Na konci května uplyne rovných sto let od chvíle, kdy zemřel Antonín Bennewitz (1833–1926), jeden z prvních ředitelů pražské konzervatoře a významná postava české houslové pedagogiky. Jeho jméno by dnes – navzdory nesporným zásluhám – bylo prakticky neznámé. Avšak o Bennewitzově kvartetu se ví čím dál, tím víc: už téměř třicet let se drží na špičkové úrovni; 23. května těleso stane na pražskojarním pódiu. Houslista Štěpán Ježek je neoficiálním (ale každopádně výkonným) mluvčím kvarteta a poskytl rozhovor pro portál KlasikaPlus.cz.

Před lety jste si dali do názvu kvarteta jméno, které pro leckoho asi působilo jako záhada…

No jistě, vůbec nikdo nevěděl, kdo to je. Pořád se nás lidi ptali. A když to vysvětlujete, připadáte si jako při povídání o Járovi Cimrmanovi: byl to někdo strašně důležitý, ale totálně zapadlý.

V čem byl důležitý?

Je to důležité jméno pro vývoj české hudby, hlavně houslové pedagogiky. A taky pro tradici smyčcového kvarteta, která je u nás tak významná a bohatá: ta u něj přímo začíná. A pokud ne, tak rozhodně tam má kořeny.

Takže nejenom učitel houslí, ale i vzor pro smyčcová kvarteta?

To úplně ne. On jako houslista měl svoje Bennewitzovo kvarteto, ale to mělo spíš negativní zářezy: Bedřichu Smetanovi odmítli jeho první kvartet Z mého života, protože se jim zdálo, že je těžký, že je moc symfonický, prostě špatně napsaný. Tak zrovna v tomhle bych je nenásledoval. Nicméně Antonín Bennewitz asi byl dost dobrý houslista, protože mimo jiné nějakou dobu působil jako koncertní mistr v Salcburku v komorním orchestru. A hlavně měl houslovou třídu a tam vychoval celou řadu houslistů. Například Františka Ondříčka nebo „jakéhosi“ Otakara Ševčíka. Takže se dá předpokládat, že od něj pochází do značné míry i to, co obsahuje slavná Ševčíkova houslová škola. Mimochodem, ta se dodnes používá opravdu všude možně. Když tady vedla kurzy Anne-Sophie Mutter, tak vždycky někomu říkala: „A proč takhle taháte smyčcem? Znáte Sevcika?“

Vida – takže i Mutterovou vlastně ovlivnil Bennewitz…

Lidí, kteří vycházejí ze Ševčíka, je opravdu hodně. Jsou tím ovlivněny celé generace houslistů. A mnoho z toho Ševčík určitě pochytil od Bennewitze. Tam někde to začíná.

Ale první Bennewitzovo kvarteto, jak jste říkal, za vzor neberete.

Tehdejší Bennewitzovo kvarteto ne, ale mezi Bennewitzovými žáky byli tři členové pozdějšího Českého kvarteta: Karel Hoffmann, Josef Suk a Oskar Nedbal. Do jaké míry Bennewitz přímo podpořil jeho vznik, to se už nedozvíme, ale oba houslisté a violista prošli jeho třídou a založili u nás první profesionální soubor.

Soubor, který od počátku patřil k slavným a měl bohatou mezinárodní kariéru…

Na tehdejší dobu opravdu úchvatnou. A od Českého kvarteta se pak vlastně tradice smyčcových kvartet nějakým způsobem odvíjí. U zrodu stál Antonín Bennewitz…

Bennewitzovo kvarteto – to současné, vaše – zanedlouho bude slavit třicetiny. Změnil se nějak za těch třicet let vztah publika ke komorní hudbě? Chodí se na komorní koncerty víc?

Nemám v hlavě statistiku. Ale festival Pražské jaro, na kterém 23. května vystoupíme, dřív míval plnohodnotnou komorní řadu. To jaksi zmizelo. Souvisí to s orientací na mnohem progresivnější dramaturgii, při které vždycky ta tradiční řada ustoupí do pozadí. Takže spíš než zavedené soubory se objevují známí sólisté, kteří si někoho k sobě pozvou a tím vznikne komorní koncert. Ale proměňuje se to a nějakou jednoznačnou tendenci nevidím.

