Pavel Trojan je český hudební skladatel, kterému se skladby hrají doma i v zahraničí. Dlouhá léta také působil jako pedagog a ředitel Pražské konzervatoře. V jeho tvorbě převažují skladby komorní, orchestrální, vokální a vokálně-instrumentální, ale je také autorem oper, muzikálů nebo hudby filmové. Několik jeho skladeb, včetně jedné premiéry, bude k slyšení v úterý 17. března na koncertu Prague Philharmonia v rámci Cyklu soudobé hudby. Tento večer bude sdílet se svým synem Pavlem Trojanem mladším, který se představí také jako skladatel. V následujícím rozhovoru se dočtete více o skladbách staršího z tvůrců a také třeba o tom, jak se dívá na soudobou hudbu.

Bavíme se u příležitosti koncertu Prague Philharmonia v Cyklu soudobé hudby, na kterém zazní 17. března skladby vaše i vašeho syna. Jaké je to mít společný koncert se svým synem?

To nevím, to teprve uvidím. Uvědomil jsem si, že koncert, na kterém bychom měli oba své skladby, jsme, nemýlím-li se, dosud nezažili. Takže to bude poprvé. Ale těším se na to.

Zajímalo mě, jestli už jste takový koncert někdy měli…

My jsme spolupracovali většinou tak, že on byl interpretem mých skladeb. Už v době, kdy studoval, hrál některé věty z mého klavírního cyklu Kontrasty a možná i další věci. Potom také příležitostně dirigoval některé moje skladby. Takže spolupráce tímto způsobem probíhala, ale že bychom měli skladby na stejném večeru, to si opravdu nevybavuji.

Pojďme se na chvíli zastavit u vašich skladeb, které budou na tomto koncertu k slyšení. Na koncertu zazní světová premiéra Dechového kvarteta pro flétnu, hoboj, klarinet a fagot. Můžete o této skladbě něco prozradit?

Je to skladba zkomponovaná přímo pro tuto příležitost. Tak jsme se domluvili s dramaturgyní pořadu, paní Hanou Dohnálkovou. Vždy si přeje, aby zaznělo něco nového. Přemýšlel jsem tedy, co z komorních věcí ještě nemám a na co bych měl chuť. V poslední době jsem psal různé věci pro klavír a smyčce, dechy jsem trochu zanedbával, takže jsem dostal chuť napsat dechový kvartet.

A můžete prozradit něco o atmosféře té kompozice nebo čím jste se inspiroval? Jaká ta hudba je?

V poslední době se nechávám inspirovat svým pohledem na minimal music. Není to úplně čistě minimalistická hudba, ale určité znaky tam jsou, v této skladbě zejména v první větě. Pak je pomalá věta, která je také vystavěná z jednoho motivu, taková téměř až marche funèbre, řekl bych, i když se tak nejmenuje. Je to třívětá kompozice.

Další skladbou je Viennese Counterpoint…

Ano. Ta je vpravdě asi mojí jedinou skutečnou minimalistickou skladbou. Psal jsem ji před dvěma lety pro Wiener Klavierquartett a měla premiéru ve Vídni. Právě tam se ve mně zrodila chuť napsat něco tímto stylem. Ale jak říkám, není to čistý minimalismus, je to spíš můj pohled na něj. Název na to odkazuje, protože Steve Reich má například New York Counterpoint nebo Vermont Counterpoint. V programovém textu k premiéře jsem napsal, že je to takový můj rozhovor na dálku se Stevem Reichem, ale to je samozřejmě trochu nadnesené.

Přemýšlela jsem, jak si ten název vyložit, a vyložila jsem si ho jinak. Uvažovala jsem, jestli to není spojení s některou z vídeňských škol a s kontrapunktem jako řemeslnou technikou. Takže jsem byla úplně vedle…

Ten název není odkaz na vídeňské školy. Původně jsem uvažoval, že bych skladbu nazval „Pražský kontrapunkt“, protože jsem pražský skladatel, jenže pod tímto názvem už existuje nějaký román. Pak jsem se ptal interpretů, jestli název Viennese Counterpoint nemá nějakou podivnou konotaci. Říkali, že ne.

Je to také třívětá kompozice, která plyne prakticky jako jeden celek. Pravděpodobně zazní na závěr, tak to máme zatím dramaturgicky rozmyšlené. Vedle toho Dechového kvartetu je to, pokud se nemýlím, moje nejnovější kompozice, která na koncertě 17. března zazní.

Děkuji za objasnění názvu. Jak to máte s názvy obecně? To je u skladatelů vždy zajímavá otázka, někdy jsou skladby pojmenované jen podle obsazení, jindy jsou poetické… Jak své skladby pojmenováváte vy?

