„Koncert dirigoval japonský dirigent Takeshi Moriuchi, jehož mentorem je Dennis Russell Davies.“

„Pěvkyně dokázala navázat intimní kontakt s obecenstvem a písně naplnit vroucnou opravdovostí.“

„Z Mozartovy hudby se stal malý hudební klenot.“

Filharmonie Brno realizovala další projekt, jímž potěšila své abonenty. 25. a 26. dubna se v domácím Besedním domě odehrál koncert, který přímo přetékal výborně interpretovanou hudbou. Dirigoval Takeshi Moriuchi, jenž se ujal i interpretace klavírního koncertu Johna Adamse, ale přednesem písňového cyklu Láska a život ženy Roberta Schumanna večeru dominovala mezzosopranistka Markéta Cukrová. Závěrečná Mozartova Symfonie č. 29 byla sladkou tečkou.

Koncert dirigoval japonský dirigent Takeshi Moriuchi, jehož studia přivedla z Tokia přes Mozarteum v Salzburku, kde se jeho mentorem stal Dennis Russell Davies. Odtud vedly jeho umělecké cesty do německy mluvících zemí, v současné době působí jako dirigent v opeře ve Frankfurtu nad Mohanem.

Koncert zahájila křehká skladba Maurice Ravela, jež reaguje na hrůzné zážitky z první světové války. Útěk k francouzskému baroku a obdivu k Françoisi Couperinovi, který v baroku byl představitelem clavecinové hudby, byl pro něho jistě dobrou formou rekonvalescence. Nejprve vznikl šestidílný klavírní cyklus s názvem Tombeau de Couperin (Náhrobek Couperinův) a až později ho přepracoval do čtyřvěté orchestrální suity. 1. Prélude. Vif byl zahájen s vervou a energií, 2. Forlane. Allegretto se neslo v rozpustilém, sekaném, poskakujícím rytmu, 3. Menuet. Allegro moderato plynulo houpavě, s něžnou melodií hoboje, měkkými houslemi a decentně tlumenou trubkou Ondřeje Jurčeky. 4. Rigaudon. Assez vif završil skladbu živelným veselím, v jakém se tento lidový francouzský tanec tančí. Přišly si na své jak sólový hoboj, tak klarinet, lesní rohy i trombony a skladbu završily v bodrém tónu.

Poté zazněla skladba večera, na niž se publikum velmi těšilo, Robert Schumann a písňový cyklus Láska a život ženy, op. 42 který pro orchestr zinstrumentoval dirigent. Cyklus zazněl ve verzi pro mezzosoprán a ujala se ho renomovaná pěvkyně Markéta Cukrová. Je známá nejen jako operní pěvkyně, ale především jako interpretka barokní hudby a písňového repertoáru a její vystoupení bylo proto poznamenané velkým očekáváním. Umělkyně toto očekávání naplnila především niterným výrazem jednotlivých písní a pohráváním si s dynamikou, která odpovídala obsahu zpívaného textu. Osm písní na básnické texty Adelberta von Chamisso v němčině zpívala s obdivuhodně srozumitelnou výslovností a takovou věrností, že český text (překlad Jeleny Holečkové-Dolanské) byl v programu téměř zbytečný. Pěvkyně dokázala navázat intimní kontakt s obecenstvem a písně naplnit vroucnou opravdovostí.

Cyklus je složen z osmi písní v životním oblouku: naplněným vztahem k milovanému muži, který začíná první písní Seit ich gesehen (Jediný jen pohled), tedy od prvního zamilování, přes vývoj vztahu k příslibu ve čtvrté písni Du Ring an meinem Finger (Teď mám na prstě kroužek), dále k naplnění lásky v písni sedmé An meinem Herzen, an mein Brust (Tisknu tě v náruč), až po závěrečné rozloučení s mrtvým milovaným Nun hast du mir den ersten Schmerz getan (Mé srdce zranil jsi dnes poprvé). Síla přednesu i krásná piana v následné působivé dynamické klebně obecenstvo nadchla a pěvkyně se dočkala upřímných ovací. 

Druhá polovina koncertu patřila kontrastu soudobé hudby a klasicismu. Nejprve zazněla kompozice amerického skladatele Johna Adamse, jehož skladby se v Brně v minulosti již hrály. Tentokrát to bylo Eros Piano pro klavír a komorní orchestr. Sólového klavírního partu se ujal dirigent Takeshi Moriuchi, který od klavíru dokázal mít těsný kontakt s orchestrem. Obdivuhodně propojil klavírní part s orchestrálním tak, jako by byl klavír součástí orchestru. Jednotlivé fráze na sebe ústrojně navazovaly a tvořily působivý celek. Ten ve výsledku zanechal impresionistický dojem, především v barevnosti dechových nástrojů, které si užívaly i jazzových prvků. Vlnící se orchestrální plocha byla výsledkem glissů – působily velmi kultivovaně – a vrcholem byl akordický závěr, podpořený žesti, jenž velmi rychle utichl v diminuendu. Pohodový a poslechově kvalitní zážitek. 

Na závěr ohlášená Symfonie č. 29 A dur Wolfganga Amadea Mozarta vyvolávala očekávání lehkého a nepříliš závažného zážitku. Ale již při prvních tónech první věty Allegro moderato obecenstvo zpozornělo. Přišel příval emotivně a dramaticky uchopené Mozartovy hudby, plné napětí, kontrastů, dynamických zvratů… Takto hraného Mozarta snad Besední dům ještě neslyšel. Druhá věta Andante plynula v tanečním duchu, hladká piana a měkké legato houslí Pavla Wallingera i melodický hoboj Anikó Hegedüs Kovarikné spolu s pevnými hornami Milana Mrazíka a Davida Ryšánka, ti všichni přispívali k jemné a přitom znělé hudební matérii. Třetí věta Menuetto: Allegretto – Trio se odvíjela s radostnou energií a po ní následovala věta závěrečná, Allegro con spirito, již dirigent vedl s erudicí; s plným prožitkem a energickými, dobře srozumitelnými gesty, kterými modeloval hudební hmotu do energického a plastického tvaru. Z Mozartovy hudby vytvořil malý hudební klenot. Odměnou mu byly nadšené ovace ve stoje, což je u konzervativního filharmonického publika velmi vzácný jev.

……………………

Pozn.: Text reflektuje první (25. dubna) z dvojice koncertů

Foto: Filharmonie Brno / Štěpán Plucar

Facebook X E-mail WhatsApp