Nicméně to, že se obecně víc prožívají buď symfonické koncerty, nebo sólistické hvězdy, zatímco „komořina“ je v pozadí, to je asi pořád znát. A je to jaksi v rozporu se světovou slávou českých komorních souborů.

Tady působí mnoho vlivů. Jeden je ekonomický: potřebujete sponzory, a ti se nejsnáz najdou na něco velkolepého až megalomanského. Je jednodušší sehnat peníze na Symfonii tisíců v O₂ areně než na intimní koncert kvarteta nebo tria, což je prostě menší spektákl. My se samozřejmě snažíme, aby naše hra byla co nejvíc barevná a zajímavá, nicméně pořád zůstáváme na škále, kterou dovede rozlišit spíš někdo, kdo už má nějaké povědomí a něco naposloucháno. Pokud jde někdo na koncert v první řadě proto, aby se dobře bavil, a to je myslím dneska velká skupina lidí, tak ho pochopitelně víc potěší (v lepším případě) nějaká olbřímí symfonie typu Mahlera nebo Šostakoviče nebo Dvořáka než nějaká zajímavá specialitka od čtyř stárnoucích pánů.

A v zahraničí je to stejné?

Hodně záleží na tom, co tím zahraničím myslíme. Obrovská tradice komorních koncertů je v německy mluvícím světě. Typicky Streichquartett-Abend je něco dobře zavedeného. Bohužel i tam ale tradice ustupuje – ze stejných důvodů.

Takže komorní koncerty nejsou na vzestupu, ale dokonce na ústupu?

Teď to tak vypadá. Ale ono to souvisí s tou sérií krizí, kterými jsme prošli. První rána byla v roce 2008 – velká finanční krize, která se projevila hlavně v zemích, kde je kultura dotovaná jaksi „po levičácku“, tedy státem nebo městem. Bylo to znát v Německu, natož v zemích jako Španělsko, Itálie, Francie. Peníze původně určené pro kulturu tam najednou byly potřeba na oživení ekonomiky a obecně jich bylo málo, takže když si, dejme tomu, nějaké střední španělské město mělo vybrat, jestli bude dál živit sérii koncertů anebo opraví kanalizaci, tak to rozhodlo jednoduše. Když někde existovala nějaká komorní řada, která měla dejme tomu deset koncertů, najednou byly peníze jenom na čtyři. Ale počet souborů zůstal stejný, takže na všechny se dostalo mnohem míň.

Nicméně finanční krize už snad pominula…

Ano, z pohledu výroby aut jistě. Ale mnoho peněz, které dřív směřovaly do kultury, teď míří někam úplně jinam. To se neobnoví mávnutím proutku. Leccos nepřežilo, leccos se zavřelo. Zvlášť se to týká kulturního dění, které bylo v opatrovnictví seniorů. Ti se něčemu věnovali třicet nebo čtyřicet let, ale když jim najednou třeba město nedalo ani euro, neměli už sílu někoho přemlouvat a hledat úplně jinde, a museli skončit. Přetrhla se jakási tradice a ta se těžko obnovuje. No a pak přišel covid a ten s tím zamíchal úplně, protože publikum si odvyklo chodit na koncerty. A teď se objevuje nový fenomén: aby pořadatelé někoho nalákali, říkají, že to musí takzvaně „udělat pestřejší“.

Co to znamená?

Třeba někde měli komorní řadu a když se podíváte do návštěvních knih, vidíte osm komorních koncertů za rok a hodně dobré muzikanty, ale zůstaly z toho čtyři akce a z nich komorní koncert jeden. Místo dalších je třeba stand-up talk show, aby to bylo „zábavný“. Tlak na entertainment se projevuje všude.