Já patřím k autorům, kteří s názvem přicházejí většinou až na konec. Přemýšlím, jak by se to mohlo jmenovat. Jak říkal Antonín Dvořák: „Hudba by šla, ale ty tituly, to je těžké pořád vymýšlet.“ Nevím, jestli mi ta hudba jde až do té míry jako Antonínu Dvořákovi, ale název je pro mě vždycky trochu oříšek. Někdy mě napadne jednoduchý název, třeba Letní den. Jindy je to složitější. Napsal jsem například Koncert pro hoboj a orchestr pro Viléma Veverku. A byla to jeho idea, že by to mělo mít nějaký název. Sám přišel s podtitulem Eiger, což je horská stěna v Alpách, výzva pro horolezce. Má asi tisíc metrů a když ji slezou, je to velký výkon. On chtěl mít hobojový koncert opravdu hodně náročný, takže má, co chtěl. (úsměv) A tak jsme zvolili podtitul Eiger.

Zmínil jste skladbu Letní den, což je další skladba, která zazní na koncertě Prague Philharmonia. Je to skladba pro flétnu, akordeon a kontrabas. Při poslechu této skladby mi zaletěly myšlenky ke Stravinskému. Bylo na těchto myšlenkách něco pravdy?

Neřekl bych, že přímo. Igora Stravinského mám samozřejmě hrozně rád. Je to taková iniciační věc – když je člověku sedmnáct, osmnáct, poslouchá s nadšením Svěcení jara a podobně. Takže ho mám rád, ale že bych při této kompozici na něj přímo myslel, to věru ne. Jsou tam možná trošku prvky jazzu, ale nemá to od toho úplně daleko, to asi máte pravdu.

A můžete o té skladbě říct ještě něco víc, třeba právě o inspiraci nebo o atmosféře?

Většina těch skladeb vlastně vzniká na nějakou výzvu. Alespoň z mé zkušenosti – u komorních věcí převládají spíš takové podněty od kolegů než vyloženě objednávky. Tohle byl jeden z těch případů. Já se celoživotně kamarádím s Ladislavem Horákem, akordeonistou, který nejen mě, ale i mnoho kolegů inspiroval k tomu, aby psali skladby pro akordeon. Mám tedy poměrně početnou tvorbu pro akordeon sólový i v různých nástrojových kombinacích. On pořádá ve spolupráci s německými skladateli za podpory Česko-německého fondu budoucnosti festival, kterého se účastní čeští i němečtí autoři. Probíhá to vždy jako několik koncertů v Česku a několik v Německu. A pro jeden z ročníků tohoto festivalu mě oslovil s tím, že má takové nástrojové obsazení. Takže skladba vznikla pro jeden z těch ročníků. Je to také natočeno na autorském CD, které se jmenuje Poetický akordeon.

A ten název Letní den… Odkazuje to na nějaký konkrétní den nebo na nějakou konkrétní situaci?

To je spíš zoufalá snaha dát tomu nějaký titul. Psal jsem to asi v létě, zřejmě bylo horko, tak jsem to nazval Letní den. V prostřední větě jsou paralelní oktávy flétny a vysokého rejstříku kontrabasu, což je krásná barva. Jednou se to dávalo s houslemi a vůbec to tak nevyznělo. Ta flétna s kontrabasem je opravdu velmi hezká a nenahraditelná kombinace.

Zaujalo mě, že pro akordeon máte řadu skladeb díky spolupráci s Ladislavem Horákem. Co máte na tomto nástroji rád?

Řekl bych, že především jeho nepřeberné možnosti. Je pravda, že ho dominantně využívám jako svého druhu dechový nástroj. I proto ho rád spojuji s úplně jinými nástroji, například s kontrabasem nebo se smyčci. Mám také skladbu pro kytaru, klarinet a akordeon, takže takové možnosti kombinací mě zajímají. Snažím se využívat různé polohy toho nástroje, i když na něj sám nehraji. Je pravda, že některé skladby existují i ve verzi pro klavír a akordeon, takže některé kompozice nejsou psané výhradně jen pro akordeon. Napsal jsem například Sonatinu pro klavír a kolega Horák něco potřeboval, tak jsem mu řekl: „Hele, tady mám klavírní Sonatinu, zkus to.“ A docela se to mezi akordeonisty ujalo. Vedle toho ji v klavírní verzi například Tomáš Víšek zařadil na své CD České moderní klavírní miniatury. S drobnými úpravami to tedy funguje. Nejsem ten typ skladatele, který by využíval jen mezní možnosti nástroje, i když to samozřejmě také umím a občas mě to chytne. Není to ale hlavní rovina mého zájmu.

