PORTÁL O KLASICKÉ HUDBĚ

La Clemenza di Tito, korunovační opera Wolfganga Amadea Mozarta, která měla premiéru v Praze, byla uvedena ve Vídeňské státní opeře, a to v režii, choreografii a na scéně Jana Lauwerse a pod hudebním vedením Pabla Herase-Casada, který řídil Orchestr Vídeňské státní opery. Premiéra se v budově opery uskutečnila 9. března a reflexe je psána ze čtvrtého uvedení inscenace 21. března.

Výhradně z děl Wolfganga Amadea Mozarta byl sestaven program březnových abonentních koncertů Komorní filharmonie Pardubice. Potřetí v této sezoně stanul před orchestrem jeho šéfdirigent Vahan Mardirossian, pod jehož vedením zazněly všechny skladby v provedení ‚vymazleném‘ do sebemenšího detailu. Velký dojem zanechal v Sukově síni Domu hudby irský klavírista Finghin Collins, který se ujal Klavírního koncertu č. 21 C dur.

Irský klavírista Finghin Collins zastává více rolí. Věnuje se nejen sólové a komorní hře, ale zároveň je i uměleckým ředitelem Music for Galway, Mezinárodní klavírní soutěže v Dublinu a zakládajícím ředitelem New Ross Piano Festival v irském Wexfordu. V polovině března se během tří večerů představí pardubickému publiku jako sólista Klavírního koncertu C dur od Wolfganga Amadea Mozarta. O jeho uměleckém propojení se skladatelem, jeho vztahu k Čechám a její hudbě, účasti v porotách, a jeho uměleckých i osobních názorech jsme vedli rozhovor pro portál KlasikaPlus.cz.

Ve dnech 22. ledna až 1. února se v Salcburku už posedmdesáté uskutečnil festival Mozartwoche neboli Mozartův týden. Kromě vlastního výročí letos připomněl především 270. výročí narození skladatele, jehož jméno má ve svém názvu. Kromě přehledu celkového programu tento text přináší reflexi koncertů souborů L’Arpeggiata a Capella Cracoviensis, Baborák Ensemble+ a inscenace Kouzelné flétny v režii uměleckého ředitele festivalu Rolanda Villazóna.

Koncerty České filharmonie s italským dirigentem Giovannim Antoninim si většinou užívám. Vzpomínám třeba na provedení Mozartovy „Jupiterské“ symfonie či Beethovenovy „Pastorální“. Můj dojem z koncertu 8. ledna ale nebyl tak jednoznačný. Může za to především způsob, jakým pan dirigent podal Mozartovo Requiem. Na provedení participoval Pražský filharmonický sbor a čtveřice sólistů, nicméně Requiem nebylo jedinou prováděnou skladbou večera.

Carmen, Don Juan a Figaro. To jsou tři nejznámější postavy, s nimiž se den za dnem po celém světě znovu a znovu připomíná a zpřítomňuje Sevilla. Jméno ikonického kulturního centra španělského jihu zaznívá v operních divadlech v souvislosti se čtyřmi díly, patřícími mezi ta nejhranější. Stojí za nimi skladatelé Mozart, Rossini a Bizet. Ano, andaluská metropole ´hraje´ nejen v Lazebníku sevillském, ale i ve Figarově svatbě, Donu Giovannim a v Carmen. Figuruje však také v Beethovenově Fideliovi, v Donizettiho Favoritce a Marii de Padilla, ve Verdiho Síle osudu a v řadě dalších oper, z nichž mnohé už jsou dnes neznámé a některé naopak velmi moderní. Prý jich je na sto padesát. Které jiné město by se jako dějiště oper mohlo pochlubit obdobným počtem?!

„Robert Kružík neponechal nic náhodě a ujal se svého úkolu s příznačnou, navenek až s mahlerovsky vypjatou náročností.“  

„Hlas Simony Šaturové je čarovně podmanivý, emocionálně zabarvený a pevný, jeho působivost jako by vycházela nikoli z prvoplánově vnějších efektů, nýbrž z vnitřního srozumění se záměrem autora.“

„Flétnistka Klára Mach Jasenčáková opět prokázala, že hranice její virtuozity snad ani neexistují.“

Program Komorní filharmonie Pardubice letos nepočítá s uvedením Rybovy České mše vánoční. Přesto se alespoň malý kousek z odkazu přeštického rodáka a rožmitálského kantora  do prosincového večera v Domě hudby dostal. Jeho vánoční pastorelu zazpívala sopranistka Simona Šaturová, když předtím skvostně provedla Mozartovo moteto Exsultate, jubilate. Pod taktovkou Roberta Kružíka byl proveden i Bach a Haydn.  

„Bylo patrné, že zpěv v případě Veroniky Rovné nebolí.“

„Z frýdecko-místeckého rodáka v Kristových létech čiší pokoj, nadhled, tedy i dobrá příprava. Habart má úsporné gesto, přesto inspirativní.“

„Symfonický orchestr Českého rozhlasu jsem neslyšel zahrát tak dobře.“

Program dramaturgicky ukotvený ve Vídni konce 18. století nabídli pražští rozhlasoví symfonikové v Betlémské kapli. Spolehlivě interpretovaná díla autorů Mozarta, Süssmayra a Vranického zazněla 11. prosince pod inspirovaným vedením dirigenta Jiřího Habarta. Spoluúčinkující sopranistka Veronika Rovná se sólově představila v mozartovské úloze a také měla podíl na nezpochybnitelném úspěchu večera.

