Zvídavost, otevřenost a důvěra. To byla slova, která jsme s letošní rezidenční umělkyní Pražského jara skloňovaly asi nejčastěji. Fascinující umělkyně, která na festival přináší čtyři rozličné programy, je známá především jako neúnavná ambasadorka soudobé hudby. Proslavila se však také bravurní kombinací role dirigentky a zpěvačky. Než si ale Barbaru Hannigan půjdete poslechnout, možná bude nejlepší všechny představy odložit. Tak to totiž dělá ona sama – a na oplátku nikomu neříká, co by „měl slyšet“.

Všimla jsem si, že ve svých rozhovorech často zmiňujete zvídavost. Proč je pro vás a vaši práci tak důležitá? 

Zvídavost považuju za jádro své práce. Je to způsob, jak zůstat otevřena možnostem. Jakmile nabudu dojmu, že znám odpověď, jakmile si zodpovím všechny otázky, ztrácí moje práce smysl. Potřebuju být ve stavu neustálého učení a zlepšování se. A jelikož chci být pokaždé lepší, nemohu se upínat k ničemu, co jsem udělala dříve. Velice se zajímám o sportovní psychologii, o psychologii vrcholového výkonu, a myslím, že v hudbě je to totéž – nelze opakovat nic, co jsme udělali předtím. Často se ovšem stává, že to dobré zopakovat chceme. Snažíme se zazpívat vysoké c stejně dobře jako včera, aniž bychom opět začali opravdu od nuly. Právě o to se vždycky snažím: začínám od nuly, od prázdné stránky. Je to v podstatě zenový přístup, koncept mysli začátečníka.    

Není takové neustálé zkoumání a hledání trochu vyčerpávající? Nechtěla jste se někdy na chvilku spokojit s tím, co už víte a znáte? 

Uspokojení cítím každý den. Jsem spokojená po dobře odvedené práci, zkoušce, vystoupení. Zvědavost mi ale dodává energii, omlazuje, obnovuje. Obecně nejsem člověk s fixním nastavením mysli, což se odráží například i v mé práci s orchestry. Neusiluju o to, aby orchestr zněl podle mé předem vytvořené představy. Chci slyšet a poznat jejich zvuk a pak na jeho základě postavit náš společný projekt. Samozřejmě, často kladu vysoké nároky, ale vždycky chci slyšet, kým doopravdy jsou. Nechci to svou představou vymazat. 

Snažíte se vést k tomuto přístupu i své publikum?

Ano, určitě. Publikum a také mladé lidi, s nimiž pracuju. Snažím se vzbudit zvědavost a pomoct jim věřit, že se nemusejí spoléhat na místa, na nichž už byly nesčetněkrát. Že mohou přijít i v případě, že o programu nic neví. Nemusím zařadit Beethovena či Brahmse, abych publikum nalákala, vím, že přijdou, ať už zařadím cokoliv. Například v Göteborgu (tam je Barbara Hannigan hlavní hostující dirigentkou – pozn. red.) mám publikum vždycky, protože už sobě i mně věří, mají důvěru v otevřenost na obou stranách. 

To je ale stav, který je potřeba budovat. 

To ano. Je mi pětapadesát let a pracuju na tom už tři dekády. Je to spousta let budování důvěry a vztahu k riskování, zvědavosti, možnostem… k transcendenci. Věřím, že to bude fungovat i v Česku, protože byť mě zdejší publikum nezná osobně, je tento přístup součástí mé reputace. 

Je v soudobé hudbě, respektive v hudbě dvacátého a jednadvacátého století, tato důvěra důležitější? 

Myslím, že ano. Je důležitá, protože se této hudby lidé bojí. 

Proč? Máte svou hypotézu?

