Spolek Hudba mezi obrazy přichystal další z koncertů, které mají své trvalé bydliště ve staroměstské Galerii Lapidárium. Tentokrát se jednalo o autorský večer mladých skladatelů, z nichž většina se 13. října představila také v poloze interpretační. Za dobu trvání cyklu snad rekordní návštěva slyšela skvělé výkony i místy trochu diskutabilní kompoziční práci jim předcházející, převládající pocit však zůstal pozitivní. Mladistvý drajv ambicí plných umělců rozproudil krev v žilách nejednomu z příchozích.

Je hezké být u zrodu něčeho sympatického a moct pozorovat, jak to utěšeně roste. To přesně se děje v případě aktivit Hudby mezi obrazy. Je to dost přesně půl roku, co jsem koncert cyklu navštívil naposledy, a ten posun zase na vyšší úroveň je opravdu zřetelný, kdy nejnápadněji se pochopitelně projevuje na množství návštěvníků, které 13. října atakovalo stovku – už se pomalu dalo hovořit o tom, že v Galerii Lapidárium začíná být těsno. Těžko si ale představit stěhování do jiného prostoru. Krom prvopočátečního, principiálního propojení Lapidária a studentského spolku by nebylo dobré „zahodit“ onu celkově inspirativní místnost, která vedle solidní akustiky disponuje i oněmi zajímavými obrazy. Koncertní síň-galerie má navíc tu výbornou charakteristiku, že obrazy se v ní obměňují, tedy návštěvník může přijít na koncert, v přestávce si prohlédnout výtvarná díla, a když přijde na koncert příště, dost možná na stěnách uvidí zase něco jiného. Tento princip ‚jdu na stejné místo, které ale bude zase jiné‘ je úžasnou přidanou hodnotou hudebních večerů spolku. Hudba při nich sice hraje prim, přesnější je ale – i v kontextu přítomných sochařských opusů – hovořit o večerech s uměním.

Úterní koncert přinesl poslech skladeb čtyř různých autorů, kteří se až ve třech případech profilují hlavně jako interpreti: Matteo Hager (*2003) poutá pozornost svým houslistickým umem, Tomáš Karpíšek (*1991) je kontrabasistou dokonce v České filharmonii a Adam Stráňavský (*1993) má rozsáhlé zkušenosti coby klavírista. U Kateřiny Horké (*1993) pak nápadně převažuje samotná kompozice. Akce byla každopádně označena za „autorský večer mladých českých skladatelů“ (nenarodil se Stráňavský v Banské Bystrici?), což lze číst jako mimochodné sdělení o relevantní kvalitativní úrovni schopností každého ze zmíněných tvůrců.

Koncertní dění načal rozsáhlý výňatek z velmi posluchačsky přívětivé Sonáty pro kontrabas a klavír Adama Stráňavského, která s přiznanými popovými inspiracemi provádí sólovou linku kontrabasu (Karpíšek) příjemnými melodickými zákoutími, které mají výrazně vokální charakter. V principu evoluční kus opravdu pohladí a potěší, některé věcí však jsou také diskutabilní, jmenovitě formální stránka znovu a znovu jakoby končící pomalé věty Adagio ma non troppo či poněkud nepřesvědčivá kontrabasová kadence v závěru třetí věty Allegro.

Anglické tóny z Ischie psané Kateřinou Horkou pro příbramskou kompoziční soutěž představily kombinaci violoncella v rukou Davida Pěrušky a klavíru obsluhovaného Pavolem Praženicou. Na lehkou rukou psané partituře je znát Horké rozsáhlá zkušenost, u Pěrušky jsem zas obdivoval znělý, krásný tón jeho nástroje.

Sice většinou s kratšími ukázkami, ale dokonce čtyřikrát v průběhu večera slyšel potlesk po doznění své skladby Matteo Hager, který ve všech případech také hrál houslový part. Nejprve zaznělo Hagerovo Duo pro housle a violoncello (Pěruška), u kterého jsem se nemohl ubránit pocitu kompoziční studie. Technicky vysoce obtížný kus, který Matteo přednesl se sobě vlastní suverenitou i zaujetím mi trochu evokoval sportovní zápolení dvojice snažící se o maximální výkon. Trochu podobné pocity vyvstávaly u na objednávku Pražského jara psané Toccaty pro klavírní trio, kdy se k předešlým vystupujícím přidal opět Pavol Praženica. I zde jsem obtížně hledal nějakou substanci, byť ono crescendo–decrescendo místo vyznělo krásně. Zároveň je třeba prohlásit, že mé spíše odmítavé stanovisko nenašlo potvrzení v reakci četného publika, jež byla po doznění bouřlivá. Faktor virtuozity stavěné do popředí byl každopádně v průběhu koncertu jeho nápadným znakem…

