V neděli 17. května odpoledne se v Ostravě konala výjimečná akce – v objektu Trojhalí Karolina zazněla Symfonie č. 8 Es dur Gustava Mahlera, nazývaná „Symfonie tisíců“. Obrovský provozovací aparát čítal na šest set účinkujících, kdy se spojilo sto padesát instrumentalistů z pěti symfonických orchestrů, asi čtyři sta padesát sboristů ze třinácti sborů z devíti měst, z toho sto dětí. K tomu osm zpěváků-sólistů pod dirigentem Christianem Armingem se dvěma asistenty. Ambiciózní projekt v pondělí 18. května večer prožil ještě reprízu.

Symfonie č. 8 Gustava Mahlera je jeho vrcholné dílo, ve kterém spojil všechny formy i druhy hudebního slovesného umění a ve kterém dal průchod propojení židovské a křesťanské konfesi a oslavil jím Boha Stvořitele. Vysloužila si podtitul „Symfonie tisíců“, jako reklamní slogan, což se autorovi příliš nelíbilo, nicméně se název vžil, a to už od jejího prvního provedení v Mnichově v roce 1910.

První část symfonie je podle hymnického středověkého svatodušního chvalozpěvu Veni, Creator, Spiritus (Přijď, Tvůrce, Duchu), druhá je závěrečnou scénou Goethovy básně Faust, který je zachráněn ze spárů Mefista a jeho duše stoupá vítězně do nebe. Symfonie se hraje bez přestávky, ústrojně na sebe navazují a tvoří jeden celek, který je nekonečným nárůstem naděje, spásy a vykoupení. V první části dominují sbory, které v Ostravě byly obdivuhodně dynamicky vyvážené a sezpívané, zejména v měkkých pianových pasážích, od kterých se dominantně odrážely mužské sólové hlasy. Obdivuhodně zněla ovšem fortissima, hutná a skvěle dynamicky balancovaná. Vypracovaná dynamika byla podmínkou pro postupnou gradaci díky barevné instrumentaci, vrcholící velebnou plochou orchestrálního pléna, korunovaného mohutnými žesti spolu s tympány. Oslavný, velebný závěr rozzářily výšky a plná a široká harmonie.

Oči diváků přitahovalo zejména množství sboristů, jednotlivé sbory byly rozeznatelné svými uniformami a nejvíc zájmu vzbudily samozřejmě sbory dětské. Na sto dětí se tu sešlo, aby zazpívaly part, se kterým už se možná nikdy nepotkají. V celkovém počtu víc než šesti set účinkujících se tu setkaly jednak sbory profesionální, především sbor Opery Národního divadla moravskoslezského a Operní studio NDM, oba vedené sbormistrem Jurijem Galatenkem, který byl garantem celkového sborového výsledného provedení. Vedle profesionálů se však zúčastnily i sbory amatérské, především kraje Moravskoslezského: Chorus Ostrava, Canticum Ostrava, Komorní pěvecký sbor Slezské univerzity v Opavě, Ondrášek Novojičínský, Motýli Šumperk. Z polské strany přijely také sbory: Chór Akademii Muzycznej z Katowic, Akademicki Zespól Muzyczny w Gliwicach, Chór Miezsany Klaster w Zabrzu, Chortownia workshop Choir, vše tedy opět sbory amatérské. Z jihu Moravy se projektu zúčastnily Pěvecký sbor Masarykovy univerzity a Pěvecký sbor VUT v Brně Vox Iuvenalis se sbormistrem Janem Ocetkem. 

Druhá část symfonie nastoupila vzápětí, tentokrát s německým textem, který byl díky sólovým zpěvákům srozumitelnější. Excelovaly obě sopranistky, Veronika Rovná i Liana Sass, jejichž hlasy zářily a dobře se barevně pojily i v duetech. Třetí soprán Terezy Kurfiřtové je dobře barevně doplňoval a mezzosopránové části Michaely Zajmi byly nosné. Altová sóla Václavy Krejčí Houskové byla hutná a barevná, dobře se nesla vypjatá tenorová sóla Ljubana Živanoviče a obdivuhodný výkon podali jak barytonista Lukáš Bařák, tak i basista Ivan Lyvch. Všichni společně, se sborem i s orchestrem, podávali vrcholné výkony, odpovídající významu i obtížnosti díla.