Domnívám se, že mají strach z toho, že tomu nebudou rozumět. Bojí se, že se budou cítit nepříjemně, protože získaji pocit, že tu hudbu nechápou. Pak je to přivádí do rozpaků, začnou se ptát, zda jsou dost chytří, zda nejsou z poznávání této hudby vyloučeni, protože je pro ně příliš složitá či intelektuální… A přesně to se snažím prolomit. Hudba je pro mě emocionálním vyjádřením, tak je i komponována. Nevzniká jako intelektuální cvičení. Jistě, hudba může mít strukturu, kterou můžeme analyzovat, což zase vzrušuje naši mysl. Jádro hudby je však emocionální. Tímto přístupem si získávám onu důvěru. Publiku totiž přináším to, že jsem s hudbou v hlubokém spojení, místo toho, abych jim říkala, jaký leitmotiv či tónovou řadu mají poslouchat. Nemám ráda předkoncertní přednášky, protože se tam mluví o tom, co má publikum poslouchat. Pak to celý koncert hledají a když se jim to nepovede, tak ztrácí zájem. Já dávám přednost pocitu před myšlenkou. 

Jak tyto pocity publiku zprostředkováváte? Je to sdílení vašeho prožitku, nebo je na vaší straně určitá objektivita, abyste posluchači nechala prostor mít vlastní zážitek a emoce? 

Pokud jde o mou osobní zkušenost, je to stejné jako s orchestrem. Snažím se nedávat a nevnucovat příliš mnoho informací. Používám hodně obrazů a metafor, ale takových, na které se lze napojit, nechci sama jednoduše určit, co to je.  Zvuk nedefinuju – hledám ho. Totéž platí pro publikum. Neříkám jim, co by měli. Chci, aby se cítili vítáni, uznáni a aby byly jejich uši, prožitek či vnímání validovány. Každý divák vnáší do sálu svou jedinečnou energii a prožívá jedinečný zážitek. Každý bude vnímat a přijímat hudbu zcela odlišně.  

Co vaše vlastní prožívání? Máte tendenci své zážitky analyzovat nebo je nějak verbalizovat? Nebo se týkají výhradně vašich emocí, možná těla…   

Já sama jsem docela analytická. Myslím, že analyzuju, protože jsem zvídavá. Analyzuju zážitek, také hudbu, strukturu, rozebírám ji z hlediska dramaturgie i emocí… Pokud chci být při vystoupení svobodná, je to nutnost. Znáte výraz „sestoupit do králičí nory“? Přesně taková jsem. U každého díla do té nory spadnu a začnu zkoumat. Poznávám politický i socioekonomický kontext, zjišťuju, na čem pracovali jiní skladatelé, kdo koho ovlivnil. To vše mě fascinuje. Víte, jsem jedním z těch lidí, kteří milovali školu. Milovala jsem chodit do školy, na univerzitu, kdyby mě tolik nezaměstnalo koncertování, určitě pokračuju na doktorské studium. Miluju studovat a miluju se učit. 

Ráda bych u vašeho prožívání hudby ještě zůstala. Mnoho skladeb, které uvádíte, lze označit za emočně vypjaté a vyčerpávající. Jak se s tím vypořádáváte? Musíte se po takových vystoupeních nějak zotavovat? 

Často jsou vyčerpávající ve smyslu množství energie, které do nich vkládám. Ale třeba Lidský hlas, ten je opravdu srdcervoucí. Když jsem tu skladbu poprvé zpívala v Pařížské opeře, v roce 2015, byla jsem po zkoušce hlasově úplně vyřízena. Zavolala jsem svému tehdejšímu učiteli, zpěváci totiž mají učitele po celou svou kariéru, a řekla jsem: „Nevím, jak to zvládnu. Neutáhnu ani jeden den zkoušek, jak je to emotivní.“ A on mi řekl: „Barbaro, musíš uzavřít dohodu mezi herečkou a zpěvačkou. Musí se vzájemně chránit. Herečka musí zpěvačce dovolit zachovat si zdravý hlas.“ Moc mi to pomohlo, zjistila jsem, že tyto dvě role nemohou mít nějakou nezdravou vzájemnou závislost, ale že musí jít o určitý dualismus. Když takovou hudbu zpívám, tak se do toho vžiju a tu srdceryvnost prožívám. Ale když je po všem, cítím radost. Možná jsem unavená, ale emočně mi to neškodí. 

Dramaturgii svých festivalových koncertů jste vytvářela vy. Jaká kritéria jste měla, co jste zohlednila?

