„Propojování mezi populární, jazzovou, rockovou a klasickou hudbou je mi hodně blízké.“

„I když je kompozice svým charakterem temná a bojovná, tak v závěru přináším posluchačům naději na usmíření.“

„Mým snem je, aby soudobá hudba měla více příležitostí dostat se v Čechách do repertoáru velkých symfonických orchestrů i malých komorních souborů.“

Jednou z výrazných mladých českých skladatelek je Kateřina Horká, která má za sebou již řadu úspěchů a její skladby se opakovaně hrají. V rámci Cyklu soudobé hudby S, kterou pořádá Prague Philharmonia, jí na koncertě 29. dubna vedle dvou děl jejího slovenského kolegy Mariána Lejavy zazní pět skladeb: Čtyři osudy, Dodeka i do kila, In Honor of Pierrot, Smyčcový kvartet č. 2 a Tři miniatury. V rozhovoru umělkyně říká, co jí bylo inspirací pro tyto pro kompozice, a hovoří i o některých zajímavostech ze života skladatelky.

Během jedno večera vám bude Prague Philharmonia hrát pět skladeb, z toho dvě ve světové premiéře. To je pro soudobého skladatele významná událost. Co tento večer pro vás znamená?

Nesmírně si vážím pozvání od paní dramaturgyně cyklu soudobé hudby, paní Hany Dohnálkové. Je to pro mě čest, pocta a příležitost pro prezentaci mé tvorby. Velmi se těším na premiéry skladeb od hudebníků Prague Philharmonia. Idea těchto koncertů, které paní Dohnálková sestavuje, je velmi originální. Koncerty jsou neobyčejné tím, že skladatelé jsou jako hosté přizváni a také po celou dobu přítomni na pódiu. V průběhu koncertu jsou jim kladeny dotazy ohledně skladeb. Pro publikum je to nevšední zážitek, když vidí skladatele osobně a můžou se přímo od něj o skladbách a jeho tvorbě dozvědět něco víc, než je v programu. Tato koncepce je velmi lákavá a ojedinělá.

Ve světové premiéře zazní skladby Čtyři osudy pro housle, klarinet, violoncello a klavír a In Honor of Pierrot pro housle, klarinet a klavír. Pojďme se u nich na chvíli zastavit. Z roku 2022 pochází skladba Honor of Pierrot. Co stálo za vznikem této skladby? O čem je?

V In Honor of Pierrot, jak vyplývá z názvu, jsem se inspirovala kompozicí Pierrot lunaire Arnolda Schönberga. Nejvíce inspirace pochází z části číslo šestnáct Gemeinheit. Arnold Schönberg zde používá motiv opakovaného tónu, který využívám v modifikaci, není to přesná citace.

Když jste zmiňovala Schönberga, použila jste ve skladbě i nějaké dodekafonické postupy?

Používám tam pouze osmitónových řad. Jedná se o volnou atonalitu, tak jak je to v Pierrot lunaire.

Psala jste tuto skladbu na objednávku, nebo skladba vznikla nezávisle na zadání?

Tato kompozice vznikla volně, když jsem již poněkolikáté poslouchala Pierrot lunaire. Chtěla jsem napsat skladbu v podobném duchu. Skladbu jsem psala primárně pro Mucha trio, se kterým už dlouhá léta spolupracuju. Když se naskytla příležitost koncertu s Prague Philharmonia, nabídla jsem tuto kompozici jako premiéru, protože se na koncertech cení, když je nějaké první uvedení skladby. 

V roce 2023 jste napsala Čtyři osudy. Jak to bylo s touto skladbou? Co je její inspirací a o čem skladba je?

Čtyřmi osudy odkazuju na čtyři hudebníky – interprety skladby. Mám ke kompozici mimohudební příběh. Každý z interpretů má svůj osud. Ve skladbě se setkávají a navzájem se jejich osudy protínají. Inspirace je velmi osobní, neboť jí je také zmíněné Mucha Trio, pro které skladba vznikla. Všichni členové jsou mí dobří přátelé, inspirací pro skladbu bylo naše vzájemné přátelství.

Kompozice má šest částí. Forma je rondo, na začátku uvádím osudové téma, které zazní ve skladbě třikrát. Svým charakterem je těžké a závažné. Proti tomu jsou zkomponovány kontrastní části. Osudové téma vystřídá rychlá a technicky náročná část. Tu považuju za boj s osudem. Po rychlé části navazuje pomalá, melancholická pasáž. Zde je inspirace rockové hudby v harmonii, využívám i glissand, která v mé představě zněla jako glissanda rockových kytar přebraná do klasických nástrojů. Propojování mezi populární, jazzovou, rockovou a klasickou hudbou je mi hodně blízké.