Kompaktnost provedení obou částí byla obdivuhodná. Základem orchestru byla Janáčkova filharmonie Ostrava, doplněná o hudebníky z Filharmonie Bohuslava Martinů ve Zlíně, Moravské filharmonie Olomouc a Filharmonie Brno. Účastnily se i amatérské orchestry jako Moravskoslezská Sinfonietta nebo Symfonický dechový orchestr Májovák z Karviné. Dokázat je všechny spojit do kompaktní a vyvážené zvukové podoby byla jistě nadlidská práce dirigenta Christiana Arminga a jeho spolupracovníků. Nad vším svítila sladká a zářivá sóla koncertního mistra Janáčkovy filharmonie Jakuba Černohorského a pevná i měkce hladivá sóla lesního rohu Patryka Tokarského z Polského národního rozhlasového symfonického orchestru v Katowicích (NOSPR), s nímž účinkovali i jeho další polští kolegové. Žesťová sekce má v díle stěžejní úkoly, a to během celé symfonie, ale v závěru navíc byla posílena o sedm hráčů na trombony a trubky, které dokázaly vytvořit iluzi prostorového zvuku.

Premiérové provedení v neděli 17. května bylo zatěžkávací zkouškou pro pořadatele, kterým byla Moravskoslezská Sinfonietta s obrovským projektovým týmem. Už samotný unikátní prostor Trojhalí Karolina byl pro pořadatele výzvou. V den, kdy se nastupující jaro zlomilo do zimních teplot, museli kvůli nástrojům v hale prostor temperovat, což byl téměř nesplnitelný úkol, bez teplého oblečení se neobešli ani účinkující, ani diváci. Pokyny pro dostavení se včas, nejlépe již dvě hodiny před zahájením, slibovaly „vídeňskou kavárnu“. Ta byla v hale dokonce i se smyčcovým kvartetem, ale jen se dvěma prodejními místy a bez další nabídky, což znamenalo minimálně půl hodiny strávit ve frontě. 2276 míst v sále bylo přehledně rozděleno do několika sektorů, ale druhá polovina sálu téměř nic neviděla, docela chybělo vybavení obrazovkami. Nikoho také nenapadlo nainstalovat titulkovací zařízení pro promítání textu během produkce. Sice byl k dispozici luxusně vybavený program s originálním textem, a dokonce i s jeho překladem do češtiny, ale sledovat text zvukově v originále se dařilo jen někdy, když bylo zpěvákům dobře rozumět. To se ale stalo jen zcela výjimečně, a tedy orientace v textu skladby nebyla vždy reálná.

Co bylo ale skvěle zvládnuto, bylo umístění účinkujících na scéně. Elevace sezení pro sboristy zaručila kontinuitu sborových zpěváků i jejich kontakt s dirigentem. Sólisté se naopak ztráceli v moři účinkujících naštěstí jen vizuálně. Velká poklona patří zvukařům, kteří vskutku mistrně zvládli nejen celý prostor ozvučit, ale zajistit, aby barvy hlasů i hudebních nástrojů byly přirozené a nezkreslené a aby se propojovaly v celé šíři i délce prostoru zcela nenásilně. Taková práce se zvukem v tak extrémních podmínkách si zasluhuje obdiv a hlubokou poklonu. Gustav Mahler by měl jistě z provedení své symfonie radost – hlavně kvalitní zvukařská práce publiku zajistila téměř dokonalý hudební zážitek.

***

Rozhovor s iniciátorem projektu, fagotistou Janem Soukupem čtěte ZDE.

foto: archiv pořadatele / Grobe Photo

Facebook X E-mail WhatsApp