zároveň mi to také dává vzácnou příležitost slyšet nové talenty, objevovat nový repertoár, přemýšlet mimo zaběhlé rámce a navazovat nová hudební spojení.

Součástí práce je také získávání finančních prostředků, aby organizace mohly přežít a naplňovat své umělecké cíle. Kupodivu mě i tato činnost baví – alespoň většinou.

Myslíte si, že to, že jste zároveň interpret i umělecký ředitel, se může navzájem pozitivně ovlivňovat?

Ano, rozhodně. Jak jsem už zmínil, když vystupuju na festivalech jiných umělců, můžu získávat nové podněty, objevovat nové interprety a přinášet zajímavé nápady zpět domů do Irska nebo představovat irskému publiku nová jména.

Máte nějaké téma nebo myšlenku, o které v poslední době hodně přemýšlíte?

Politická situace ve světě je velmi znepokojivá. Cestování do některých zemí bude čím dál složitější a dražší. Musíme se naučit vážit si toho, co máme, dokud to máme, a pečovat o to. Naštěstí máme v Irsku – zatím – vládu, která přes všechny své nedostatky myslí na zájmy obyvatel.

Na co se v nadcházejících měsících nejvíce těšíte?

Na konci července budu hrát v londýnské Wigmore Hall. To je vždycky obrovská čest a zároveň velká radost. Těším se ale také na řadu koncertů letos v nových nebo poněkud „exotických“ destinacích, jako jsou Kypr, Malta nebo Severní Makedonie. Vždycky je příjemné vyrazit tam, kde je teplo!

Foto: Céline Michel, Francis Marshall

Facebook X E-mail WhatsApp