„Pahud svým způsobem vedení fráze osvobozuje hudbu ze svázanosti pravidly, ale zároveň zůstává zcela přirozený a srozumitelný.“

„Jeho nekonečný dech je ohromující a dechberoucí je i agogická svoboda, se kterou hraje veškerou hudbu – jako by ji právě teď tvořil na pódiu.“

„Úsměv na tváři vyvolávaly mimořádně povedené interakce sólového hlasu s dechovými nástroji orchestru.“

Mozart. Poulenc. Haydn – kombinace klasicismu a neoklasicismu a trio autorů, kteří tvořili dramaturgii dalšího koncertu z orchestrálního cyklu Prague Philharmonia, může na první pohled působit střídmým dojmem. To, co se odehrálo v neděli 30. listopadu ve Dvořákově síni Rudolfina, však mělo daleko k odměřenosti a klidu, který by snad bylo možné od takovéhoto programu očekávat. Spíše než klasického koncertu jsme byli svědky divadelně-operního představení, jehož režie se ujali dva mimořádní umělci, a to sólista večera, flétnista Emmanuel Pahud, spolu s šéfdirigentem a uměleckým ředitelem orchestru Emmanuelem Villaumem.

„Mozart píše pro nástroje úplně stejně jako pro zpěváky. Andante C dur vnímám jako operní arioso.“

„Pokud v sobě necítíme zápal a nejdeme až na hranu, těžko můžeme očekávat, že nadchneme naše publikum.“

„Každý koncert je pro mě osmitisícovka. Neexistuje nedůležitý koncert.“

Málokterý instrumentalista symbolizuje virtuozitu a nástrojovou dokonalost tak silně jako Emmanuel Pahud. Hudebník, který je po desetiletí prvním flétnistou Berlínských filharmoniků a zároveň vyhledávaným sólistou na největších pódiích světa, vystupuje v Praze již poněkolikáté. Do Prahy se vrací rád – tentokrát do nového domova k Prague Philharmonia, který podle něj dává společné práci úplně nový rozměr. S orchestrem vedeným Emmanuelem Villaumem v neděli 30. listopadu představil vyprodanému Rudolfinu hudbu Wolfganga Amadea Mozarta a Francise Poulenca. V rozhovoru pro portál KlasikaPlus.cz mluví mimo jiné o tom, proč ho inspiruje rychlost, a prozrazuje také, jak hledá nové hranice flétnového repertoáru a co pro něj znamená každý koncert.

„Sekera a Cukrová toho večera nevytvořili jen interpretaci – vytvořili svět.“

„Markéta Cukrová má dar kombinovat pregnantní výraz s niterností – nikoli dramaticky přetaženou, ale kontrolovaně intenzivní.“

„Sekerův Haydn nebyl ‚správně zahraný klasicismus‘, ale pulsující hudební dramaturgie, v níž se rytmus stal tělesností a forma organismem.“

Hudební výlety letos opět potvrdily, že skutečné umělecké události nevznikají jen v koncertních síních velkých metropolí, ale i v komorních sálech, které svým geniem loci dovedou koncentrovat prožitek do téměř hmatatelné esence. Rytířský sál frýdeckého zámku se 20. listopadu stal místem, kde se hudba nejen hrála, ale především sdílela. Někdy se o koncertě říká, že „všichni byli na jedné vlně“ – zde to ovšem byla spíše jedna tepová frekvence, jeden společný dech, v němž se Mozart a Haydn ve společnosti mezzosopranistky Markéty Cukrové a klavíristy Miroslava Sekery stali myšlenkovými partnery, nikoli muzeálními exponáty.

„Sympatie publika k Aleně Hron a k jejímu způsobu řízení orchestru navázaly přesně tam, kde loni v říjnu vyvrcholily.“

„Flétnistka Klára Mach Jasenčáková vtělila Bachově koncertu osobní pečeť ženské hravosti, jemnosti, ale i energie prostupující všemi oddíly skladby.“

„Pro pardubický orchestr muselo jít od prvních zkoušek Rautavaarovy kompozice o zajímavé vybočení z jeho běžného repertoárového zaměření, ale výsledek by zajisté obstál i před náročnými příznivci hudební moderny.“

Změna programu jest vyhrazena, bývalo dříve vytištěno na plakátech a vstupenkách. Čas od času se něco takového přihodí i v dnešní době a týká se to ponejvíce interpretů, kteří se nemohou dlouho předem ohlášeného programu zúčastnit. Komorní filharmonie Pardubice řízená Alenou Hron si s absencí klavíristy Karla Košárka na svých říjnových koncertech poradila velmi přijatelným způsobem, přičemž skvělou náhradu našla ve svých řadách.