Bude se vám na koncertě hrát ještě nějaká skladba?

Bude tam ještě skladba Blízká krajina pro harfu, kterou koncert začne. Hrát ji bude Ivana Švestková Dohnalová, harfistka, která působí v Brně i v Prague Philharmonia. Tu skladbu má také na svém nedávno vydaném albu. Původně to byla povinná skladba soutěže Pražská harfa, kterou jsme organizovali na Pražské konzervatoři, tuším v roce 2016. Nejlepší interpretaci této povinné skladby tehdy vyhrála Vanda Šabaková, žákyně Ivany Dohnalové. Paní profesorka s ní skladbu nastudovala a sama si ji také osvojila, má ji ve svém repertoáru.

Během večera se uskuteční debata o kompozici, významu výjimečných hudebních institucí v České republice, o současné hudbě…

Jsou to vlastně takové talkshow. Paní magistra Dohnálková, která to organizuje, vybírá hosty, zajišťuje program a zároveň moderuje. Byl jsem tam například na večeru se Zdeňkem Mertou nebo s panem Kotíkem. To bývají velmi dobré večery, někdy to začne v sedm a končí až kolem jedenácté. Formáty jsou různé. Dalo by se tomu říkat i beseda se skladateli, jak se to dělávalo kdysi, i když to jsem nezažil. Někdy je tam jeden skladatel, jindy více, něco se zahraje a pak se o tom povídá. Takže nemluví se po koncertě, ale v průběhu koncertu, mezi skladbami.

Máte od této debaty nějaká očekávání?

Očekávání… těším se.

Můžou se ptát i posluchači?

Ano, někdy se stane, že se posluchači ptají. Primárně je to ale večer hudby a rozhovorů s autory. Je tam trochu jiné publikum než na běžných koncertech komorní nebo orchestrální hudby. Má to své příznivce. Nejčastěji se to koná ve Studiu Švandova divadla, což je takový sklepní prostor s pěknou atmosférou. Na té řadě oceňuji především žánrovou, stylovou i estetickou pestrost. Můžete tam slyšet večer hudby, která je spíše zvukovou kompozicí a má s klasickou hudbou jen málo styčných bodů, a jindy zase něco zcela zařaditelného do určitého proudu hudby 20. či 21. století. Je to zkrátka velmi pestré, tak jako hudba sama.

Jak byste popsal svou hudbu?

To mi dáváte hodně těžkou otázku. Možná se k tomu dostanu oklikou. Myslím si, že dnešní autoři jsou v jiné situaci než skladatelé v období od baroka po pozdní romantismus. To bylo období rozvoje klasické hudby, která byla do značné míry podporována šlechtou, církví a silným, vlivným publikem, tvořeným společenskou smetánkou. To publikum hudbu financovalo – ať už prostřednictvím šlechty nebo církve, které si skladby objednávaly. To byla jiná situace než dnes, kdy jsou velké hudební instituce financovány převážně z veřejných rozpočtů. Alespoň v Evropě – v Americe je to trochu jiné. Dnes už vlastně neexistuje opravdu vlivné publikum, které by rozhodovalo v oblasti hudební tvorby o tom, co mu „voní“ a co ne. Chybí jasná zpětná vazba, chybí jasný adresát hudby.

Dlouhá léta jste byl ředitelem Pražské konzervatoře a pedagogem skladby. Co vám řeklo o vývoji soudobé hudby vaše působení jako pedagoga?

Dnešní skladatelé to řeší různě – od postoje, že je publikum vlastně nezajímá, až po snahu s publikem komunikovat. Já patřím k těm autorům, kteří si myslí, že umění se nemůže zdravě rozvíjet bez určité zpětné vazby od těch, jimž je určeno, tedy od publika. Je to ale problém, protože dnes už neexistuje publikum, které by řeklo: „Milý pane Myslivečku, už jste zastaralý, už vás tu nechceme.“ Jako jsme to viděli ve filmu o Myslivečkovi. Už tu není správní rada operního domu, na které skutečně záleželo, jakou novou operu napíše žijící autor.

Řekl bych, že těch zkušeností jsem měl ještě mnohem více než jen s tím, s čím přicházeli studenti. Dlouhá léta jsme například organizovali Mezinárodní skladatelskou soutěž Antonína Dvořáka ve spolupráci s korejskými partnery. Byla to celosvětová soutěž, teď už bohužel nepokračuje, ale pokračovalo to i po skončení mého ředitelování. Korejský spolupořadatel už asi nemá ty zdroje, co měl. Měl jsem možnost se co dva roky v porotě seznamovat s tendencemi slohovými. Celosvětově – se studenty z amerických univerzit, evropských, čínských, japonských i z Latinské Ameriky. Z legrace jsme říkali, že kromě Antarktidy tam byli studenti ze všech koutů světa.

