Sir Simon Rattle v čele Symfonického orchestru Bavorského rozhlasu ukázal na Pražském jaru, jak může vypadat interpretační umění bez limitů. Schumanna a Stravinského zahráli v pátek bezkonkurenčně skvěle, propracovaně, pozorně, nápaditě a barvitě. Totéž ostatně platilo o programu o den dřív. Mnichovské těleso je zcela neokázale v Evropě jedním z nejlepších a jeho nynější šéf rovněž.

Koncert mnichovského tělesa, Symfonického orchestru Bavorského rozhlasu, které mimochodem před lety vedl v exilu Rafael Kubelík, nabídl 15. května v Obecním domě na festivalu Pražské jaro dvě skladby – od Igora Stravinského Ptáka Ohniváka a od Roberta Schumanna Druhou symfonii. Schumannova hudba se romantickýma očima ohlíží zpět k Beethovenovi a Schubertovi, Stravinskij se moderníma očima dívá zpátky k Rimskému-Korsakovovi. Obě partitury oživil a ozřejmil Simon Rattle se svým tělesem s tím, že nahlédli do veškerých jejich možných záhybů a že krásně prosvítili a prohnětli všechny jejich řádky. Dirigent, stejně jako o den dřív, bez notového pultu. Obzvláštním rysem jejich provedení byla na odpovídajících místech pianissima. Víc než jindy vlasovější než pavučina a tišší než dech.

Symfonie C dur Roberta Schumanna je datována roky 1845 až 1846, její premiéru dirigoval v Lipsku Felix Mendelssohn-Bartholdy. Na pražském koncertě zazněla jako důvěrně známá položka světového repertoáru, pročištěná však zároveň směrem ke své původní podstatě. Až bezelstně opravdová, bez přidaných rafinovaností, šťavnatá, hravě i robustně tvarovaná. Simon Rattle dokáže v hudbě odlišit místa, která ji sunou kupředu, od míst chvilkového odpočinku, pasáže hlavní a vedlejší, progresivní a vyčkávací. Po celý večer hudbu analyticky modeloval, ale ani trochu odtažitě: logika skladby mu ve výsledku vychází sama od sebe, se samozřejmostí, za kterou ovšem stojí vědění, nikoli nahodilost. Pianissima a zastavení času, obojí na hranici možného, přišly na řadu v pomalé větě. Byla tak obsažná, že ani trochu nehrozila ztráta pozornosti a kontinuity. Finále bylo pak virtuózním návratem do světa první a druhé věty. Schumannova Druhá symfonie není v českém prostředí zdaleka tak častou koncertní položkou. Méně zajímavé provedení by ostatně mohlo potvrzovat, že to asi má své důvody. Zázrak tak inspirovaných a interpretovaných uměleckých činů, jakým byl tento, spočívá však v tom, že i nenápadná a třeba i podceňovaná hudba může znít vzrušujícím způsobem a být rehabilitována.     

Ruský pohádkový balet Pták Ohnivák, kterým Igor Stravinskij ochotně odpověděl v roce 1910 na objednávku pařížského impresária Sergeje Ďagileva, není tak přelomovou partiturou, jakou už bylo potom o dva roky později jeho kontroverzně působící, šokující a skandálně vnímané Svěcení jara. Je v ní přítomno ještě dost z romantismu a impresionismu. Přesto je to i v koncertní podobě, bez jevištní akce, hudba hledící jasně kupředu. Na koncertě bavorských rozhlasových symfoniků to byly převážně scény s tichými příběhy a obrazy, filigránsky barevné, rafinované a fantaskní, oscilující mezi převažující hudební abstrakcí a občasnou vyprávěcí názorností. Přesto, že převažuje počet scén koncipovaných kompozičně služebně, vesměs bez prvoplánové efektnosti, nebylo provedení ani na chvíli nezajímavé. Tolik bylo přítomno drobnějších podnětů a vypointovaných detailů, sól, proměn, výkřiků a spočinutí… Došlo i na vlasově tenoučkou, sotva slyšitelnou dynamiku celého orchestru, ale také na troubení z balkonů a ve vítězném závěru na ohromující tutti. 

Orchestr hraje svému šéfdirigentovi mimořádně ochotně a tvárně. Prokazuje nejširší možné hráčské a výrazové dispozice, je v každém okamžiku stoprocentně přítomen a perfektní. Stravinského Pták Ohnivák je pro takové představení ideální příležitostí. Ani Simon Rattle, ani těleso nicméně nesklouzli k tomu, aby z prezentace barvitého díla učinili show. Šlo jen a jen o hudbu.           

————-  

ReflexiPlus koncertu Symfonického orchestru Bavorského rozhlasu a Simona Rattla na Pražském jaru z předchozího dne čtěte pod titulkem Tři světy.

Foto: Jan Kantor

Facebook X E-mail WhatsApp