Po přestávce se coby autor poprvé představil kontrabasista Tomáš Karpíšek, který nabídl první a poslední větu ze sólové suity pro nejhlubší smyčcový nástroj. U Width jsem obdivoval tektonický oblouk i výrazově velmi autentické provedení (takové se samozřejmě dostaví spíše, hraju-li vlastní kus), u věty Joy mi zas u všech náročných dvojhmatů tanulo na mysl, že se pozná, když skladatel píše pro svůj nástroj. Následovala druhá věta z Hagerovy Sonáty pro housle a klavír hraná v premiéře a věnovaná znovu interpretujícímu Praženicovi, kterého prý Hager „terorizuje svými party“. Zdálo se, že ztišenější, vláčnější nálada kompoziční práci houslisty-skladatele svědčí a v tomto bodě jsem zahlédl obrovský potenciál umělce, který nejenže výtečně hrál, ale také přesvědčil o schopnosti táhlé, rozmáchlé gradace a vypointování. Souzvukově zajímavá věta nakonec ani v tomto případě svou efektností, tentokrát však dobře funkční, nezapřela svého autora. Matteo Hager se poté představil ještě naposledy s třetí větou svého houslového koncertu s orchestrálním partem transkribovaným do klavíru (Praženica). Houslista opět prezentoval svou dechberoucí zdatnost, zkomponovaná kadence byla opět strhující, závěrečný ohlušující ryk jsem však osobně odmítl, protože onu virtuozitu jsem si výsledně charakterizoval jako už nadužitou.

Nejlepší na konec. Rčení se vybaví u dvou posledních bodů programu ve staroměstské galerii. Přišla totiž klarinetistka Anna Paulová, renomovaná profesionálka a stále rozkošně skromně se projevující držitelka Ceny Jiřího Bělohlávka za rok 2024, která nejprve zahrála samostatně Tři miniatury pro sólo klarinet Kateřiny Horké. Bylo to neuvěřitelně dobré. Divákům se dostalo Interpretace s velkým „I“ – široké dynamické spektrum, jistá intonace, důrazy, frázování, gradace, agogika, důvěra ve skladatelský záměr a ta přetvořená v pojetí plné emocí… nic nechybělo a k tomu divák pozoroval i jakýsi tanec klarinetistky, který doprovázel hudební dění (představuju si, že Anička tancuje ráda).

Čtyři osudy pro housle, klarinet, violoncello a klavír byly z důvodu největšího obsazení přirozeně umístěné na úplný závěr pořadu. Vskutku zdařilá kompozice s nádhernou pomalou částí definitivně přesvědčila o opravdu velké erudici své autorky, k diskuzi mi snad připadá jen úplný konec skladby, jež končí malinko neuspokojivě bez přípravy a pocitově náhle. Přesto se nedivím slovům Pavola Praženici, který věří, že se jedná o skladbu, kterou na koncertních pódiích čeká další život.

Závěrem: Nenápadně zajímavým bodem programu se stala prosba pořadatelů, které vystupující autoři vyhověli: Komponisté měli své skladby několika slovy představit. To je samo o sobě velice diskutabilní, protože snadno najdeme kreativce, kteří ke svým dílům nechtějí dávat „návod k poslechu“… Tak se četným divákům dostalo několika informací, které v tištěných prográmcích neměli, zároveň bylo lze pozorovat, jak diskomfortní je pro leckterého tvůrce či interpreta muset se vypořádat s požadavkem slovního projevu před plným auditoriem. To mě přivádí k závěrečné myšlence podpořené zaznělým „milí kamarádi“ v pěkném vítacím proslovu organizátorky, též houslistky Terézii Hledíkové. (Děkuju, že úvodní řeč zahrnula také prosbu o vypnutí mobilů a že ji diváci respektovali.) Totiž, ukázalo se, že příprava skladatelů k orálnímu vystoupení byla vesměs malá, což si přebírám tak, že možná – nevím, jak to doopravdy je – existuje představa, kdy koncerty Hudby mezi obrazy pořádané mladými akademiky ‚jsou přece takové kamarádské akce, ty nejsou profesionálním pódiem, tady o tolik nejde‘. Ale vždyť ona hrála snad nejlepší česká klarinetistka. A hrála fenomenálně, a všichni hráli skvěle… Chci říct, že mám subjektivní pocit, že Hudba mezi obrazy se aktuálně nachází v jakémsi mezistavu, kdy se musí rozhodnout, jestli nadále bude studentskou akcí a trenažérem pro umělce vstupující do profesionální fáze, nebo se už chce profilovat jako plnohodnotný koncertní cyklus se vším všudy, na HAMU vlastně nezávislý. Chce studentská iniciativa dozrát v „dospěláckou“ věc, kde se všechno – i mluvené výstupy – bere opravdu vážně, nebo se chce přidržet toho, co je atraktivní zase jinak, tedy svého mladistvého étosu? Obojí je zajisté možné.

Foto: Hana Görlichová

Facebook X E-mail WhatsApp