KlasikaPlus.cz© – portál o klasické hudbě

PORTÁL O KLASICKÉ HUDBĚ

...váš vyladěný partner

english

Studentství na n-tou. Opravdu mladistvá Hudba mezi obrazy english

„Kromě toho, že vystoupili studenti AMU, Pražské konzervatoře i Gymnázia a Hudební školy hl. m. Prahy, tak navíc pódium sdíleli s pedagogy těchto institucí.“

„Osobně jsem velikým fanouškem tónu Jakuba Williama Gráfa – jeví se mi svobodný, plný, klenutý.“

„Zlatým hřebem a hlavním lákadlem večera se přirozeně stalo vystoupení Bennewitzova kvarteta.“

Studentský spolek Hudba mezi obrazy opět zajistil setkání s prvotřídním uměním. V Galerii Lapidárium krom studentů elitních pražských učilišť totiž tentokrát vystoupilo i renomované Bennewitzovo kvarteto, aby úroveň už tak vysokou ještě pozvedlo. Akce se konala 2. listopadu na Svátek zesnulých, což se ale na samotném průběhu večera nikterak neprojevilo.

Hudba mezi obrazy je z podstaty spjata se studentským prostředím. V daném „dušičkovém“ případě byl nicméně onen studentský faktor demonstrován maximálně: kromě toho, že vystoupili studenti Akademie múzických umění, Pražské konzervatoře i Gymnázia a Hudební školy hl. m. Prahy, tak navíc pódium sdíleli s pedagogy těchto institucí. Těžko si princip studentství představit dotaženěji – večeru jako takovému v Galerii Lapidárium opět (jako už mnohokrát) vtiskl atraktivně energický ráz. A nově přistavená elektrická kamínka imitující krbová kamna zase přispěla k domácí atmosféře. Obojí moc příjemné…

Jako první se představil nově sestavený soubor muzikantů z AMU sdružený pod názvem Trio non Tanto. Naďa Bubancová (housle), Jakub William Gráf (violoncelllo) a Alena Mazáková (klavír) zahráli Klavírní trio c moll, op. 2 Josefa Suka, rané, studentské dílo autora. (Vida, tak je možné zajít ještě dál v principu „studentskosti“…)

Dost určitě nejzkušenějším členem sestavy je violoncellista Jakub William Gráf, který hraje i se Sukovým kvartetem, v poslední době nápadněji činným – na kontě Sukovců je účinkování v rámci programu Smetanovy Litomyšle, festivalu Concentus Moraviae, ale i Pražského jara. Osobně jsem velikým fanouškem Gráfova tónu – jeví se mi svobodný, plný, klenutý, navíc u Jakuba vnímám skutečné muzikantství v tom smyslu, že ví, kdy vystoupit do popředí a převzít iniciativu, kdy jen dobarvovat, kdy se podívat na kolegyni, co dynamicky zdůraznit, jak co artikulovat a tak dále. Jeho kolegyně jsou samozřejmě také výborné muzikantsky a předvedly zase jiné herní přednosti a hráčský zápal, přece jen jsem ale vnímal hodnotu Jakubových zkušeností. Naďa a Alena spolehlivě předvedly, co se naučily, u Jakuba jsem cítil, že to, co se naučil a předvádí, je pouze předpokladem k nutnému dalšímu kroku, kterým je momentálně inspirovaná, pružná interpretace. Může to být jen subjektivní pocit, ale Jakub se mi projevil jako lídr skupiny, jeho kolegyně jako by se něj opíraly, čímž vznikla jiná než obvyklá dynamika klavírního tria, kdy vůdčí bývá hlas houslí… Trio non Tanto každopádně jako celek nabídlo moc pěknou souhru i v oněch nepříjemných rytmech třetí věty a choulostivých unisonech téže části.

Tobiáš Balkovský jako druhý v pořadí prezentoval svůj názor, a to na provedení Čajkovského Variací na rokokové téma pro violoncello a orchestr, op. 33, v daném případě pochopitelně transkribovaného do partu klavíru, na který výborně hrála Silvie Ježková. Tobiáš je coby ročník 2010 už nyní skvělým violoncellistou, jeho úspěchy hovoří za vše. Při samotné hře vykazuje projev jakoby introvertní, zvnitřněný; ilustrují to i přivřené oči. Dvacetiminutovou skladbu představil bez notové opory a i tak s jistotou. Poslech byl potěšením a virtuózní pasáže suverénní, přesto si myslím, že přijmout za úkol zmíněný základní repertoárový kus všech světových violoncellistů je trochu předčasné s ohledem na fakt, že přesné intonaci zůstal mladý interpret něco dlužný.

V nadsázce „rodinný podnik“ si z koncertu udělala rodina Ježkova, protože po přestávce jako první vystoupil houslista Mikuláš Ježek v doprovodu své maminky Silvie Ježkové (a po chvíli se představil i tatínek Štěpán Ježek coby sekundista Bennewitzovců). Zazněl opus zvaný Introdukce a Rondo capriccioso, op. 28 Camilla Saint-Saënse. Vytáhlý, jistě přes sto devadesát centimetrů vysoký, stále teprve patnáctiletý houslista se partu chopil s až překvapivou suverenitou a toto hráčské sebevědomí v průběhu přetavoval i v pojetí výrazově sympaticky riskantní, a tedy pestré. Jeho Saint-Saëns dýchal a mluvil, a to krásným sytým tónem, který opravdu má co říct. I Mikuláš hrál zpaměti – to je vždy ke cti umělcům –, což (a totéž by se dalo podotknout k Tobiášově výstupu) mohlo poskytnout možnost komunikativního výkonu uměleckého dua. V daném případě však houslista stál výrazně vpředu a zády ke klavíristce, zatímco spolehlivá Silvie opravdu pouze doprovázela. Může to být princip standardně uplatňovaný ve školním prostředí, ale vítaným jevem vždycky je, když se na výsledném tvaru hudebního přednesu nějakým způsobem rovnocenně podílí oba/všichni jednotlivci komorní sestavy. Tato poznámka o preferenci sólisty ale samozřejmě nic nemění na faktu, že jak Mikuláš, tak Tobiáš jsou zcela zjevně už teď výraznými osobnostmi. Oba prokázali obrovský potenciál a nepochybně o nich ještě uslyšíme.