Za těch dvacet let jsem měl možnost vývoj sledovat. Začínalo to hodně experimentálně – posílali věci, které byly hodně témbrově založené. Zejména z amerických univerzit mi to občas přišlo až příliš. Studenti byli vycvičení tak, aby ovládali všechny možnosti nástrojů – například smyčcové kvartety, kde využili všechny možnosti smyčcových nástrojů, včetně netradičních technik. Tento trend však v posledních deseti letech trochu polevil směrem k většímu hudebnímu obsahu. Nešlo o dramatický odklon, stále se hledaly nové zvukové možnosti, ale mladí autoři se častěji snažili navazovat kontakt s okolním světem.

Jak si to mám představit?

Že dělali hudbu.

Co je to hudba?

No, to jsou složité otázky, ale vlastně zároveň jednoduché. Když člověk učí desítky let, už většinou rozpozná, kde obsah chybí a kde je jen taková „macha“. Musí tam být hudební obsah.

Těžko se to popisuje, ale dá se to poměrně snadno rozpoznat, samozřejmě s vědomím omylnosti současníků. Úvodem naší diskuse jsem trošku nastínil, co je moje hudba, a teď doplním, že my jako současníci máme obecně menší schopnost rozpoznat hodnotu, protože se na to díváme příliš zblízka. Na druhou stranu je tu pozoruhodná změna oproti období, které skončilo zhruba před sto lety – po první válce a vznikem národních států a velkých institucí financovaných z veřejných rozpočtů. Do té doby vlastně všichni chtěli soudobou hudbu, nic jiného se téměř nehrálo. To je asi důležitá změna, kterou dnes zažíváme – soudobá hudba je trochu mimo zájem. Nakonec, když si přečtete Alexe Rosse, píše ve známé knize Zbývá jenom hluk, že mnozí lidé – Američané, možná i Evropané – jsou překvapeni, že dnes ještě někdo komponuje. Na konci 19. století nikdo neměl pochybnosti, všichni věděli, že existuje Antonín Dvořák a další skladatelé. To je ten rozdíl.

Kteří skladatelé jsou vám nejmilejší a proč?

To je opravdu těžká otázka. Mění se to v průběhu let. Když se vrátím do raného, takového teenagerského věku, byl jsem nadšený z Igora Stravinského a hodně jsem poslouchal i Arnolda Schönberga. To, co bylo dostupné na dlouhohrajících deskách: Písně z Gurre a Pelleas a Melisanda. To mě fascinovalo. Ale poslouchal jsem už v sedmdesátých letech i Stockhausena či Bouleze na deskách, které mi kdosi dovezl ze Západu.

Než jsem šel na konzervatoř, dělal jsem gymnázium, takže jsem měl čas poslouchat různé věci. Stravinský mě zasáhl hodně, pak Martinů během studií. Dnes miluju stále víc Mozarta. V těchto skladbách nacházím nadčasové hodnoty. Člověk si poslechne jeho dvacet sedm koncertů a on je každý dobrý! Je to pro mě neuvěřitelné povzbuzení, že to jde.

Měl jsem období, kdy jsem se nemohl nabažit Leoše Janáčka. Ze současných autorů jsem hodně poslouchal Petra Ebena. Pokud bych měl zmínit poválečné autory, tak Messiaena nebo Ligetiho. Ti mě dnes zajímají mnohem víc než Stockhausen. Messiaenova hudba ke mně mluví, má obsah, je strukturovaná a zároveň plná významu.

Koho byste si pustil dnes večer?

Dnes večer? Možná Mozarta. Hudbu ale spíš poslouchám v autě. Když komponuji, moc na koncerty nechodím, člověk se musí ponořit sám do sebe.

Na čem aktuálně pracujete?

Píšu většinou mnoho věcí najednou. Teď zrovna instrumentuju balet Bílá laňka, což je celovečerní projekt. V září bude Pražská konzervatoř pořádat gratulační koncert a bude tam i orchestr, takže jsem domluven s dirigentkou Miriam Němcovou, že uvedeme suitu z tohoto baletu, takovou pohádkovou hudbu. A právě jsem napsal Klavírní sonátu. Minulý rok jsem současně s dechovým kvartetem pro Markétu Laštovičkovou vytvořil druhou sonátu pro akordeon s podtitulem 3I/ATLAS. Ten odkazuje ke kometě zabloudivší do naší Sluneční soustavy, o níž přišly první zprávy, když jsem skladbu začal skicovat.

Foto: archiv a web Pavla Trojana, archiv Pražského jara, archiv KlasikaPlus.cz

Facebook X E-mail WhatsApp