Nicméně pořád se nám některé země jeví vůči kultuře poněkud štědřejší než momentálně ta naše…

Těmi krizemi paradoxně asi nejmíň utrpěly ty země, kde kultura závisí hlavně na sponzorech, jako třeba Británie nebo Amerika. Dřív se nám zdálo, že to tam mají horší: „Tady máte sál, a když ho prodáte, tak vyděláte, a když ho neprodáte, tak sorry, z jiných peněz vám nikdo žádný honorář nevyplatí.“ Takže když máte smůlu, zrovna prší a nepřijdou lidi, tak vám to sotva vyjde na cestu. Ale zajímavé je, že to tam vlastně celou dobu jede dál – jako kdyby po všech krizích úbytek financí ani nebyl.

A co třeba Japonsko? Tam se přece českým kvartetům tradičně dařilo.

My jsme tam jezdívali, když jsme v roce 2005 vyhráli soutěž v Ósace. Teď tam už dlouho nejezdíme. Znamenalo by to přerušit celou řadu závazků a povinností, které tady máme. Taky už nám není dvacet a těch třináct hodin v letadle je znát – bederní páteř, krční páteř a nevím, co všechno… A pak to má úplně pragmatický důvod: vztah koruny a jenu se radikálně proměnil, a jelikož v Japonsku nedochází k žádnému navýšení honorářů, při všech nákladech by z toho byl takový hezký výlet. To už trochu nedává smysl.

Platí ještě ve světě, že „české smyčcové kvarteto“ je uznávaný pojem?

Dá se říct, že ano. Když si čteme třeba nějaké ohlasy na naše koncerty, zmiňuje se opakovaně, že jsme nositelé kvartetní tradice. Někdy říkají, že navazujeme na Smetanovo kvarteto a podobně. Formy jsou různé, ale tenhle typ ohlasu určitě existuje. Hodně je to znát třeba v Německu. A samozřejmě v Japonsku, protože tam Smetanovo kvarteto udělalo pro českou kulturu ohromnou práci. Ale třeba v Americe se to týká spíš těch, řekl bych, fajnovějších pořadatelů, kteří mají větší zavedené řady a mají přehled. Jinak je tam strašně moc souborů, které my vůbec neznáme. Nesmíme zapomenout, že Amerika je celý kontinent, ne jeden stát. Prorazit v USA je totéž, jako etablovat se v celé Evropě.

Když vám někdo připomíná, že jste pokračovateli tradice, a třeba jmenuje Smetanovo kvarteto, je to něco, co vás těší, nebo je to spíš zátěž?

Pokud někdo řekne, že mu připomínáme Smetanovo kvarteto v těch nejlepších letech, tak je to samozřejmě čest – když si ale poslechnu naše nahrávky a nahrávky Smetanova kvarteta, tak tam žádnou spojitost neslyším. Možná rozumím tomu, proč ten dojem spojitosti vzniká. Smetanovo kvarteto vždycky působilo noblesně, primárius Jiří Novák byl přece obrovsky elegantní hráč. A náš Jakub Fišer je taky takový.

Zažil jste Smetanovo kvarteto ještě na koncertech?

Živě bohužel nikdy. Samozřejmě známe nahrávky, audio i video. A kromě pana Nováka jsme se všemi Smetanovci měli hodiny. Ale pak jsme studovali v zahraničí, takže ten vliv byl dost jiný. Ovšem teď se nějakým způsobem hlásíme k té české tradici asi víc než dřív, hrajeme hodně českého repertoáru. Taky to po nás všichni chtějí. Nicméně snažíme se nehrát jenom mainstream jako Dvořákův Americký – chceme ukázat, že česká hudba nespočívá jen v tomto jednom smyčcovém kvartetu. Takže akcentujeme třeba terezínské autory, to je nesmírně zajímavá repertoárová oblast, nebo třeba Erwina Schulhoffa, který spadá do stejného kulturního okruhu.