Melancholická část se překlene zpět do osudového tématu, které má větší gradaci než na začátku. Gradací přecházíme do dílu, který nazývám „blesky“. Jsou to čtyřtónové, rychlé motivy. V mé inspiraci je to hádka interpretů a přátel, kteří doposud spolupracovali a bojovali proti nepřízni osudu. Navzájem si téma přebírají, podobně, jako když si lidé v hádce přebíjí své argumenty. V závěru části následuje třetí a zároveň poslední uvedení osudového tématu. Je plné vypjatých emocí, skepse, chmur z předchozí hádky. V závěru překvapivě zazní durový akord, který funkčně není na tónice, tím konec skladby působí otevřeně. Naznačuji, že nevíme, jak náš osud dopadne. I když je kompozice svým charakterem temná a bojovná, tak v závěru přináším posluchačům naději na usmíření. To je hlavním poselstvím skladby. Tento koncept ráda používám ve svých dílech – souvisí to i s mým životním postojem.

Tato skladba má silný mimohudební přesah. Zajímá mě, jestli je pro vás důležité, aby tyto informace posluchač věděl, nebo raději ponecháváte volnost, aby si domýšlel vlastní věci. Kolik toho posluchači o skladbě chcete říct?

V tomto případě jsem se ve slově do programu o příběhu rozepsala. Někdy naopak svůj mimohudební příběh záměrně posluchači nesděluju. Pokud by posluchač můj mimohudební příběh neznal, jsem otevřena možnosti, že by si z dojmu z kompozice domyslel svůj vlastní příběh. Hudba je natolik sdělná, že přesně vzbuzuje emoce, které jsem do ní vložila. Pod nimi si může posluchač vymyslet či vybavit jiný příběh, nebo si danou emoci samostatně vychutnat. Je správné, že si každý do hudby vkládá své vlastní myšlenky a pocity.

Zmiňovala jste, že jste v této skladbě dotýkala různých žánrů. Pro vaši tvorbu je toto spojování různých žánrů typické, dalo by se říci, že ve své tvorbě uplatňujete polystylovost. Považujete ji za svůj styl?

V převážné většině mých kompozic polystylovost používám, ale nemůžu říct, že vždycky. Mám ráda každý žánr a každý styl. Všechny typy hudby mají v životě svou funkci a své publikum. Můj otec byl také hudební skladatel a říkal, že nikdy nemá člověk odsuzovat nějaký druh hudby, protože má své posluchače. Stejně tak můj profesor skladby Antonín Bílý, který se v jednom z článků vyjádřil takto: „Máme stavět mosty mezi žánry hudby.“ Proto využívám propojování i změny stylů a žánrů ve své tvorbě. Někdy naopak napíšu skladbu čistě jen v jednom žánru. Nebo použiju jen nějaké určité prvky, ale jen jako takové „koření“. Jindy jsou ve skladbě žánry zastoupeny vyrovnaně, takže například využívám hodně jazzové i klasické hudby a propojuju je ve velmi těsném spojení. V každé kompozici v tomto ohledu vytvořím trochu jiný koncept.

Jak vznikla kompozice Tři miniatury pro klarinet? Proč jste zvolila zrovna sólový klarinet?

Kompozice vznikla na objednávku vynikající interpretky a mé kolegyně Anny Paulové. Psát pro Aničku je pro mě veliká radost, znám její styl hry a také vím, jaký typ hudby ráda hraje, takže skladbu jsem jí doslova tvořila „na míru“. Anna kompozici premiérovala na svém doktorandském koncertě, který skladbou slavnostně zahájila, což pro mě byla veliká radost. Koncem února natočila skladby Tři miniatury a také Dodeka i do kila společně s Danielem Wiesnerem do pořadu pro Český rozhlas, který se bude vysílat ještě během tohoto roku.

Není zcela běžné, že by se jedna skladba soudobého skladatele hrála vícekrát. Kolikrát už jste své skladby Smyčcový kvartet č. 2 a Dodeka i do kila slyšela?

Smyčcový kvartet č. 2 měl premiéru 7. listopadu 2017 v Sále Martinů v podání Fama Quartetu, poté kompozici provedlo v roce 2022 Wihanovo kvarteto na mezinárodním hudebním festivalu v Příbrami jako vítěznou skladbu skladatelské soutěže. Potřetí jsem ji slyšela 25. února 2025 v evangelickém kostele na Vinohradech opět v provedení Fama Quartet. Takže v rámci cyklu Prague Philharmonia to bude čtvrté provedení.

Dodeka i do kila premiérovali Lukáš Dittrich a Jan Pudlák v roce 2015 v Sále Martinů a nadále měli skladbu v repertoáru, celkově uvedli skladbu třikrát. Tuto skladbu má v repertoáru také Anna Paulová s Danem Wiesnerem. Ti uvedli skladbu v rámci umělecké besedy 25. října 2022 v kostele sv. Vavřince. Koncem února skladbu nahrávali v Českém rozhlase a plánují kromě koncertu Prague Philharmonia ještě další provedení. Je to zřejmě má nejhranější skladba. Takže nyní to bude páté uvedení.