Vždycky musím brát do úvahy tradici a to, co se tu dělo předtím. Na druhou stranu musím být sama sebou. Musím být autentická, vždyť důvodem, proč jsem ve své práci dobrá, je věrnost sama sobě. S festivalem jsme program ladili už několik let zpátky. Chtěla jsem přinést věci, které budou výzvou pro orchestr i pro publikum. Také jsem ale myslela na to, abychom byli schopni prodat vstupenky. Hlavně jsem ale chtěla přinést to, kým jsem a ukázat různé aspekty toho, jak sama v sobě s hudbou pracuju. Jako zpěvačka neinterpretuju, text už interpretoval skladatel, vytvořil hudbu se slovy. Já musím být tím, čím si myslím, že je nejlepší být. Proto o sobě nepřemýšlím jako o interpretce. Interpretace znamená něco transformovat – a to já nechci, já tomu chci být dílu co nejblíže, chci se s hudbou sžít. 

Jedním z highlightů vaší rezidence je provedení opery Lidský hlas. Na tiskové konferenci jste zmiňovala, že protagonistka chce mít kvůli zlomenému srdci nad vším kontrolu. Kromě toho je zde ale důležitým aspektem také zranitelnost, je to tak?

Rozhodně. Důležité je obojí: důvodem snahy o převzetí kontroly je její zranitelnost. Právě proto v mém konceptu funguje, že je to právě ona, kdo diriguje skladbu. Dirigent je nejzranitelnější postavou v orchestru.

Opravdu? 

Jistě! Dělají prostě toto (ukáže gesto – pozn. red.) a nevydávají žádný zvuk. Domnívám se, že je to důvod, proč mají dirigenti, nebo vůbec kdokoliv v pozici moci, problém s egem. Nevědí, jak s tou mocí správně zacházet. Se svými zkušenostmi si již uvědomuju, jak velmi různě lze s mocí nakládat. Abych se vrátila k Lidskému hlasu, postava se snaží ovládat situaci, ve které se obává, že žádnou moc nemá. S tím souvisí každé moje gesto. Každé dirigentské gesto přímo navazuje na text. Například, v jednom okamžiku postava říká: „Ach, neboj se. Budu hodná holka. Budu poslouchat všechno, co řekneš.“ A v tu chvíli diriguju jako hodná holka (předvede několik učebnicových gest – pozn. red.). Nejdůležitější v Lidském hlasu je ale podle mě to, že tematizuje důležitost lží. To je klíč k mé dramaturgii. Protagonistka mluví o lžích a fantazii. A když to vezmeme vážně, zjistíme, že možná žádný vztah neexistuje, že možná žije v suterénu u rodičů, objednává si jídlo přes Foodoru nebo Uber Eats a žádného přítele nikdy neměla. Možná se sama přesvědčila, že žije v naprosté fantazii. Možná je to o mnoha různých lidech. A je to psychologický thriller. To je také důvod, proč se na plátna bude promítat v černobílé. Chceme, aby to více zapadlo do daného období, čtyřicátých, padesátých let, a naváže na tehdejší styl Jeana Cocteaua, který text napsal. 

Také si ale dovedu představit, že se toto téma dá snadno vztáhnout na dnešní dobu, kdy si lidé dokážou vytvořit virtuální vztah, čím dál častěji i vztah s chatbotem.  

Přesně tak. Před rokem nebo dvěma byla jedna žena ve Francii takto podvedena. Byla přesvědčena, že si píše s Bradem Pittem, že s ním má vztah. Byl to samozřejmě podvod a ona přišla o peníze. I když se to stalo už po uvedení mé inscenace, v dalších provedeních jsem tento příběh zohlednila. Ostatně, pokaždé, když toto dílo uvádím, je to trochu jiné. Vždycky se totiž najde něco, co může provedení ovlivnit, třeba něco, co se naučím, zpráva, kterou vidím, cokoliv.  

V Praze máte na programu mnoho dalších skladeb, zaujal mě ale Haydn, jeho Symfonie „Na odchodnou“. Co vás na této hudbě přitahuje? Přece jen je trochu v kontrastu ke zbytku programu, který je mnohem mladší. 