Taky objednáváte současnou českou tvorbu, třeba Songs of Immigrants u Slavomíra Hořínky…

To byla velká věc, hráli jsme ji opravdu po celém světě. Oficiální premiéra byla v Konzerthausu v Berlíně a šlo to live do rádia. Pak jsme stejnou skladbu hráli ve Washingtonu a taky v Jižní Koreji, kde si ji přímo vyžádali. Výhoda takového repertoáru je v tom, že reaguje na konkrétní dění – tehdy se to týkalo velké krize kolem migrantů. A zároveň to je nevýhoda: ta událost z dnešního pohledu zapadla pod mohutnými vrstvami mnoha dalších událostí, které se ve světě dějí.

Co budete 23. května hrát v Anežském klášteře?

Program vycházející z dramaturgie, kterou teď už vlastně nabízíme druhým rokem. Máme čtyři ucelené programy, které všechny spojuje jedna věc: jde o velmi pozdní díla svých autorů. V tomto případě to bude jenom hodinový program, kde se setkají dvě díla. Zazní Smyčcový kvartet č. 3, op. 94 Benjamina Brittena, což je dílo, které autor napsal opravdu na úplném sklonku života. Sám se premiéry nedožil. Druhý bude Antonín Dvořák: Smyčcový kvartet č. 14 As dur, op. 105. Vlastně to bude takový protiklad: v obou dílech je vidět, jak každý jejich autor prožíval závěr svého života úplně jinak. Britten byl dlouhodobě nemocný, měl velké problémy se srdcem, byl po těžké operaci a šlo o to, jestli ji vůbec přežije. A i když ji přežil, už na tom nebyl dobře, věděl, že odchází, a vůbec to pro něj nebylo snadné. Jeho dílo je hodně introspektivní, intimní. Pokud je v něm lyrika, tak je většinou tklivá, teskná. Poslední, pátou větu napsal v Benátkách, podle jejich přezdívky má název La Serenissima. Britten vlastně navazoval na svoji operu Smrt v Benátkách, psanou už dříve podle prózy Thomase Manna, a jsou tam názvuky toho města, kupříkladu zvony. Motiv zvonu převezme violoncello a vznikne jakási passacaglia: violoncello neustále hraje jenom dva tóny toho vyzvánění a nad tím je taková melancholická melodie, v meditativním duchu. Dospěje to k jakémusi vrcholu a pak to odeznívá, zvon se pomalu zastavuje a začne se přerušovat, a člověk neví, jestli je to zvon nebo nemocné srdce. Je to působivé – a jak říkám, hodně introspektivní.

A Dvořák?

Jeho kvartet je psaný kolem Vánoc, volná věta myslím byla dopsána přímo 25. prosince. Dvořák byl hluboce věřící člověk, takže konec života pro něj nepředstavoval tragédii, ale jakýsi přerod, a jeho hudba je jako prozářená. Působí hodně pozitivně. Slyšíte v ní i tanečnost, tam, kde má být, a je v ní dojemná zpěvnost, sladká, nádherná, která byla Dvořákovi vlastní.

K volné větě se váže krásná příhoda, která myslím vystihuje jeho pohled na to odcházení. Před premiérou prý byla zkouška, kvarteto hrálo a Dvořák se v průběhu té pomalé věty najednou sebral a odešel. Zavládlo zděšení, že to asi hrajou mizerně. Našli ho stát za Rudolfinem u Vltavy, hleděl zasněně kamsi v dál. Ptali se, co se stalo, hrajeme to špatně? A on prý řekl, že ne, že to všechno je krásný, ale že si uvědomil, že už nikdy nic tak krásnýho nenapíše. Takže došel k nějaké plnosti své tvorby, dospěl k vrcholu svého hudebního vyjádření, a zároveň si byl vědom toho, že se naplňuje jeho čas. Je v tom obrovská harmonie, snad i něco jako spokojenost a vyrovnanost. To u Brittena určitě není.

Takže kontrast Britten a Dvořák. Lákavý koncert…

Je vyprodáno. K naší radosti byl koncert vyprodán záhy po zahájení předprodeje.

Foto: Petra Hajská, Milan Mošna, Pavel Ovsík

Facebook X E-mail WhatsApp