Přepisujete někdy své skladby po zkušenostech z nacvičování a následného veřejného provedení?

Nepřepisuju. Většinou vše nechávám tak, jak je. S výsledkem jsem spokojená. Pokud dělám nějaké úpravy, jsou to obvykle jen drobnosti.

Smyčcový kvartet č. 2 s podtitulem „Islandská krajina“ je vítěznou skladbou sedmého ročníku kompoziční soutěže pořádané v rámci příbramského Hudebního festivalu Antonína Dvořáka. Skladba je inspirovaná vaší cestou po Islandu. Co z Islandu ve skladbě zazní a jakým způsobem jste to ztvárnila?

Dojem z Islandu byl pro mě opravdu silný a dodneška ve mně rezonuje tamní krajina. Proto vznikla i dvacetiminutová čtyřvětá kompozice s názvem Krásy Islandu pro symfonický orchestr a sbor. Až poté jsem napsala právě Smyčcový kvartet č. 2. Do programu jsem ke skladbě napsala: „Podobně jako měl zrakový vjem potěšení z krásných barev duhových hor, z barev sirných polí či z barev černých lávových nánosů či naopak bílých, sněhem zavátých končin, chtěla jsem se zde zaměřit na barvu zvuku, která se snad alespoň v mé fantazii může přiblížit barvám zrakovým. Zvuku jsem chtěla nechat volný prostor na jeho doznění, stejně jako do dnešních dní doznívá můj dojem z krásné návštěvy severské země. Proto v určitých místech pracuji s pauzami. V kontrastu jsou naopak zkomponovány nekonečné dlouhé plochy, protože to vyjadřuje velký prostor a pustotu s nedohledností krajiny, ve které jsem se před pár lety ocitla. Tam může čas plynout jakýmkoliv tempem.“ To vyjadřuje nejlépe moji inspiraci. V kompozici se také inspiruju severskými skladateli, kteří rádi využívají zvukových ploch. Skladba byla přelomová v mém skladebném přístupu. Mé kompozice jsou obvykle tvořeny s jiným způsobem myšlení, kdy je charakter hudby evoluční. Nálady se rychle střídají a posluchač má neustále nové vjemy. V tomto smyčcovém kvartetu jsem naopak zanechala určitou statičnost a důraz na zvuk. Rozsáhlé hudební plochy vyjadřují rozlehlost tamní krajiny. Pracovala jsem s pauzami, aby měly plochy možnost doznít.

Vozíte si s sebou na cesty zápisník na hudební nápady?

Nevozím, občas používám záznamník v telefonu. Když mám nápad, tak si ho zazpívám a pak třeba následně použiju.

Skladby o Islandu vznikaly v myšlenkách už tam, nebo až potom z dojmů a vzpomínek? 

Už při cestách. To především u orchestrální skladby; Smyčcový kvartet č. 2 vznikl už spíše z dojmů, vzpomínek a nálad. 

U symfonické skladby jsem dostala nápady na konkrétních místech. První věta s názvem Vodopády vznikala doslova u jednoho z nich. Vodopád byl tvořen mnoha potůčky, které se postupně spojovaly v jeden mohutný tok – měla jsem zde představu polyfonní faktury věty. U druhé věty Lávové krajiny zas vnímáme podobně jako u Smyčcového kvartetu č. 2 velkou rozlehlost a nehostinnost lávových polí. Třetí věta s názvem Hory kolem Akureyri… při cestě v horách jsem slyšela rituální bubnování prvních obyvatel ostrova. A při poslední větě s názvem Sopky a Gejzíry jsem si při bublání a kouření sirných polí uvědomovala obrovskou energii magmatismu.

Skladba Dodeka i do kila je ovlivněna dodekafonií i jazzem a je z vašich skladeb, které se budou na koncertě 29. dubna hrát, nejstarší. Proč jste se rozhodla spojit dodekafonii s jazzem?

Kompozice vznikla za studií na HAMU, kde jsme v rámci přednášek rozebírali dodekafonní hudbu, což mě inspirovalo k napsání této skladby. Je pro mě přirozené spojovat různorodé kompoziční přístupy – v tomto případě dodekafonii a jazz. 

Je o vás známé, že pocházíte z hudebního prostředí. Váš otec byl skladatel. Jaký význam to mělo pro vaši skladatelskou kariéru?