Haydn je součástí mého dirigentského života od mého úplně prvního koncertu. První symfonie, kterou jsem od něj dirigovala, byla č. 49. Začala jsem tedy obdobím Sturm und Drang. Z tohoto období jsem dirigovala několik dalších symfonii, pak jsem přešla k pařížským symfoniím, také k londýnským, dirigovala jsem i č. 64, to je taková ta podivná uprostřed… Je to legrační, protože Haydnovy opery nejsou zrovna moje oblíbené. Ale jeho čistě instrumentální hudba je nesmírně divadelní. Právě to mě na ní přitahuje. Je dramatická, emotivní, virtuózní, důmyslná, vtipná. Vyzařuje z ní neuvěřitelná radost ze života. Pro orchestr je to výzva, proto Haydna zařazuju do programu prakticky s každým tělesem. Jsem vždycky opravdu zvědavá, jak ji zahrají, každý k této hudbě přistupuje jinak, někde se nehrává vůbec. Domnívám se, že přístup České filharmonie v tomto směru ovlivnil nebo ještě ovlivní i Simon Rattle.

Symfonie č. 45 je velmi zvláštní skladba, hlavně kvůli závěru, kdy hudebníci opouštějí pódium. Někdy se to dělá zábavně, já si ale nemyslím, že je to legrace. Spíše je to srdcervoucí: o všechny přicházíme, komunita se rozpadá, mizí.  Závěr proto režíruju velice pečlivě, tak, aby každý hudebník věděl, proč, kdy a jak odchází. Musí to mít záměr, jako každý pohyb na jevišti. Když hudebníci hrají, jsou do toho zcela ponořeni a svůj záměr znají. Jakmile ale přijde na divadelní akci, je potřeba je trochu režírovat. Pocit ze závěru této symfonie mi v jistém smyslu připomíná pocit ze Straussových Metamorfóz. Je to pocit, jenž zůstává po ztrátě kultury. Ptám se proto: Jak se staráme o naši kulturu? Věnujeme opravdu pozornost tomu, jak je pro náš život důležitá? Všimneme si rozdílu, když už nebudeme mít svoje symfonické orchestry? Všímáme si, co se děje, když nefinancujeme kulturu jako nezbytné lidské právo? Hudba je totiž, jak věřím, léčivou silou. A je to síla, která formuje náš mozek, formuje to, kým jsme jako lidé, způsob, jakým spolu komunikujeme a vedeme dialog. Haydnovu Symfonii č. 45 proto diriguju s velkým důrazem na to, že se navzájem ztrácíme. 

Ve všech svých aktivitách jistě potřebujete a máte určitou míru sebevědomí, zároveň ale i z vašich slov vnímám, že v tom zůstáváte skromná a vše děláte pro dobro hudby a publika. Kde přesně je v tom všem vaše místo? Je zde ještě prostor i pro vaše ego?  

Existuje jedno nádherné rčení. Ego je vynikající nástroj. Užívejte si ho, hrajte si s ním, ale neztraťte se v něm. A samozřejmě si myslím, že mít sílu jít na pódium, snášet kritiku nebo říct „cítím, že to takhle musí být, takto to musíme zahrát“ si vyžaduje odvahu a odolnost. Zároveň si ale myslím, že člověk musí být schopen být velmi zranitelný a otevřený. To si také vyžaduje sílu. Neustále na tom pracuju, snažím se, jak nejlépe umím. Někdy se cítím sebejistě, jindy křehce. A nemám žádný problém to orchestru říct. 

Není to riskantní? 

Určitě ano. Ale stejně riskantní je uzavřít se a být napjatý. Orchestr všechno vidí, cítí. Takže pokud to je potřeba, umím říct: „Potřebuju, abyste mi tady pomohli.“ Nebo se rovnou sama ptám, co by ode mě v daný moment potřebovali. Je nezbytné, aby se mnou orchestr spolupracoval. On to potřebuje každý dirigent, akorát to někdo řekne nahlas a uvědomuje si to a někdo ne. Já ráda spolupracuju s lidmi, kteří si to uvědomují. Musíme být nesmírně silní a stejně tak zranitelní. Jako každý, kdo někoho vede.

***

O rezidenci Barbary Hannigan na letošním Pražském jaru čtěte ZDE.

Foto: Maro Borggreve, Cyrus Allyar

Facebook X E-mail WhatsApp