Ještě poznámka, kterou mám tendenci často klást i k výkonům světových umělců: Houslista (nebo někdo jiný) hraje svou pasáž, ta skončí a interpret, přestože jsou na něj upřeny všechny oči v sále a navzdory tomu, že hudba běží dál, si poleví a začne se porůznu upravovat či pokukovat po místnosti. Tím se ale děje, že opouští svou pozici sóla, že jakoby vystupuje z role. Jsem přesvědčený o tom, že i instrumentální sólista má za úkol setrvat v soustředění i počas tacet. (U vokálních sólistů bychom tento požadavek jistě nezpochybňovali.)

Zlatým hřebem a hlavním lákadlem večera se přirozeně stalo vystoupení Bennewitzova kvarteta hrajícího v obvyklé sestavě Jakub Fišer, Štěpán Ježek, Jiří Pinkas a Štěpán Doležal. Kdybychom umělé inteligenci dali pokyn: „řekni mi tři světově nejznámější česká smyčcová kvarteta“, velice pravděpodobně by na prvním místě jmenovala Pavel Haas Quartet, ale hned na druhém Bennewitzovo kvarteto. (Na třetím by asi stálo Zemlinského kvarteto.) Tedy, přivést bez přehánění světoznámé Bennewitzovce do staroměstské Galerie Lapidárium je samo o sobě velkým úspěchem pořadatelů spolku Hudba mezi obrazy – jedním a hlavním z nich je Pavol Praženica, který se v posledním čísle večera interpretačně zapojil.

Příchozí s ním u klavíru na závěr vyslechli Klavírní kvintet C dur, op. posth. Nikolaie Medtnera. To je jméno v klasickohudebních kruzích spíše neznámé a houslista Štěpán Ježek o něm tedy v elegantní moderaci řekl několik slov: Byl německého původu, narodil se ale v Moskvě a v průběhu života přesídlil postupně do Spojených států, Kanady i Velké Británie. Skvěle hrál na klavír, ale v průběhu života se přiklonil ke kompozici. Klavírní kvintet, vydaný až po smrti autora (rukopis je uložený ve washingtonské kongresové knihovně, kam se Bennewitzovci mimochodem velice brzy chystají), je dílo specifické hlavně tím, že vznikalo celých čtyřiačtyřicet let. To je vskutku unikátní a opus tedy lze považovat za svého druhu komplexní vyjádření beroucí v potaz dekády lidských prožitků a profesního čerpání. Typickým znakem skladby je její dlouhodechost – leckteré fráze opisují táhlý oblouk a napětí je tedy budováno pozvolně. Souzvukově najdeme připomínky tvorby filmového rázu, místy ale opačně i stylů starších. Dílo je plnokrevné, svérázné, a nepochybně zajímavé. S velikou péčí k němu přistoupili hráči Bennewitzova kvarteta a skladbě dali veškerou svou erudici a naplnili prostor žádoucím způsobem homogenním zvukem, který slyšíme u opravdu sehraných uskupení.

K výkonu pětice ale přece jen mám jeden podnět (když kvartetisté s dílem brzy vycestují i za hranice). Medtnerův kvintet tak je možná zčásti zamýšlený a své mohla sehrát drobounce ohlušující akustika místnosti, ale v průběhu interpretace se zdálo, že významně převažuje silnější dynamika. Skladba se nekompromisně valila dál a dál a jaksi nedopřávala posluchači čas oddechu – její zvuková naléhavost tak po chvíli pocitově zahltila. Prosvětlit, uvolnit, zmírnit, provzdušnit, „zlyričtět“ hudební tok by se v obecnosti z tektonického hlediska jevilo vhodné; a klavírní part bych také drobně upozadil. Obecně se myslím malinko projevilo, že interpretace kvintetu ještě není plně uzrálá.

V souhrnném hodnocení ale chci přes některé poznámky zdůraznit vysokou úroveň všech vystupujících a Hudbě mezi obrazy i Galerii Lapidárium poděkovat za podnětný večer v obklopení životodárnou energií poctivých umělců.

***

Reflexi minulého koncertu Hudby mezi obrazy čtěte ZDE.

Foto: Michaela Pondělíčková

Daniel Pinc

Redaktor a editor

Publicista a zpěvák, od roku 2023 redaktor a editor portálu KlasikaPlus.cz. Je absolventem tří oborů Pražské konzervatoře (pop zpěv, skladba a klasický zpěv) a profesionální sborový zpěvák. Mezi nejvýznamnější tělesa, s nimiž spolupracoval, patří Martinů Voices, Kühnův smíšený sbor a Pražský filharmonický sbor, se kterým opakovaně účinkoval na festivalu v rakouském Bregenzu nebo například v newyorské Carnegie Hall s dirigentem Semjonem Byčkovem. Lokálně působí též jako hudební aranžér a dirigent, skladbě se věnuje spíše v soukromí. Stěžejními jsou při jeho práci hudebního kritika kategorie soudobá a vokální hudba.



Příspěvky od Daniel Pinc



Více z této rubriky