Obrovský, otec mě od malička vedl k hudbě. Formou hry jsem se učila rozeznávat intervaly, rytmy, akordy, učil mě první zákonitosti hudební formy, což mě jako dítě moc bavilo. Tím jsem se mnoho základů naučila už v dětství. V dospělosti jsme nad mými kompozicemi často vedli velmi podnětné diskuse. Byl mým prvním posluchačem a cenným kritikem nově vznikajících skladeb. Za to jsem mu moc vděčná. Dal mi v hudbě všechno, co mi mohl dát, a dodneška z toho čerpám. Předal mi své životní zkušenosti a zejména poslání, které beru i za své.

To jste měla skvělé zázemí… Máte kromě svého otce další skladatelské vzory; skladatele, kteří vás zásadně ovlivnili?

Velkou inspirací a vzorem byl na konzervatoři můj profesor kompozice Antonín Bílý, který byl nejenom výborný skladatel, ale i skvělý člověk, byli jsme velcí přátelé. Můj zájem o hudbu prohloubil ještě víc. Později na Hudební a taneční fakultě AMU v Praze mě profesor Juraj Filas inspiroval, jak se prosazovat. Měl úspěchy nejen v Čechách, ale i po Evropě a v Americe. Co se týče mé hudební inspirace zahraničními autory, mám ráda hudbu Johna Adamse. Dle mého názoru je to jeden z největších skladatelů současnosti.

Máte v tuto chvíli něco rozepsaného?

Právě jsem dopsala skladbu pro violoncello a klavír. Dále se chystám na komorní i orchestrální skladby. Mám toho rozmyšleno více.

Jaké další skladatelské výzvy a příležitosti jsou před vámi?

Ráda bych se opět zúčastnila mezinárodní kompoziční soutěže v Litvě. Koncepce soutěže je velmi dobře promyšlená. Do finále soutěže vybírají šest skladatelů, jejichž skladby jsou kvalitně secvičeny smyčcovým souborem Šv. Kristoforo kamerinis orkestras pod vedením dirigenta jménem Modestas Barkauskas. Kompozice jsou provedeny na závěrečném koncertě, na který jsou všichni skladatelé pozváni. Koncert je také zveřejněn na YouTube. V soutěži tak vynikne prezentace jak vybraných šesti skladatelů, tak skvělá práce orchestru.

Poprvé jsem se do soutěže v roce 2023 přihlásila se skladbou Zimní melancholie. V roce 2024 jsem pro soutěž už speciálně zkomponovala skladbu s názvem Vilniuské zvony. Jak je patrné z názvu, inspirace vycházela ze zvuků zvonů, které jsem slyšela po prvním finálovém večeru ve Vilniusu.

Vnímám to jako velký úspěch a obrovskou poctu, že jsem byla vybrána do finále soutěže dvakrát za sebou. Velmi bych si přála dostat se do finále potřetí. Proto se chci nejpozději v létě pustit do komponování další skladby pro smyčcový orchestr speciálně pro tuto soutěž. 

To zní skvěle! Kromě této soutěže, měla jste nějaké další skladatelské úspěchy v soutěžích?

Mým posledním úspěchem bylo letošní vítězství ve skladatelské soutěži Přehlídky nové tvorby pro dechový symfonický orchestr se skladbou Probuzení. Je to pro mě obrovská čest a veliká motivace do dalšího komponování, že jsem první místo v soutěži už dvakrát obhájila. (Předchozí vítězné skladby byly v roce 2018 Jazzové ozvěny, a v roce 2020 Proměny). Všechny kompozice na přehlídkách premiéroval skvělý dechový orchestr Hudby Hradní stráže a Policie České republiky pod vedením plukovníků Jana Zástěry a Václava Blahunka. Orchestr všechna díla provedl naprosto bravurně.

Kromě této soutěže považuji za svůj dosavadní největší skladatelský úspěch, že jsem se dostala do finále dvou mezinárodních soutěží se skladbou Dance With the Brass Tonight. První úspěch přišel z Ameriky, kdy kompozici vybrali téměř ze sedmdesáti skladeb z celého světa do finále o čtyřech skladbách a orchestr River Brass Band ji celkem pětkrát provedl ve městě Pittsburgh. Ve stejném roce dílo vybrali do finálové čtyřky i v Anglii, kde ji Cory Brass Band nahrál v Cardiffu.

Máte v oblasti kompozice nějaký sen?

Mým snem je, aby soudobá hudba měla více příležitostí dostat se v Čechách do repertoáru velkých symfonických orchestrů i malých komorních souborů. Aby nejen hudební festivaly dávaly větší příležitost soudobé a zejména české soudobé hudbě, která je bohužel odstrčena na okraj veškerého hudebního zájmu. Jako většina skladatelů se raduju ze všech provedení, jsem poctěna každou příležitostí. Mám radost, když moje hudba těší publikum a také interprety, kteří ji provádějí. To je pro mě vždy největší odměnou.